LITMIR.BIZ

      KAPITOLA TŘETÍ

      Kevinovou myslí znovu blikotala čísla. Mihotala se rychle za sebou, jako kdyby se mu snažila vypálit do mozku. Byly téměř příliš rychlé na to, aby bylo možné si je zapamatovat, ale Kevin věděl, že to musí zkusit. Zkusil si je zapamatovat…

      Probral se. Zamrkal a viděl nad sebou palandu. Hlava ho bolela, jako by ho někdo praštil, ale Kevin věděl, že se nic takového nestalo. Byla to bolest z toho, jak se jeho tělo snažilo zpracovat mimozemský signál. Marně se snažilo udržet ho. Kevin ucítil něco vlhkého na horním rtu a když si na něj sáhl, zjistil, že krvácí z nosu.

      „Na,“ ozvala se Luna a podala mu kapesník.

      „Díky,“ odpověděl Kevin.

      Chloe ho sledovala z druhé strany postele, jako kdyby tvořil bariéru mezi ní a Lunou.

      „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Co se stalo?“

      „Už jsem ti řekla, co se stalo,“ pronesla Luna. Kevin v jejím hlase slyšel podráždění.

      Chloe zavrtěla hlavou. „Chci to slyšet od něj.“

      Kevin polkl. „Myslím… myslím, že bude další vysílání.“

      „Říkala jsem ti to,“ pronesla Luna se sebeuspokojením. Pak se znovu zadívala na Kevina. „Počkej, ty myslíš, že bude další?“

      Kevin si nebyl jistý. Dřív si jistý býval.

      „Nebyla tam žádná slova,“ odpověděl. „Jenom samá čísla.“

      „Stejně jako poprvé,“ pronesla Luna.

      Kevin přikývl a pokusil se posadit. Když zamrkal, viděl ta čísla poměrně jasně. Jako by mu je někdo vypálil do víček, ať už chtěl nebo ne.

      „Takže takhle se to děje?“ zeptala se Chloe nadšeně. „Ty svým mozkem zachycuješ vysílání?“

      „Spíš náznaky,“ pronesl Kevin, „přímo to vysílání zachycuje NASA svými radioteleskopy. A já to umím přeložit.“

      „To je… super,“ pronesla Chloe.

      Bylo snadné zapomenout na to, že jsou lidé, kteří tohle všechno slyší poprvé.

      „Není to nic zábavného,“ poznamenala Luna. „Sama vidíš, co to s Kevinem dělá. A taky jsi viděla všechny problémy, které to způsobilo… nejen to, že jsou tu vetřelci. Vyhrožovali nám, snažili se nás zabít. Lidé Kevinovi nevěřili. Víš, jaké to je, když ti nevěří a ty přitom říkáš pravdu? Když ti říkají, že jsi cvok?“

      Chloe se tvářila stále navztekaněji, ale když Luna domluvila, nic neřekla.

      „Jo,“ pronesla nakonec měkce. „Vím, jaké to je.“

      Přešla k jiné posteli a posadila se na její roh. Kevin viděl, že si poklepává prsty na stehno, jako by chtěla říct, ještě něco dalšího, ale neudělala to. Kevin by se jí zeptal, ale místo toho promluvila Luna.

      „Takže nás čeká další zpráva?“ zeptala se. „Další vysílání od mimozemšťanů?“

      Kevin přikývl. „Ne od těch, kteří nás napadli. Tohle vypadá spíš na ty druhé. Ty, kteří se nás pokoušeli varovat.“

      „Myslela jsem si to,“ řekla Luna. „Vždyť co by nám teď chtěli říct ti útočníci? Vzdejte se a nechejte se zničit, bídní pozemšťané? Odpor je marný? Co by to bylo za vetřelce, kdyby se takhle vytahovali, když už stejně vyhráli?“

      „Dělají to všichni,“ zamumlala Chloe. Pak vstala a vyrazila pryč.

      Luna se jejím směrem zašklebila. „Co je to s ní?“

      Kevin zavrtěl hlavou. „Netuším. Mám pocit, že než se dostala sem, stalo se jí něco ošklivého.“

      „Myslíš něco horšího, než že náš svět zabrali vetřelci?“ zeptala se Luna. „Nebo horšího než týpek s nožem na tiskové konferenci?“

      „Nevím,“ zopakoval Kevin. Měl pocit, že by měl za Chloe vyrazit, ale neměl na to dost sil. A navíc by tím jenom naštval Lunu.

      „Myslela jsem, že ti to řekla,“ prohlásila Luna. „Každopádně se zdálo, že si spolu vážně hezky povídáte, než jsem se objevila.“

      Znovu zněla téměř žárlivě, ale proč by žárlila? Musela vědět, že Kevin je její nejlepší kamarád a nic víc, ne? Teď se ale zdálo, že by Luna chtěla být něco víc než kamarádka, přesto Kevin nevěřil, že by se něco takového mohlo stát.

      „Vlastně mi toho moc neřekla,“ pronesl Kevin. „Jen to, že utekla.“

      „Zdá se, že v tom je opravdu dobrá,“ pronesla Luna jedovatě.

      „Luno,“ zavrtěl hlavou Kevin. „Mohla bys aspoň zkusit být na ni milá? Víš, já nechápu, proč se na ni zlobíš. Čekal jsem, že spolu budete vycházet.“

      „Protože jsme obě holky?“ zeptala se Luna.

      „Ne!“ vyhrkl Kevin. „Spíš proto, že jste obě…“ Snažil se přijít na ta správná slova. Tvrdé? Chloe tak rozhodně vypadala. Luna sice ne, ale Kevin věděl, že taková je.

      „Nemáme nic společného,“ prohlásila Luna. „Podle ní jsem jen hezká tvářička.“

      V jejím podání to znělo jako urážka.

      „No, vždyť—“

      „Nech toho,“ zarazila ho Luna. Pak se odmlčela. „Dobře. Budu milá. Když už jsme tu všichni zavření v bunkru, asi budeme muset vycházet. Dělám to ale jen kvůli tobě, ne kvůli ní.“

      „Díky,“ pronesl Kevin.

      „Pokud je tu nový signál, nebudeme moct zůstat v bunkru, že?“ V Lunině podání to znělo jako naprostá samozřejmost. Pro ni to tak možná bylo. Luna vždycky dokázala něco vymyslet. Dost často vymýšlela plány, jak se dostat do ještě většího maléru.

      Kevin nad tím zatím nepřemýšlel, ale Luna měla asi pravdu. Když tu bylo nové vysílání, museli přijít na to, co znamená, a to mohli udělat jen na jednom místě.

      „Nejspíš budeme muset zpátky do institutu,“ řekl Kevin.

      „I když se nám posledně jen o vlásek podařilo zmizet?“ zeptala se Luna. „Ani nevíme, čeho se ta zpráva týká, nebo jestli nám k něčemu bude, když už vetřelci stejně vyhráli. Mohlo by to být jen něco ve smyslu moc nás to mrzí, varovali jsme vás.“

      „Co když je to ale něco jiného?“ odporoval Kevin. „Vážně si myslíš, že by nám posílali zprávu přes celý vesmír jen kvůli tomuhle?“

      „Ne, to asi ne,“ zatvářila se teď Luna vážně.

Скачать книгу