LITMIR.BIZ

Скачать книгу

co se dělo. Místní vesničané křičeli jeden na druhého, poznávali se navzájem a uvědomovali se, co se dělo, už nepotřebovali další proslovy. Duncan se přehnal přes tuto vesnici stejně jako přes tu poslední a vesničané nemuseli být vůbec přesvědčováni, byli až příliš dychtiví po svobodě, příliš dychtivi obnovit svou důstojnost, naskočit na koně, chopit se svých zbraní a přidat se k Duncanovým řadám, ať je bral kamkoli.

      Duncan se vrhal z vesnice do vesnice, pojmul celou krajinu, vše se v noci rozsvěcovalo, i přesto, že byl vítr, sníh a černočerná tma. Duncan si uvědomil, že jejich touha po svobodě byla až příliš silná na to, aby i v té nejtemnější tmě zazářila – a aby se ujali zbraní a získali zpět své životy.

      *

      Duncan jel celou noc, vedle svou rostoucí armádu na jih, jeho ruce byly rozedřelé a bez citu z té zimy, jak se držel otěží. Čím více na jih šli, tím více se měnil terén, studený chlad Volisu byl nahrazen mokrým chladem Esephusu, jeho vzduch těžký tak, jak si to Duncan pamatoval, s vlhkem od moře a vůní soli. Stromy tady byly také nižší, všechny se zdály být ohnuté od východních poryvů větru, které nikdy nepřestaly vát.

      Stoupali na jeden kopec za druhým. Oblaka se rozestupovala i přes sněžení, a měsíc se objevil na nebi, shora na ně svítil a dostatečně jim osvěcoval cestu. Jeli jako bojovníci proti tmě, Duncan věděl, že to byla noc, kterou si bude pamatovat do konce života. Za předpokladu, že přežije. Bude to bitva, na které vše záviselo. Myslel na Kyru, svou rodinu, svůj domov, a nechtěl je ztratit. Jeho život byl v sázce a životy všech, které znal a miloval a dnes v noci to bude všechno riskovat.

      Duncan pohlédl přes rameno a byl nadšen, když uviděl, že nabral dalších několik set mužů, všichni jeli jako jeden muž, který má jediný cíl. Věděl, že i s takovým počtem budou čelit velké převaze a budou stát proti profesionální armádě. Tisíce pandesianů jsou nasazené v Esephusu. Duncan věděl, že Seavig měl stále stovky jeho vlastních opuštěných mužů, které mu byly k dispozici, ale samozřejmě nevěděl, jestli budou vše riskovat, aby se připojili k Duncanovi. Duncan musel předpokládat, že to neudělají.

      Brzy vystoupili na další kopec a tam zastavili a nepotřebovali ani pobídnutí. Protože tam hluboko dole se vyjímalo moře Slz, jeho vlny narážely o břeh, velký přístav a prastaré město Espehus, který se vedle něj tyčil. Město vypadalo, jako by vyrostlo z moře, vlny narážely do jeho kamenných zdí. Město bylo postaveno zády k pevnině, jako by hledělo čelem do moře, jeho brány a hradby se nořily do vody, jako by jim více záleželo na tom, aby vyhověli lodím spíše než koním.

      Duncan si prohlížel přístav, ve kterém bylo zakotveno nekonečně mnoho lodí, byl rozmrzelý, když uviděl plápolající prapory Pandesie, žluté a modré, které poletovaly jako urážka v jeho srdci. Ve větru se třepotal emblém Pandesie – lebka v zobáku orla – ze které se Duncanovi dělalo zle. Vidět tak ohromné město, které je pod vládou Pandesie, bylo pro Duncana ostudou, a dokonce v černočerné tmě se jeho tváře začervenaly. Lodě tam seděly samolibě, bezpečně zakotvené, nikdo nečekal útok. Samozřejmě. Kdo by si dovolil na ně zaútočit? A dokonce v černočerné tmě a ve sněhové vánici?

      Duncan cítil, jak na něj jeho muži hledí a věděl, že nastal okamžik pravdy. Všichni čekali na osudný rozkaz, takový, který změní osud Excalonu, a on zde seděl na svém koni, vítr skučel, a pociťoval že v něm začíná vřít jeho osud. Věděl, že toto je okamžik, který vymezí jeho život – a životy všech těchto mužů.

      “KUPŘEDU!” zaburácel.

      Jeho muži nadšeně pokřikli a jako jeden se vrhli z kopce dolů, hnali se směrem k přístavu, vzdáleném několik yardů. Vysoko pozvedli své pochodně a Duncan ucítil, jak mu v hrudi zabušilo srdce, jak mu vítr vál do tváře. Věděl, že tato mise je sebevražedná – a přesto také věděl, že byla dost šílená na to, aby třeba vyšla.

      Vrhli se do krajiny, jejich koně hnali tak rychle, že mu studený vzduch málem vzal dech, a jak se blížili přístavu, kamenné zdi byly ani ne sto yardů daleko, Duncan se připravil do bitvy.

      “LUKOSTŘELCI!” vykřikl.

      Jeho lukostřelci, kteří jeli v úhledných řadách za ním, zapálili své šípy, podpálili jejich hroty a čekali na jeho povel. Jeli a jeli, zněl dusot koní, pandesiané pod nimi stále nevěděli o útoku, který se na ně chystal.

      Duncan čekal, dokud se nepřiblížili – čtyřicet yardů daleko, potom třicet, potom dvacet – a konečně věděl, že nastal ten správný čas.

      “VYSTŘELIT!”

      Černá noc byla najednou osvětlená tisícem hořících šípů, které se nesly ve vysokém oblouku vzduchem, dělali si cestu sněhem směrem k tuctům pandesianských lodí, které byly zakotvené v přístavu. Jeden za druhým, jako světlušky, si našly svůj cíl, přistály na dlouhých, třepotajících se plachtách pandesianského plachtoví.

      Netrvalo ani chvilku a lodě se zapálily, vzplálo plachtoví a potom celé lodě a oheň se ve větrném přístavu rychle šířil.

      “ZNOVU!” vykřikl Duncan.

      Hromadná palba následovala jedna za druhou, šípy s ohnivými špicemi padali na pandesianskou flotilu jako kapky deště.

      Nejprve byla flotila v klidu noci potichu, vojáci hluboce spali, žádný neměl žádné podezření. Duncan si uvědomil, že pandesiané se stali příliš arogantní, příliš lhostejní a nikdy neměli ani nepodezření, že by takový útok mohl přijít.

      Duncan jim nedal čas, aby se mohli vzpamatovat; povzbuzen jel tryskem kupředu a blížil se k přístavu. Vedl je až ke kamenné zdi, která sousedila s přístavem.

      “POCHODNĚ!” vykřikl.

      Jeho muži vyrazili až k pobřeží, pochodně pozvedli vysoko a s velkým výkřikem následovali Duncane a vrhli své pochodně na lodě, které měli nejblíž. Jejich těžké pochodně přistály na palubě jako hole, bylo slyšet ohromné zadunění dřeva, a další tucty lodí vzplanuly.

      Těch několik málo pandesianských vojáků na stráži si všimlo co se dělo až příliš pozdě a ocitli se uprostřed vlny plamenů, křičeli a skákali přes palubu.

      Duncan věděl, že je jen otázkou času, než se zbytek Pandesianů vzbudí.

      “TRUBKY!” vykřikl.

      Z řad mužstev zazněly trubky, starý pokřik Escalonu, vyzývající ke shromáždění, věděl, že Seavig rozpozná ty krátké zvuky. Doufal, že ho to vybudí.

      Duncan seskočil z koně, tasil svůj meč a spěchal ke zdi přístavu. Bez zaváhání skočil přes nízkou kamennou zídku na hořící loď, ukazoval všem cestu, jak pokračoval kupředu. Potřeboval zbavit se Pandesianů předtím, než se mohli shromáždit.

      Anvin a Arthfael zaútočili po jeho boku a jejich muži se k nim přidali, všichni vykřikovali mocným válečným pokřikem, jak se svým životem vrhali po větru. Po tolika rocích podmanění se konečně nastal den pro odplatu.

      Konečně se Pandesiané vzbudili. Vojáci se začali nořit z podpalubí, vybíhali ven jako mravenci, v kouři kašlali a byli omráčení a zmatení. Zahlédli Duncana a jeho muži a tasili meče a zaútočili. Duncan se ocitl pod útokem proudů mužů – a přesto nezaváhal; právě naopak, zaútočil.

      Duncan zaútočil a skrčil se, jak se první muž rozpřáhnul po jeho hlavě, potom se narovnal a bodnul toho muže do břicha. Voják se rozmáchl

Скачать книгу