LITMIR.BIZ

Скачать книгу

byl mile překvapen jeho nenadálým příchodem, a tím více, poněvadž už předtím ho tížilo, že Held přestal psáti, a teď zas, že nepřišel, když mu nechal vzkázání v bytě. Mladý kupec se již domníval, že je v tom kus pýchy, že medikus nechce nic míti s venkovským kramářem.

      A medikus přišel a měl nelíčenou radost, že Věka ještě chytil. Poseděli spolu, hovořili nejvíc o hudbě, o divadle; Held také vypravoval, jaké má kondice, hlavně že vyučuje na kytaru, ta že je v módě, a klavír, zato že flauta teď přichází dost v nevážnost.

      Věk poseděl s Heldem drahnou chvíli; když se s ním loučil, nabídl se mu šetrně, potřebuje-li peníze – Helda to nabídnutí patrně těšilo, poděkoval však, teď že to potýkání ještě jde, ale kdyby mělo býti hůř, že by se přihlásil. Rozloučili se velmi srdečně.

      Věk vydal se na cestu s forou plnou jeho zboží. Jak jeli za těch horkých letních dnů zaprášenou silnici mezi dozrávajícími lány obilí, bylo Věkovi jako před lety, kdy se vypravil poprvé na vagace. Teď jel k ženě, k dětem po prvním delším od nich odloučení. Byl přes týden z domova a již se mu po nich v Praze zastesklo. Teď cestou se na ně těšil jako tenkráte na domov, ale jako tenkráte, tak i teď se mu zdálo, že formanský vůz se vleče, že jen klapá a rachotí, ale z místa se nehýbá. Opustit ho však a jeti napřed nechtěl, poněvadž měl na něm zboží za kolik tisíc.

      Ale když dojeli za Králové Hradec do Třebechovic, kdež musili zůstat na poslední nocleh, rozhodl se pojednou, že povoz tu nechá a sám že se vydá na další cestu. Hned si také sehnal příležitost s odpočatými koňmi, zastavil se na skok u Heldovy matky a jeho sester, vyřídil jim z Prahy pozdravení, několik slov pohovořil a již chvátal k najatému povozu, do kterého právě zapřáhli.

      Soumrak nastal, když vyjeli směrem k Dobrušce. Nemohl se jí juž dočekati. Posedlo ho pojednou prudkou mocí přání býti doma ještě dnes, třeba pozdě v noci. Překvapí ženu, všechny. Nečekají ho ani zítra, a on se tak zjeví! Cítil už radost z toho překvapení, viděl, jak mladou svou ženu chytne, obejme. Krev se mu rozehřála; starosti, péče o povoz, o jeho náklad jako by byl někdo rozfoukl.

      Koně klusali bez oddechu, vůz hrčel v pospěchu pustnoucí silnicí, až pak jel sám, nemaje nikoho před sebou ani za sebou. Také nikoho již nepotkali. Krajina vpravo vlevo zapadala do šera, vše se v něm ztratilo, luka, ouhor, obilné lány; po obzoru černo, po nebi chmury. Ale bylo teplo, příjemně. Věk, maje plášť volně přes ramena, opřel se do koutka otevřeného vozu a hleděl do noci.

      Vpředu potřásala se rozžatá svítilna. Její zář míhala se po koních, po cestě, po trávě podél ní u příkopu, bledší zeleně v tom kmitavém osvětlení, míhala se po spoustě ztichlých, nehnutých klasů v lánech, jež hned opět tonuly v černu. Vůz hrčel tichem, zarudlý pruh lucerny, kolem níž se mihotaly bílé noční můrky v tichém přeletu, kvapil s ním tmou. Černý strom u pole se v něm mihl, keř nad příkopem; na rozcestí se kmitem zabělala boží muka, dál v polích nad lány začernala se do vlahé noci skupina stromů v jediný stín měkce slitá, a rudý bod, tiché světlo pod nimi blesklo – A zase to zmizelo, zase rozlité temno bez hlubších tónů a ticho s hlasy neúnavných cvrčků.

      Pak psí štěkot je uvítal, to když do Opočna dojeli. Věk si vzpomněl na „spěšnovoda“ Sýkoru, ten že asi spí, na vrchního, jenž hrozil kvůli Rousseauovi a filosofům a dává-li si o něm donášet.

      Minuli Opočen, stmělý už a spící, jeli zase kolem luk, mezi lány. Věk se už nechoulil v koutku, nýbrž dopředu nachýlen upíral zrak před se a vyhlížel.

      Čím dále tím byl dychtivější, nedočkavější, zvláště když už rozeznal známé stromy u cesty, osamělá stavení. Pak vjeli mezi první příbytky rodného jeho městečka, v němž nehořela ani jediná svítilna. Nemělo žádných. V oknech také ani světélka. Na podsíních dřevěných stavení černá tma, náměstí pusté. Rachot kol, jenž se v tom tichu hlasněji rozléhal, ztichl před Věkovým domem.

      Ale povoz ještě nezastavil a Věk už seskočil. V uvolněném, rozletitém plášti, nesa brašnu v ruce, kvapil ku svému stavení. Unavení z dlouhé jízdy přešlo naráz. Rychle, nedočkavě zaklepal, a když ospalá děvečka otevřela, letěl síní a po několika schodech, jež vedly do světnice.

      Tu se mu vstříc otevřela náruč svěžích, bílých paží. Mladá jeho žena, v suknici jen a košili, bosa, jak z lože vyskočila, chytla ho kolem krku a líbala ho v prudké radosti. A v tom vzrušení vešli do světničky, odkud mu přiběhla naproti a kdež mu pootevřeným oknem vstříc zavanula vůně nočních lial na zahrádce.

      „Což tys věděla, tys – nebo bylas vzhůru?“

      „Už jsem ležela, ale nespala – Myslila jsem na tebe, nepřidáš-li si den, neostaneš-li dýl. Nebo —“

      „Nepřijedu-li dřív, viď, viď!“ Přisvědčila a zase ho chytla.

      „To mne tak těší, to mám radost, žes dřív – Já si nemyslila, že přijedeš, to se jen tak myšlenka kmitla, ale jak jsem zaslechla vůz, tak pozdě, teď, lekla jsem se radostí, a takové tušení jsem měla —“

      Znovu ji tiskl a líbal.

      „Děti už dávno spí – Ty se naptaly, ty se těší na tebe —“

      „A jejich máma?“

      „Ta nejvíc.“ Usmála se, a držíc muže za ruku, šla s ním k dětem. Ležely vedle sebe na postýlce bez nebes v hlubokém, svatém klidu dětského spánku. Mladí rodiče stanuli v šeru nad nimi a Věk v radostném pohnutí políbil jejich čílka.

      Ptal se na matku, na babičku. Uslyšel, že jsou zdrávy a jak jeho ženě ve všem pomáhaly, co tu nebyl. Vyšel na síň ke komoře, kde matka spala, podívat se, probudila-li se. Zahlédl pruh světla, a když vešel, potkal na prahu překvapenou panímámu. Chtěla se jít podívat, neboť jí bylo divno, že se u stavení zastavil povoz, a zaslechla kvapné, známé kroky na síni. Chvilku s ní poseděl, pověděl stručně o cestě, jak pořídil, o voze se zbožím.

      Pak vstal a pospíchal zase do světnice, kde zatím mladá Věková rozsvítila a narychlo na stůl přistrojila. Dlouho však nesvítili. Tlumené jejich hlasy zmlkaly za prahem, vedle v sedničce, kam pootevřeným oknem vanul dech nočních fial z květinové zahrádky, za níž, dál, na zahradě, tmělo se pod korunami ovocných stromů, tiše, splývavě rozloženými do vlažné letní noci.

      VI. O DIVNÝCH A JINÝCH NOVINÁCH

      F. Věkovi se blaženě v mysli vyjasnilo, když se po ránu probudil a sobě uvědomil, že je doma. Byl rád, že je z Prahy. Musil však dost o ní vypravovat, o cestě tam a jak se mu v Praze dařilo, co tam nového. Na Prahu byli všichni dychtiví, doma i sousedé.

      Všem povídal, naposledy ženě, když za soumraku seděli sami vzadu u otevřeného okna nad zahrádkou. Vzpomínal, jak včera těmihle časy pospíchal domů, zrovna letěl, a jak se těšil – Usmívala se, blažilo ji to, ale na očích jí viděl, že na něco myslí. Ptal se, naléhal, až vzhlédnuvši k němu s rozpačitým úsměvem, jakoby žertem mu vytkla:

      „O divadle jsi nic nevypravoval —“

      „Ach! O divadle! O kterém?“ Svitlo mu, chytil ji za ruku a přitáhl ji blíž k sobě, vesele, potěšen.

      „Tys vzpomněla – U Hybernů, viď, jak jsme spolu byli, když tam Paula, Thámová —“

      Chtěla zapírat, ale Věk ji k sobě přivinuv, živě pokračoval:

      „Nebyl jsem tam, má zlatá, nehráli, nejsou ani v Praze, divadlo je v Karlových Varech,

Скачать книгу