LITMIR.BIZ

Скачать книгу

úder vojáka, který na Duncana zaútočil zezadu, ušetřil ho rány – zatímco Arthfael přistoupil blíže, pozvedl svůj meč a odrazil sekerku, která mířila na Duncanovu tvář. Jak to udělal, Duncan zároveň udělal krok kupředu a bodnul toho vojáka do břicha, s Arthfaelem ho společně skolili.

      Bojovali jako jeden muž, dobře promazaný stroj díky těm společným létům, všichni si navzájem hlídali záda, jak nocí pronikal jasný kovový zvuk mečů a brnění.

      Všude kolem sebe Duncan viděl, jak muži nastupují na lodě po celém přístavu, útočí na flotilu jako jeden muž. Duncan bojoval, dokud mohl pozvednout své paže, potil se, v očích ho pálil kouř, všude kolem něj cinkaly meče, skolil jednoho muže za druhým, jak se snažili utéct na pevninu.

      Nakonec byly plameny příliš horké; pandesianští vojáci, v plné zbroji, byli polapeni plameny a skákali ze svých lodí do vody – a Duncan vedl své muže z lodí pryč přes kamennou zeď a zpět na okraj přístavu. Duncan uslyšel výkřik a otočil se, uviděl stovky pandesianských vojáků, kteří se ho snažili pronásledovat a kteří se je snažili dostat z lodě pryč.

      “PROVAZY!” zakřičel Duncan.

      Po celé délce přístavu muži následovali jeho příkladu a zpřetrhaly provazy, kterými byla flotila přikotvená k břehu. Jak před ním ten ohromný provaz konečně prasknul, Duncan se postavil botou na palubu a velkým kopnutím loď odsunul od břehu. Samou snahou zasténal a Anvin, Arthfael a tucty ostatních přispěchali na pomoc a přidali se. Jako jeden muž všichni odsunuli hořící trup lodi od břehu.

      Loď v plamenech, plná křičících vojáků, byla nevyhnutelně unášena směrem k ostatním lodím v přístavu – a jak se k nim přiblížila, vzplanuly od ní. Muži skákali z lodí po stovkách, křičeli a potápěli se do černých vod.

      Duncan tam stál, ztěžka dýchal a díval se, jeho oči zářily, a celý přístav byl brzy osvícen ohromným požárem. Tisíce Pandesianů, které byly nyní plně vzhůru, se objevily z nižších pater podpalubí ostatních lodí – ale bylo již příliš pozdě. Vyběhli na palubu, kde se setkali s ohnivou zdí a neměli jiný výběr, než shořet zaživa nebo skočit do vody, kde se utopí nebo umrznou, všichni si vybrali to druhé. Duncan sledovat jak se přístav brzy zaplnil stovkami těl, pohupovaly se ve vodách, křičeli, jak se snažili plavat na břeh.

      “LUKOSTŘELCI!” zakřičel Duncan.

      Jeho lukostřelci zamířili a stříleli salvu za salvou a mířili na ohánějící se vojáky. Jeden po druhém si našly střely svůj cíl a Pandesiané se potápěli.

      Vody se zabarvily krví a brzy zaznělo křupání a výkřiky, jak se vody zaplnili zářivě žlutými žraloky, kteří hodovali v krví přeplněném přístavu.

      Duncan se rozhlédl a pomalu mu došlo, co udělal: celá pandesianská flotila, která před několika málo hodinami vzpurně seděla v přístavu, symbol pandesianského vítězství byl ten tam. Stovky jejich lodí byly zničené, všechny společně plápolaly na známku Duncanova vítězství. Jeho rychlost a moment překvapení zafungovaly.

      Mezi jeho muži zazněl velký křik a Duncan se otočil a uviděl jak všichni jeho muži radostně pokřikovali, jak sledovali hořící lodě, jejich tváře byly černé sazemi a plné únavy z celonoční cesty – a přesto byli všichni opilí vítězstvím. Byl to pokřik úlevy. Pokřik za svobodu. Pokřik, na který čekali celá dlouhá léta.

      Ani nedozněl a už zazněl další zvuk – tento byl mnohem hrozivější – byl následován zvukem, ze kterému Duncanovi vstaly chlupy na krku. Otočil se a zabušilo mu srdce, když uviděla, jak se pomalu otevírají ohromné brány kamenných kasáren. Zároveň se mu naskytl děsivý pohled: tisíce pandesianských vojáků, plně vyzbrojených, v perfektních řadách; profesionální armáda, byli v převaze nad jeho muži deset k jednomu a chystali se na ně. Jak se brány otevřely, zazněl výkřik a zaútočili.

      Bestie byla ponouknuta. Nyní začne ta skutečná válka.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Kyra se držela Andorovy hřívy, pádila nocí, vedle ní Deidra, Leo u jejích nohou, všichni hnali přes zasněžené planiny západně od Argosu jako zloději, kteří prchají nocí. Jak jela, hodina míjela hodinu, dunění koní jí hlučelo v uších a Kyra se ztratila ve svém vlastním světě. Představovala si, co jí čeká ve Věži Ur, kdo by mohl být její strýc, co by o ní mohl říci, o její matce a jen ztěží zvládala své vzrušení. A přesto musela přiznat, že se bála. Do Escalonu to byla dlouhá cesta, jakou ještě nikdy nepodstoupila. Viděla, jak se před nimi rýsuje Trnový les. Otevřené planiny končily a brzy se ponoří do stísněného lesa, plného divokých bestií. Věděla, že jak vjedou do lesa, žádná pravidla již neplatí.

      Sníh jí bičoval obličej a skučel přes otevřené planiny a Kyra, která měla necitlivé ruce, upustila z rukou pochodeň a uvědomila si, že už dávno vyhasla. Jela tmou, ztracená ve svých myšlenkách, jediný zvuk byl ten od koní, sněhu pod nimi a Andorovo občasné zavrčení. Cítila jeho rozčilení, jeho nezkrotnou náturu, nebyl jako žádné zvíře, na kterém kdy jela. Bylo to jako by se Andor neobával, co bylo před nimi – ale snad dokonce otevřeně doufal v konfrontaci.

      Zahalená do svých kožešin, Kyra pocítila další vlnu hladu a když znovu zaslechla, jak Leo zakňučel, věděla, že jejich hlad nemůže už déle ignorovat. Jeli již hodiny a zhltli zmražené kusy masa; příliš pozdě si uvědomila, že si s sebou nevzali dost potravin. V tuto zasněženou noc se neobjevila žádná malá lovná zvěř a to nevěstilo nic dobrého. Musí zastavit a brzy si najít něco k snědku.

      Jak se přiblížili okraji lesa, zpomalili, Leo vrčel na potemnělý okraj stromů. Kyra se podívala přes rameno na vlnité planiny, které vedly zpět do Argosu, na poslední otevřené nebe, které již nějakou dobu zase neuvidí. Otočila se zpět a hleděla na les a něco v ní se zdráhalo postupovat dopředu. Znala pověst Trnového lesa a věděla, že toto byl moment, kdy již nebylo návratu.

      “Jsi připravená?” zeptala se Dierdra.

      Dierdra se zdála nyní být úplně jinou dívkou, než která opustila vězení. Byla silnější, rozhodnější, jako by byla až na samém dnu pekla a zase zpět a byla připravena čelit čemukoli.

      “To nejhorší, co se mohlo stát, se mi již stalo,” řekla Deidra, její hlas byl chladný a tvrdý jako les před nimi, hlas, který byl na její věk příliš starý.

      Kyra pokývala plná porozumění – a společně vyrazily přes hranici lesa.

      Hned jak to udělali, Kyra okamžitě pocítila chlad, dokonce i za této studené noci. Byla zde větší tma, stísněné prostředí, plné prastarých černých stromů, zkroucených větví, které připomínaly trny a tučných, černých listů. Les nevyzařoval mír ale ďábla.

      Pokračovali rychlou chůzí, co nejrychleji mohli mezi těmito stromy, sněhem a ledem, který pod jejich zvířaty křupal. Pomalu byl více a více slyšet zvuk zvláštních tvorů, schovaných ve větvích. Otočila se a hledala, odkud zvuk přichází, ale nic nenašla. Cítila, jako by je někdo pozoroval.

      Pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, Kyra se snažila zamířit na západ a sever, jak jí to říkal její otec, dokud nedojde až k moři. A jak šli, Leo a Andor vrčeli na schovaná stvoření, která Kyra neviděla, zatímco ona uhýbala větvím, které ji škrábaly. Kyra uvažovala o té dlouhé cestě před sebou. Byla nadšená myšlenkou na svou misi, ale přesto toužila být se svým lidem, bojovat po jejich boku ve

Скачать книгу