LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Bílek hovor (měl rád takové besedy a rád zvídal o světě) o zlém hrdinovi, který teď několika krajanům naháněl mnoho hrůzy, o kterém se mluvilo po celých Čechách. A velké oči obecného strachu zhlédly ho již také v okolí Dobrušky, v nedalekých horách a lesích.

      O loupežníku Kovaříkovi byla řeč. Soused Bílek vykládal, že to je jistotná pravda, že už také tady v okolí se ukázal, na Hrádku, jistotně, tam že přišel v přestrojení, jako nějaký handlíř, že si v hospodě vyžádal sedničku, aby mohl přespat, v sednici že nechtěl ostat a měl prý takový divný pohled, tak podsoukale se díval, a když šel ležet, pozorovali ho skulinou, že vytáhl pistole a ty že si dal na židli k posteli —

      Soused zabafal, až se mu vysedlá brada házela, pak, čekaje patrně mocný účinek, dokončoval:

      „Všecky popadla taková hrůza a dlouho nemohli usnout.“

      „A co ten cizí,“ ptala se mladá Věková, zaujata sousedovým vypravováním.

      „Ráno tentam – zmizel a byl pryč, ani památky po něm. Ale na stole ležel tolar, pěkný nový tolar dobrého rázu.“

      „Snad měl sám strach, a proto se tak vytratil,“ prohodil Věk s úsměvem.

      „A ne, to ne, jakpak když se také ukázal v Solnici, předevčírem na faře, také cizí člověk a zrovna prý takový, takové oči —“

      „A to ne, sousede, to už řeči rostou, to není pravda, alespoň o té Solnici to není tak. Včera jsem tam byl, mluvil jsem s kolika lidmi, s Patrčkou, a dlouho, toho jsem se na to optal, ale nevěděl nic a žádný, to si to tak někdo vymyslil.“

      „No, prodávám, jak jsem koupil —“

      „Četls,“ ozvala se Věková, pustivši na klín šití, „že se ten Kovařík toulá po lesích u Černého Kostelce, a to je daleko —“

      „A daleko, Mařenko, za Kutnou Horou, víc ku Praze. Tady nebyl, jistojistě. A víte-li, sousede, že ten loupežník se vlastně ani Kovařík nejmenuje?“

      „Ale jděte —,“ Bílek vyňal údivem dýmku z úst. „A jak —“

      „Vojta je jeho příjmení a pochází prý někde z indického panství, za Prahou – Tady není, to by se jinak ohlásil, nežli jak povídáte.“

      Někdo zaklepal na dvéře. Věková sebou bezděky polekaně trhla, hned se však sama sobě usmála. Přišel posel v mokrém plášti a přinášel psaní. Tři byla, dvě čistě kupecká z Prahy, třetí také z Prahy, ale písma m francouzské adrese Věk nepoznal. Rozlomil pečeť a hned se na dopis podíval. P. Vrba! Co píše, teď, co se přihodilo?

      Věk dlouho nečetl a již zvolal:

      „To není možná!“ a vstal. Věková se lekla.

      „Co je, Františku! Co se stalo!“

      Věk znovu četl, déle než prve, pak pouštěl zvolna ruce držící list, a hledě na ženu, vzrušen, dojat pravil: „To neuvěříš. Held umřel.“

      Věková jako by vlády pozbyla. Stála nehnuté, s očima na muže upřenýma, a nevědouc opakovala: „To není možná.“

      „P. Vrba to píše, najisto, a s velkým zármutkem. Ó chudák —“

      „A co se mu stalo? Tak vám mladý!“ Obrátila se po sousedovi. „Nedávno je doktorem, snad se pamatujete, jak tu byl, tuhle Františka navštívit —“

      „A bodejť, bodejť, na ňákého studenta se pamatuju, měl v kostele sólo na housle.“

      „Ten, ten,“ přisvědčoval Věk. „A teď, když se tolik naklopotil, když už měl vyhráno —“

      „A matka jeho v Třebechovicích, a sestry,“ lítostivě vzpomínala Věková, „oh, to bude rána —“

      „A co se mu stalo?“ ptal se soused.

      „Jeho povolání ho zabilo. Ve špitále U milosrdných mají mnoho nemocných na hlavnici, ta nemoc tam prý hrozně řádí, a Held se tak obětoval, tak je všecky ošetřoval, až ho to také chytlo —“

      „Hlavnice —“

      „Ta ho zabila.“ Věkovi se zakalily oči.

      Bylo po besedě. Soused Bílek to cítil a za chvilku odešel. Také Věk nezůstal. Zašel do sedničky hluboce dojat smutnou novinou. Stál zamyšlen u okna; oči jeho nehnuté hleděly ven, kde se den nachyloval. Soumrak se přikrádal. Stromy na zahradě klátily se ve větru již jako stíny. A divné stíny míhaly se šerým vzduchem a padaly před okno na pustnoucí zahrádku, jejíž plot od deště zčernal a modře se leskl. Déšť harašil, chvílemi vítr zasténal. Byl smutný večer.

      Smrt milého přítele vrhla těžký stín do Věkovy mysli. S lítostí vzpomínal na jeho všecky zápasy – a za to takový a tak časný konec! A kam, kam odešel. Nitro Věkovo klidem a štěstím uspalé se tím stínem probudilo a roj záhad jím zachvěl. Je-li všemu konec – kam šel, jak bude, shledají-li se kdy —

      Jakés odtrnutí pocítil, když se mu kmitla věta, která kdys, když ještě celý čas se oddával takovému přemítání a zápasil s pochybnostmi, se mu hluboko zaryla do paměti. Byla to slova, jež četl ve Vyznání savojského vikáře: „Ach, pro své vady cítím příliš dobře, že člověk za svého života jen zpola žije a že život duše se počíná smrtí těla.“

      Stál nehnutě a neviděl ani, že u prahu tiše stanula jeho žena. Hleděla na něj s upřímnou účastí, cítíc s ním jeho zármutek.

      Tak smutný byl ten večer a za týden se mu Věk usmál. Za týden byl doktor Held opět mezi živými. Jak v prvním psaní Vrbově umřel, tak v druhém, které za týden došlo, zase ožil. Věk a všichni jeho strnuli nad tím nedorozuměním. Ale tentokrát bylo veseleji. Věk zapomněl, jak mu první list Vrbův sklíčil mysl. Jen když Held žil. Byl sice těžce nemocen, aleje naděje, psal P. Vrba, že s pomocí boží zase vstane; poleží si pravda ještě nějaký týden, ale z nejhoršího snad už vyvázl. P. Vrba žádal za prominutí, že Věka jistě zarmoutil, ale že on, Věk, nebyl jediný, jehož ta novina stihla, že šla do všech konců, a on, P. Vrba, že již sloužil za Helda smuteční mši svatou, z Třebechovic že přijela hned sestra Heldova, Barbora, že psali také jeho bratranci, faráři Bílému v Nové Pace —

      „A jak, prosím tě, bylo možná —,“ ptala se mladá Věková i stará Snížková. Věk dle obšírného psaní P. Vrby vysvětloval:

      „Na hlavničku se Held roznemoh, to je pravda, a tuze těžce. To si ve špitále hned na začátek vysloužil. Měl prý strašlivé bolení hlavy, pak také fantas a časem byl bez sebe. Už o něm pochybovali, profesor Matuška ho léčil. Ten dal jednou, když Held zas omdlel, otevřít okno, bylo do ulice, v tom pokoji, co Held ležel; jen tak, provětrat chtěl. Ale že bylo vždycky zavřeno, a teď otevřeno, rozkřiklo se, že Held umřel.“

      „Ach, to je divné.“

      „P. Vrba uslyšel tu novinu ještě navečer toho odpoledne v České expedici, a ráno už sloužil mši, a hned mně psal. Zatím už šla ta zpráva také z Prahy na všecky strany, kde měl Held známé. Když se zjistilo, že je ve všem omyl, že Held neumřel, byla už psaní pryč, a nežli došla zase druhá —“

      „Chválabohu, že to tak – ale ubohá matka —“

      „A to Held vydrží a bude dlouho živ,“ mínila stará Věková. Za několik dní potom, když došlo číslo Krameriových novin a když Věk do něho nahlédl, zamával jím nad hlavou a zvolal: „Pokoj! Sláva! Konec vojny!“

      Všechen dům se sběhl, pak sousedstvo,

Скачать книгу