LITMIR.BIZ

      Dann werden kleine Gimpl um uns sein

      und pirri kirri pirri schrein – -

      Thám docházel rychlým, dlouhým krokem, zardělý, s balíčkem v ruce, plášť přes ramena přehozený, v obleku málo urovnaném, ve střevících nevyčištěných. Pokřiků veselých i prudkých jako by neslyšel; na Amlinga, jenž ustoupiv ho pozdravil, podíval se překvapen. Dal mu zkrátka sbohem a vstoupil do vozu. Zůstal na kraji a hleděl zamlkle (víčka měl zardělá) zpět do ulice.

      Vůz rachotil po nevalné dlažbě a zpředu z kozlíku doznívalo fistulkou Merunkovo:

      Und pirri kirri pirri schrein!

      Pirri kirri, pikirri schrein!

      Leckdes se otevřelo okno, objevil se čepec, noční čepice, a z nejednoho sletěla upřímná nadávka nebo zaklení zhluboka na „zatracené komedianty“, čert aby je vzal nebo aby je zavřeli.

      Na rohu u Špinku se uvolnilo. Podomek i pomahač odcházeli, i ti, kteří přišli herce vyprovodit. Nejdéle zůstal Amling s Betynou. Dívali se za vozem, až zmizel. Betyna se pak dala vzhůru Koňským trhem a kolega od národního ji vyprovodil skoro až k domu. Mluvil o cestě, o Teplicích, ale nic o ní, o Betyně, co bude sama dělat, mohl-li by s ní mluvit. Čekala na to, a proto mrzutě, s údivem se po něm ohlédla, když se jí zdvořile poručil a odešel. Nezáleželo jí na něm, ale její marnivost byla zklamána. —

      Toho dne dopoledne došel si doktor Held schválně na Koňský trh, do domu U Bohuslavů přesvědčit se, kdo nakonec vyhrál. U Thámů bylo zavřeno, a když se pak v domě přeptával, uslyšel, že Thámovic odjeli a stará také, jen ta mladá herečka že ostala, ale ta že prve odešla.

      Doktor si bezděky oddechl, jako by se mu povedla operace. Byl rád, že alespoň tak, když jinak nebylo možná, vzdálil Thámovu paní. A na podzim, až se navrátí – Tím se netrudil, doufaje, však že se potom ukáže co a jak —

      Za čtrnácte dní zastavil se zas po čase u P. Matouše Vrby. Zastal ho dosti zdravého; „mravenci“ se mu teď už sotvakdy ozvali, ale na povětří broukal. Pršeloť přes tu chvíli a chladno bylo. Mladý doktor mu oznámil, jak se rozhodl, že již je substitutem ve špitále Milosrdných a že nelituje, a hned po německu dodával, jaká je tam praxis, že bude moci studovat a fyzikus že mu přeje. Ale pro to zaneprázdnění, omlouval se, že nebude moci dostát slovu, aby velebného pána vyprovodil na Hradčany, totiž ráno do kostela, kdy tam bývá francouzská královská princezna.

      „No, to jsou hodný, Heldičku, že tak pamatují, ale to nic, to nevadí, že nemají pokdy, já —,“ starý kaplan se počal zchytrale usmívat, „já, abych se přiznal —“

      „Už tam byli!“

      „Nemohl jsem dočkat, a když nešli, tak —“

      „A viděli —“

      „O viděl, a dobře, znamenitě, po mši u Sv. Víta, a pak u zámecké zahrady. Vědí, já všecko napřed vyzpytoval – a když jsem uslyšel, že brzo po mši chodívá do zahrady na špacír – šel a čekal jsem, bylo právě krásné ráno, po nočním dešti, vědí, všecko jako brčál a sluníčko – A tak jsem počítal, že přijde. A taky jsem se dočkal a uviděl. Šla se starou dámou —“

      „Paní Susy jí říkají —“

      „Ano ano, někdejší její pěstounka, ta, co ji od těch jakubínů z Francouz do Vídně přivezla. Na všechno jsem se vyptal, ale toť se rozumí —“

      „Oni se víc na mladou dívali —“

      „Jakpak ne, oni kacafírku,“ žertem se rozhorloval P. Vrba, hned však vážně dokládal:

      „Líbezná, opravdu, jako kvíteček! A přívětivá! Já pozdravím, já starý vesnický kaplan odstrčený, a měli vidět, jak vlídně poděkovala, jak hlavičku naklonila. A tak jsem ostal se smeknutým kloboukem, ani jsem to nevěděl, když už přešla, a pořád se dívám do zahrady, až zašla mezi stromy, v aleji. Neměli by opomenout, doktore, to je co říct, dcera nebohého krále francouzského.“

      „Ráno, to nejde, je vizita, to nemohu, ale já si počkám, velebný pane, až přijede do divadla. Ona někdy s arcikněžnami tam bývá —“

      „A to ano, ale aby jim neujela. Z Hradu se to už silně stěhuje, zpátky do Vídně.“

      „Protože se silně vyjednává o pokoj. Skoro s jistotou se mluví, že bude zjednán.“

      „Aby pánbůh dal!“

      V. V ZÁVĚTŘÍ

      F. Věk, kupec v Dobrušce, od té chvíle, co se oženil, nezasteskl si ani jednou po stavu svobodném. Manželství jeho s Marianou, vnučkou sousedky Snížkové, bylo dobré a šťastné. Mladý kupec měl všechnu správu, ale šetřil práva své ženy. Vzali se o masopustě po slavné korunovaci Leopolda II., na kterou oba rádi vzpomínali, neboť se o ní v Praze vlastně našli. Manželství jejich nezůstalo dlouho jako den bez sluníčka, noc bez měsíčka a zahrada bez kvítí. Do roka měli dítě.

      V ranní soumrak na neděli je F. Věk poprvé uviděl, při světle, celé zardělé, s tmavými vlásky, v peřince pěkným povijanem zavité. Prabába rozeňátka, stará Snížková, mu podala to maličké a bába jeho, Věková matka, usmívajíc se připomenula, aby požehnal synáčka svatým křížkem. A on, deista, učinil tak bez váhání, ano i s citem, u vroucím pohnutí. Pak přistoupil k mladé rodičce, bledé a vysílené, pohladil jí něžně vlasy, čelo jí políbil a vyšel ze sednice do zadní sedničky.

      Tíže dlouhých a tajených starostí a obav z něho spadla a po rozčilení poslední noci přišel klid jistoty a uvolnění ze šťastného výsledku. Oddechl si zhluboka, a když vstoupil do prázdné sedničky, ovanulo jej kouzlo ticha a samoty. Srdce se však neutišilo. Než pohnutí to bylo sladké. Cit netušené radosti i vděčnosti k Nejvyššímu povznášel mu mysl, i tucha, že je to vážná událost pro něj, že svěřen mu těžký úkol a nová povinnost že nastala.

      Přistoupil k oknu. Bylo odtud viděti do zasněžené zahrady v jitřním svítání. Hasnoucí měsíc nad ní, za jejími holými stromy, jako bílá hostie, jako by se rozplýval. F. Věk pohlédl k nebi, a maně sepjav ruce, děkoval Nejvyšší bytosti za to, že všecko tak šťastně dopadlo, a prosil, aby měl dost síly vychovat člověka.

      Slovo to mělo u něho hlubší význam. Rozuměl člověka celého, po dobru a pravdě bažícího, k jiným pak milosrdného a snášenlivého, jak si jej v duchu utvořil vlivem idejí, jež mu na pražském učení vsákly v duši i působením knih, zvláště Rousseauových.

      Prabába však i bába nechtěly nikterak uznat autority Rousseauovy. Hlavně a rozhodně se jí opřely, když jim František dle jeho Emila vykládal, že není zdrávo díté tak do peřinky

Скачать книгу