LITMIR.BIZ

      Přátelství zlato vytříbené jemně,

      vždy větší jeho cena v čase

      a láska, ruda, která v klínu země

      ve panenské své bují kráse.

      Přátelství z let se do let může vésti,

      vždy stejné, věř, se nepromění,

      boj mnohý krutý musí láska vésti,

      však roztaví se ve plameni.

      Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocí

      vždy smrtelníky vodíš světla mocí,

      jímž naše naděj i náš strach se řídí,

      vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,

      se modlit v hoři, hanu zapomníti

      a s celým světem v rovné lásce žíti.

      Kol noci ticho střízlivé

      vzduch halí v mlčení

      a každý dech od břehů všech

      zve slavně k modlení.

      Ó Pane, ducha mého řiď

      dál svatou drahou sám,

      kyň tvorstvu, by mne učilo,

      jak modliti se mám!

      Ať kde chce vichr duje si,

      já toužím na západ,

      mé dobré děvče bydlí tam,

      ta, již mám nejvíc rád!

      Tam šumí les, zdroj tká svůj ples

      a mnohý ční tam chlum,

      však v noc i den jest Jean můj sen,

      Jean nevyjde z mých dum.

      Já zřím ji v rodné květině,

      ta něha, kouzlo, jas!

      Ji v ptačím slyším prozpěvu,

      vzduch kol to její hlas!

      A každá jarní květina,

      luh, keř, hvozd, zdroje šum

      i ptačí zpěv jest příčina:

      Jean nevyjde z mých dum.

      Catrinské zvolna žloutnou lesy,

      u jezer vadne sirý květ,

      skřivánčí brázdou nezní plesy,

      a v přírodu žal tichý slét.

      V těch hájích Marie kdys pěla

      v své krásy tenkrát vrcholi,

      a tichá lesní echa zněla:

      Buď s bohem, drahé údolí!

      Na zimních záhonech, ó kvítí,

      vzpláš svěžím květem jara zas,

      kde vadne vše, tam bude zníti,

      ó ptáčata, váš sladký hlas!

      Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,

      pták v lese, kvítko na poli,

      ó s bohem, luzné stráně Ayru,

      buď s bohem, drahé údolí!

      Pojď na má ňadra spočinout,

      rci, rozchod pro nás není,

      rád zdeptám vše jak prach a troud,

      pych světa, slávu, jmění;

      A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,

      je totéž psáno hruď,

      cíl života jest dosažený,

      co živ jsem, mojí buď!

      Tvým vděkem vším ku ňadrům svým

      má všecko tebe stisknout,

      víc od nebes já za ten ples

      neždám, než blahem výsknout!

      Při očích tvých, tak modravých,

      se přísahou chví hruď,

      polibkem svým to spečetím,

      a pro vždy mojí buď!

      Kde Cart má v moři cíl svých cest,

      strom bujet zříš a kvítí kvést,

      hoch pěkný pro mne živ tam jest,

      a on je dvorný tkadlec.

      Já měla devět hochů snad,

      ten prsten nes, ten pentle, šat,

      o srdce začla jsem se bát,

      tož dostal je můj tkadlec.

      Psal otec smlouvu svatební,

      pro bohatého napsal ji,

      leč hruď je vše, dlaň patří k ní,

      a tak ji má můj tkadlec.

      Pták s písní dokud brázdí vzduch,

      a včel je slyšet v kvítí ruch,

      a v pršce usmívá se luh,

      mým jest jen dvorný tkadlec.

      Ty Neznám! Mocná Příčino

      mých nadějí, mých strachů!

      před nímž snad v chvíli nejbližší

      se octnu, vyrván prachu.

      Ó, jestli žití po stezkách

      se

Скачать книгу