LITMIR.BIZ

      KAPITOLA PÁTÁ

      Duncan jel se svou armádou, v uších mu burácel hluk stovek koní, jak je vedl na jih, nocí, pryč od Argosu. Jeho důvěryhodní velitelé jeli vedle něj, Anvin na jedné straně a Arthfael na druhé, jen Vidar zůstal doma, aby střežil Volis, zatímco několik stovek mužů se vedle nich vyrovnaly, všichni jeli pospolu. Na rozdíl od jiných vojenských vůdců jel Duncan rád bok po boku svých mužů; nepovažoval tyto muže za své poddané, ale spíše za své ozbrojené bratry.

      Jeli nocí s chladným větrem ve vlasech, sněhem pod nohama a měli dobrý pocit, protože byli v pohybu, mířili do bitvy, už se nekrčili za zdmi Volisu, jak to Duncan dělal více než polovinu svého života. Duncan pohlédl a zahlédl své syny Brandona a Braxtona, jak jedou vedle jeho mužů, a zatímco byl pyšný na to, že je má s sebou, neobával se o ně tolik jak se obával o svou dceru. Proti své vůli, jak hodina míjela hodinu a i když si říkal, že se nebude obávat, zaměřovaly se jeho myšlenky v noci na Kyru.

      Přemýšlel, kde nyní byla. Myslel na to, jak sama přechází Escalon, jen s Dierdrou, Andorem a Leem, kteří ji doprovázeli, a jeho srdce ho zabolelo. Věděl, že cesta, na kterou ji poslal, by vystavila nebezpečí i zkušené bojovníky. Pokud ji přežije, vrátí se jako velký bojovník, větší, než jakýkoli z mužů, kteří s ním dnes jeli. Pokud ne, nebude se sebou moci žít. Ale zoufalé časy si vyžadují zoufalá řešení, a on více než kdy jindy potřeboval, aby dokončila svou misi.

      Vystoupali na kopec a z dalšího sestoupili a jak vítr nabíral na síle, Duncan pohlédl na zvlněné planiny, které se před ním v měsíčním svitu rozprostíraly a myslel na jejich cíl: Esephus. Opevnění v moři, město postavené na přístavu, křižovatky severovýchodu a prvního významného přístavu pro lodní dopravu. Bylo to město, které bylo na jedné straně ohraničeno mořem Slz a přístavem na druhé straně, a říkalo se, že kdo má pod kontrolou Esephus, má pod kontrolou většinu Escalonu. Další nejbližší tvrz od Argosu a životně důležité opevnění, Esephus musel být jeho první zastávkou, to Duncan věděl, pokud měl mít alespoň nějakou šanci vyvolat revoluci. Kdysi významné město musí být osvobozeno. Jeho přístav, kdysi tak pyšně zaplněn loděmi, na kterých plápolaly vlajky Escalonu, byly nyní, jak Duncan věděl, plné pandesianských lodí, hanebná připomínka toho, čím jednou bylo.

      Duncan a Seavig, vojenský vůdce Esephusu, byli kdysi blízko. Společně jeli několikrát do bitvy jako bratři ve zbroji a Duncan s ním vyrazil na moře více než jednou. Ale od invaze už nebyli v kontaktu. Seavig, který byl kdysi pyšným vojevůdcem, byl nyní jen pokorný voják, který nebyl schopný plachtit na moři, nebyl schopný vládnout svému městu nebo navštívit jiná opevnění, jako všichni vojenští vůdci. To ho mohli rovnou zajmout a označit ho tím, čím skutečně byl: vězněm jako všichni vojevůdci Escalonu.

      Duncan jel nocí, kopce byly osvětleny jen pochodněmi jeho mužů, stovky jisker, mířících na jih. Jak jeli, padal více sníh a vítr běsnil, a pochodně jen tak tak nezhasly a měsíc se snažil prorazit mraky. A přesto Duncanova armáda postupovala a pokračovala, s těmito muži, kteří by s ním šli kamkoli na světě. Bylo to nezvyklé, to Duncan věděl, zaútočit v noci a ještě ve sněhu – ale Duncan byl vždycky nekonvenční bojovník. Proto se mu podařilo získat takovou hodnost, stát se velitelem starého krále, získat vlastní opevnění. A jen proto se stal jedním z nejvíce uctívaných ze všech roztroušených vojevůdců. Duncan nikdy nedělal to, co jiní muži. Snažil se žít podle jednoho hesla: dělej to, co jiní nejméně očekávají.

      Pandesiané by nikdy neočekávali útok, protože zpráva o Duncanově vzpouře se nemohla tak daleko na jih dostat tak rychle – ne, pokud tam Duncan dorazí včas. A oni by jistě nikdy neočekávali útok v noci, a už vůbec ne ve sněhu. Znali by rizika jízdy v noci, koně by si mohli zlomit nohy a byla celá řada dalších problémů. Duncan věděl, že války byly často vyhrány díky překvapení a rychlosti, spíše než kvůli síle.

      Duncan plánoval jet celou noc, dokud nedorazí k Esephusu, pokusit se dobýt ohromnou pandesianskou jednotku a vzít si zpět město a několik stovek jeho mužů. A pokud se zmocní Esephusu, pak možná, ale jen možná, budou schopni nabrat spád a začít válku, aby se zpět zmocnili celého Escalonu.

      “Tam dole!” vykřikl Anvin a ukázal do sněhu.

      Duncan se podíval do údolí pod sebou a uviděl, mezi sněhem a mlhou, několik malých vesnic, které byly posety po krajině. Duncan věděl, že tyto vesnice byly obydleny statečnými bojovníky, kteří byli věrní Escalonu. Každý z nich bude mít hrstku mužů, ale i to se počítá. Mohl by nabrat obrátky a podpořit řady své armády.

      Duncan se snažil překřičet vítr a koně.

      “Zatrubte!”

      Jeho muži zatroubili několika krátkými zvuky, starý výkřik Escalonu, volající po shromáždění, zvuk, který mu rozehříval srdce, zvuk, který v Escalonu nezazněl celá léta. Byl to zvuk, který byl jeho krajanům známý, zvuk, který jim sdělil vše, co potřebovali vědět. Pokud byly ve vesnici dobří muži, ten zvuk by jimi pohnul.

      Trubky zazněly znovu a znovu a jak se blížili, ve vesnicích se pomalu rozsvěcovaly pochodně. Vesničané, upozorněni na jejich přítomnost, začali zaplňovat ulice, jejich pochodně blikali ve sněhu, muži se narychlo oblékali, chopili se zbraní a nasazovali si jakékoli nahrubo udělané brnění, které měli. Všichni pohlédli na kopec a uviděli blížícího se Duncana a jeho muže, gestikulující, jako by byli plni překvapení. Duncan si mohl jen zkusit představit, jaký obraz jeho muži vytvářeli, když jeli tryskem úplnou nocí, ve sněhové vánici, dolů z kopce, se stovkami pozvednutými pochodněmi jako legie ohně, která bojuje se sněhem.

      Duncan a jeho muži přijeli do první vesnice a zastavili, stovky jejich pochodní osvětlovaly překvapené obličeje. Duncan pohlédl dolů na doufající tváře svých krajanů a nasadil si svůj nejděsivější bitevní výraz a připravoval se inspirovat své muže jako nikdy předtím.

      “Muži Escalonu!” zaduněl a zpomalil svého koně k chůzi, jak se je snažil všechny oslovit, točil se a kroužil a lidé byli kolem něj natlačeni.

      “Trpěli jsme pod utlačováním Pandesie až příliš dlouho! Můžete si vybrat mezi tím zůstat zde a žít svůj život v této vesnici a vzpomínat na to, jaký Escalon býval. Nebo můžete povstat jako svobodní muži a pomoci nám začít velkou válku za svobodu”

      Vesničané vydali nadšený pokřik a jednotně se hrnuli vpřed.

      “Pandesiané nám nyní berou naše dívky!” vykřikl jeden muž. “Jestli je toto

Скачать книгу