LITMIR.BIZ

Скачать книгу

balíčky, které vypadaly, jako by měly přežít celou věčnost.

      „Je tu tolik jídla, že by nám vydrželo na zbytek života,“ prohlásil Kevin a uvědomil si, co právě řekl. „Teda ne… určitě tu nezůstaneme napořád.“

      „A co když jo?“ zeptala se Luna.

      Kevin si nebyl jistý, co odpovědět. Nedokázal si představit, že by tu měl zůstat. Nevěděl, jaké bude strávit v bunkru noc, natož celý život. „Tak bude nejspíš lepší být tady než tam venku. Alespoň jsme v bezpečí.“

      „Možná,“ pronesla Luna a prohlížela si zdi, jako by posuzovala jejich tloušťku. „V bezpečí, jasně.“

      „Měli bysme se podívat dál,“ vyzval ji Kevin. „Pokud tu máme zůstat, budeme potřebovat i další věci. Vodu, postel, vzduch. Spojení se světem.“

      Všechno to vypočítával na prstech.

      „A možná taky zjistit, jestli jsou sem další přístupové cesty,“ uvažovala Luna. „Musíme se postarat, aby se sem nedostal nikdo cizí.“

      Kevin přikývl. Luna měla pravdu. Pokračovali v průzkumu bunkru a kuchyni přitom používali jako jakousi základnu. Chodili sem a tam a občas navštěvovali i hlavní řídící místnost, která byla bez aktivních obrazovek podivně tichá.

      V jedné z místností opodál bylo množství komunikačního vybavení. Kevin poznal rádia a počítače. Bylo tam dokonce něco, co vypadalo jako starobylá telegrafní stanice. Jako kdyby lidé nevěřili, že modernější vybavení bude fungovat dostatečně spolehlivě.

      „Mají tady spoustu věcí,“ vydechla Luna a stiskla přitom jedno z tlačítek. Ozvalo se hlasité elektrostatické šumění.

      „My tu máme spoustu věcí,“ opravil ji Kevin. „Možná, že jestli jsou tam venku další lidé budeme s nimi moct komunikovat.“

      Luna se rozhlédla. „Myslíš, že tam ještě někdo zůstal? Co když jsme poslední?“

      Kevin nevěděl, co na to říct. Pokud měl být v pasti s posledním člověkem na Zemi, nevybral by si nikoho jiného než svoji nejlepší kamarádku. I tak ale doufal, že tam venku je ještě někdo další. Prostě musel doufat.

      „Někde musejí být další lidé,“ řekl. „Jsou i jiné bunkry a úkryty a někomu určitě došlo, co se děje. Vždyť to bylo i ve zprávách, lidé museli vidět, jak to postupuje.“

      „Nakonec ale vysílat přestali, podotkla Luna. „Nevíme, jestli tam venku ještě někdo je.“

      Kevin při té myšlence polkl. Předpokládal, že prostě vypadl signál, ale co když nešlo o signál? Co když byli pryč i lidé, kteří přenosy natáčeli?

      Zavrtěl hlavou. „Takhle přemýšlet nesmíme,“ řekl. „Musíme doufat, že tam jsou další lidé.“

      „Lidé, kteří snad zabijí vetřelce,“ prohlásila Luna a v očích se jí zablesklo. Kevin z toho měl pocit, že kdyby teď měla možnost, bojovala by s mimozemšťany ona sama.

      Chápal to. Taková už Luna byla – vlastně i kvůli tomu ji měl tak rád. Dokonce i on sám cítil stejný hněv, jako by v něm bublal stále víc. Stačilo pomyslet na to, jak ho vetřelci podvedli a o co všechno ho připravili.

      Potřeboval se zaměstnat prohledáváním bunkru, protože jedinou alternativou byly myšlenky na jeho matku, přátele a všechny ostatní, kteří teď nejspíš stáli venku a čekali na přistání mimozemšťanů.

      Pokračovali tak v prohlídce bunkru a netrvalo dlouho, než našli něco, co vypadalo jako východ. Nad uzávěrem, který vypadal jako dveře torpédometu – dokonce měly i obrovskou kulatou kliku – byl nápis „Nezabezpečené prostředí. Pouze pro případ nouze!“ Kevinovi připadaly dveře k průlezu příliš úzké – dospělí by možná měli problém se jimi protáhnout. On s Lunou ale problémy mít nebudou.

      „Nezabezpečené prostředí?“ zeptala se Luna. „Co myslíš, že to znamená?“

      „Řekl bych, že tenhle východ asi nemá přechodovou komoru,“ hádal Kevin. Slova kolem průlezu působila výhružně. Jako by bylo nebezpečné ho otevřít. Možná to tak skutečně bylo.

      „Nemá přechodovou komoru?“

      „Asi by jen zdržovala, když je potřeba se rychle dostat ven.“

      Viděl, jak Luna sklouzla rukou k masce, kterou musela mít nasazenou celou cestu sem a která se jí teď houpala na opasku džínů. Kevin tušil, na co myslí.

      „Ty výpary se sem určitě nedostanou,“ snažil se ji uklidnit. Nechtěl, aby byla vyděšená. „Určitě ne, pokud neotevřeme.“

      „Vím, že je to hloupost,“ řekla Luna. „Nejspíš už nejsou ani tam venku. Jen, že ti lidé, které už to ovládá…“

      „Prostě máš pocit, že tu není bezpečno?“ zkusil to Kevin. Právě teď by asi neměl pocit bezpečí vůbec nikde, dokonce ani tady.

      Luna přikývla. „Radši bych se u těch dveří nezdržovala.“

      Kevin s ní zamířil zpět do bunkru, dál od nouzového východu. On se cítil o něco lépe – věděl, že pokud by to bylo nutné, můžou utéct zadním vchodem. I když doufal, že to nutné nebude. Potřebovali se teď někde skrýt. Někde, kde je mimozemšťané nenajdou a kde budou moct vydržet tak dlouho, než bude bezpečné vyjít ven.

      Nebo dokud ho nezabije jeho nemoc. To byla dost děsivá myšlenka. Právě teď neměl žádné leukodystrofické záchvaty ani třesy, ale nepochyboval, že se vrátí. A že se zhorší. Jen díky tomu, že musel řešit horší věci, se nesoustředil na svoji nemoc. V porovnání s mimozemskou invazí mu připadala nevýznamná.

      „Myslím, že tam dole jsou místnosti,“ řekla Luna a vedla ho jednou z chodeb. Opravdu tam byly. Obrovské ubytovny plné kavalců. Většina z nich byla neobsazených, některé ale byly rozestlané a byly u nich nějaké osobní věci.

      „Člověk by řekl, že alespoň někteří zůstanou uvnitř,“ pronesl Kevin. „To, že tu není vůbec nikdo, nedává smysl.“

      Luna zavrtěla hlavou. „Nejspíš šli ven pomáhat. A pak… no, když si uvědomili, že to není dobrý nápad, už je ovládali vetřelci.“

      Vypadalo to tak, ale byla to příšerná představa.

      „Chybí mi rodiče,“ pronesla náhle Luna. Možná nad tím přemýšlela celou dobu. Bolest, kterou cítil Kevin kvůli ztrátě matky taky nezmizela. Pouze ustoupila do pozadí kvůli potřebě dělat jiné věci, kvůli potřebě dostat se do bezpečí a postarat se o to, aby byli oba v bezpečí.

      „Taky mi chybí mamka,“ přiznal Kevin a posadil se na jeden z kavalců. Uvědomil si, že si nevzpomíná, jak vypadala, než se jí zmocnili vetřelci. Dokázal si vybavit jen to, jak otevřela dveře a chtěla ho chytit.

      Luna se posadila na druhý kavalec. Ani jeden z nich se neposadil na jeden z rozestlaných. Měli pocit, že by to nebylo správné. Že ty kavalce někomu patřily a že by se ti lidé mohli každou chvíli vrátit.

      „Nejde jen o mé rodiče,“ řekla Luna. „Co všichni ostatní ve škole? Všichni lidé, které jsem kdy potkala. Všechny je unesli. Úplně všechny.“

      Složila

Скачать книгу