LITMIR.BIZ

Скачать книгу

než lidi ovládané vetřelci.“ Odmlčela se. „Myslíš… myslíš, že budou lidi zase v pořádku?“

      Kevin se na ni nemohl ani podívat. „Nevím.“ Nenapadalo ho, jak by se mohli uzdravit. „Ale my jsme v bezpečí. A to je jediné, na čem záleží.“

      Nebylo to to jediné, ani zdaleka ne.

      ***

      Znovu prohledávali bunkr, než narazili na další zásoby prostěradel a přikrývek. Nehodlali si brát nic z rozestlaných postelí. Nechali je ve stavu, v jakém je našli. Jako kdyby se jejich majitelé mohli každou chvíli vrátit. Kevinovi ale bylo jasné, že se to nejspíš nestane. Nejspíš je teď všechny ovládali vetřelci.

      Vrátili se do kuchyně, aby se najedli. Na balíčku bylo uvedené kuře, ale Kevinovi přišlo jídlo úplně bez chuti. Možná to bylo dobře, vzhledem k tomu, jak se tvářila Luna.

      „Už nikdy si nebudu stěžovat na zeleninu,“ pronesla, i když jí to Kevin nevěřil. Nebyla by to Luna, kdyby si nestěžovala.

      Když dojedli, postupně se umyli v jedné z koupelen. Nejspíš by si každý mohli zabrat jednu dvě nebo víc koupelen jen pro sebe, ale Kevin se nechtěl vzdalovat od Luny. Když přišlo na volbu postelí, vybrali si dvě, které byly téměř vedle sebe, i když si mohli vybrat z nepřeberného počtu. Bylo to, jako kdyby měli soukromý ostrov jen pro sebe a když se Kevin hodně snažil, dokázal by skoro předstírat, že jde jen o nějakou školní akci. Ve skutečnosti se mu to nedařilo, ale minimálně to zkusil.

      Zhasli světla a do postele se dostali za pomoci vojenských svítilen. Luna se vyškrábala na hodní palandu vybrané postele, zatímco Kevin u té své zůstal dole.

      „Bojíš se výšek?“ zeptala se Luna.

      „Nechci, abych cestou nahoru měl nějaké vidění a spadl přitom ze žebříku,“ odpověděl Kevin. Ne, že by měl nějaké vize od chvíle, kdy ostatní varoval před invazí. Ne, že by k něčemu bylo, kdyby přišly nové vize. Zamyslel se, k čemu mu ty vize vlastně byly, když stejně nepřinesly nic dobrého.

      „Jasně,“ přikývla Luna. „Myslím… jo, asi bys měl být opatrný.“

      „Možná, že bude ráno moudřejší večera,“ usmál se Kevin. Sám tomu moc nevěřil.

      „Nejdřív se ho musíme dočkat,“ podotkla Luna.

      „To určitě zvládneme,“ řekl Kevin. Co je vlastně bude čekat ráno? Budou po světě pobíhat hordy mimozemšťanů? Bude povrch planety proměněný v neobyvatelnou poušť?

      „Možná, že přijdeme na to, co dál,“ pronesla Luna. „Možná, že si vysníme, jak tohle všechno zvládnout.“

      „Možná,“ přikývl Kevin, i když se bál, že ve snech uvidí jen davy mlčících a zírajících lidí.

      „Dobrou noc,“ pronesl.

      „Dobrou.“

      Kevin měl pocit, jako by mu usínání trvalo celou věčnost. Ležel v temnotě a poslouchal prohlubující se Lunin dech. Pak začala chrápat a Kevin si byl jistý, že když jí o tom řekne, bude to popírat. Bez ní by to tu bylo úplně jiné. I kdyby tu byl Kevin s někým jiným, nejspíš by si připadal osamělý, ale takhle…

      …takhle byl pořád skoro sám, ale mohl svoji samotu sdílet s Lunou. Kevin se nedokázal odpoutat od myšlenek na to, co se stalo s jeho matkou, se všemi ostatními, ale když už nic jiného, alespoň Luna byla v bezpečí.

      Tyhle myšlenky ho pronásledovaly celou dobu před usnutím a pak i ve snech.

      Ve snech ho totiž obklopovaly davy lidí, které znal. Byla tam jeho matka, přátelé ze školy, učitelé, lidé z NASA. Byl tam Ted ověšený vojenským materiálem, profesor Brewster, jehož pohled naznačoval, že nesouhlasí s ničím, co Kevin kdy udělal.

      Rysy jejich obličejů se pod Kevinovým pohledem měnily v úplně cizí. Jako ze sbírky sci-fi filmů. Někteří měli náhle šedivou kůži a velké černé oči, jiní zase působili jako hmyz s chitinovými pláty. Profesor Brewster měl místo rukou chapadla a doktorka Levinová měla doslova oči na stopkách. Pohnuli se směrem ke Kevinovi a ten se dal do běhu.

      Probíhal chodbami NASA a unikal jim jen tak tak. Objevovali se ve dveřích, ve kterých se objevit nemohli, a i když Kevin v NASA nějakou dobu žil, nedařilo se mu najít cestu ven. Netušil, co má dělat.

      Vrhl se do jedné z laboratoří. Zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval je židlemi, stoly a vším co mu přišlo pod ruku. Proměnění lidé za dveřmi do nich nepřestávali bušit. Tupé údery jejich rukou narážejících do dveří se nesly laboratoří a náhle se ozvalo poplašné hlášení…

      Kevin se probudil se zalapáním po dechu. Všude byla tma, ale při pohledu na mobil si Kevin uvědomil, že je to jen kvůli tomu, že je bunkr pod zemí. Zvuk poplašného hlášení ale bylo slyšet dál, stejně jako tupé kovové dunění.

      Věděl, že je vzhůru i Luna, protože rozsvítila.

      „Co je to?“ zeptal se Kevin.

      Luna se na něj podívala. „Myslím… myslím, že se někdo chce dostat dovnitř.“

      KAPITOLA DRUHÁ

      Spěchali do velícího střediska. Jak se blížili ke vchodu, bylo bušení stále hlasitější. Kevina by zajímalo, čím do těch dveří, kdo bušil – vždyť za nimi byla ještě přechodová komora.

      Luna vypadala ustaraně.

      „Co se děje?“ zeptal se Kevin.

      „Co když jsou to vetřelci, nebo proměnění?“ zeptala se. „Co když loví přeživší?“

      „Proč by to dělali?“ zeptal se Kevin, ale ucítil vlnu strachu. Co když má Luna pravdu? Co když se dostanou dovnitř?

      „Protože já bych to tak udělala, kdybych byla na jejich místě,“ odpověděla Luna. „Sebrala bych všechno a postarala se, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl bránit nebo mstít. Zabila bych každého, kdo by se mi postavil do cesty.“

      Jako už po několikáté vyděsila Kevina Luna svojí temnou stránkou. I tak ale cítil strach, který se za jejími slovy skrýval. I on ho měl. Co když se dostali do bezpečí jen, aby zjistili, že vlastně v bezpečí nejsou?

      „Zjistíme, kdo je tam venku?“ zeptal se Kevin.

      Luna ukázala na temné obrazovky. „Už od včera nevidíme vůbec nic.“

      „Ale tady bylo jen vysílání ze světa,“ nedal se Kevin. „Musí tu být… nevím, nějaké bezpečnostní kamery nebo něco.“

      Určitě tam byly. Vojenská výzkumná základna přece nemohla být slepá a neřešit, co se děje kolem. Začal mačkat tlačítka a snažil se zjistit, které to všechno uvede do chodu. Většina obrazovek nereagovala. Signál z okolního světa byl buď něčím blokovaný, nikdo už nevysílal, nebo… kdo ví. Luna také zkusila několik tlačítek i když ji Kevin podezříval, že ani ona sama neví, co vlastně dělá. Stejně jako on.

      „Ať je to, kdo je to, nevím, jestli ho pouštět dovnitř,“ řekla Luna. „Může to být kdokoli.“

      „To může,“ přikývl Kevin, „ale co když je to někdo, kdo potřebuje naši pomoc?“

      „Možná,“

Скачать книгу