LITMIR.BIZ

      Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?

      Proč duši tvou zatmívá mrak?

      Ti tam jsou vůdcové pravěku,

      bez slávy svojí zanikli.

      I vzejdou děti příštích časů,

      a nové vzejde pokolení lidí.

      Jste vlnám mořským rovni, národové,

      jsou rovni listí lesnatého Morvenu,

      v hučivém nárazu větví mizí

      a nových listů rod

      svou zelenou pozvedá hlavu.

      Tvá krása, Ryno, měla trvání?

      Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?

      Sám Fingal odešel,

      a síně jeho rodičů

      krok reků zapomněly.

      Měl's zůstat, starý Barde,

      když stateční ti všichni odešli?

      Však zůstane má sláva

      a poroste jak duby Morvenu,

      jež v bouři hrdě rozpínají hlavy

      a radují se větrů příboji.

      Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.

      Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?

      Na Ossiana truchlícího,

      kterému mlha duši halí,

      ji vylij!

      Já barde, slyším tě v své noci,

      jen vydrž hrát na dvojné struně své,

      slast smutku sluší Ossianu

      ve hnědých jeho letech.

      Klesť zelená tam na pahorcích duchů

      svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,

      já neslyším tvůj hlas,

      šat duchů neslyším, jak vane v listí.

      Je často slyšet kroky mrtvých

      na vzduchu ve vířící bouři,

      když pluje měsíc z východu,

      štít bledý šírem nebes táhnoucí.

      Ullin a Carril a Raono,

      ty zašlé hlasy pradávných dnů,

      vás ve tmách Selmy slyšet,

      jak zvedlo by to duši mé písně!

      Vás, zpěvu syny neslyším,

      ve kterých obydlích mraků váš klid?

      Zda v harfu dunivou bijete

      v šeř jitra zahalenou,

      kde zvučící vychází slunce

      z modrohlavých vln?

      Ó ty, jež se valíš nebem

      do kola jak vůdce štít,

      odkud jas tvých paprsků,

      odkud světla tvého věčnost, slunce?

      V plné kráse vycházíš,

      hvězdy běh svůj tají před tebou,

      měsíc bledne na nebi,

      v západní se halí mračno.

      Drahou svou jdeš sám.

      Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?

      Duby řítí se i skaliska

      stářím s výšin Carnských v hloub

      mořský příval roste, padá,

      luna ukrývá se v nebi,

      ty však samo vítězně

      stkvíš se v lesku, věčné světlo!

      Bouř-li zastiňuje svět,

      děsným hromem, ostrým bleskem,

      v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,

      v hromech vzduchu dál se usmívajíc.

      Mně však zašlo světlo tvé,

      neuzřím víc tvoji tvář,

      střeš-li zlaté kštice svoje

      kol po mračnech na východě,

      chvíš-li se, kde západ jest,

      kolem pochmurných bran moře,

      mně se ve všem příliš podobáš.

      Silný věk máš, onen slabý.

      S nebes splývají nám léta,

      putujíce svorně k cíli,

      ó tož těš se, slunce, tomu,

      mládí, síla když ti kvete!

      Pochmurné a nevlídné je stáří

      jako luny matné světlo,

      jež se mraky dívá v pole,

      mhami Caru když zatmívá se,

      plání severní jdou větry,

      chodec smuten, jimiž jen se plíží…

      Cleramona srdce ranilo to slovo,

      na svého on syna mlčky pad,

      vojsko chmurně stálo kolem

      po rovině ani hles.

      Přišla noc a měsíc na východě

      v smutné bojiště se díval.

      Stáli zněmlí, bez pohnutí.

      Mlčící tak stojí les,

      na Gomalu, jenž svou hlavu zvedá,

      bouře hluk když dozněl v dáli,

      planinou když jeseň tmí se.

      Krásné jsi, ó dítě nebes,

      milá tvář tvá mlčící,

      luzně vycházíš a hvězdy

      spějí mokrou drahou tvou,

      ku východu mraky těší

      tvoje sladká přítomnost.

      Měsíci, tvůj svit jak snoubí

      stříbrem jejich tmavé lemy,

      kdo je roven v nebi tobě,

      mlčící ty světlo noci!

      Studem v blíži tvé vše hvězdy

      vzplanou, nepočetný

Скачать книгу