LITMIR.BIZ

      KAPITOLA PÁTÁ

      Royce stál uprostřed pšeničného pole, oháněl se srpem ze strany na stranu a srdce mu při myšlence na svou nastávající plesalo. Nemohl uvěřit, že konečně nadešel jeho svatební den. Miloval Genevieve, kam až jeho paměť sahala, a dnešnímu dni se nic nemohlo vyrovnat. Zítra se probudí vedle ní, v jejich nové, vlastní chatce, a před sebou budou mít úplně nový život. Cítil, jak mu v břiše poletují motýli. Nic si na světě nepřál víc.

      Zatímco se dál rozmachoval srpem, zatoulaly se mu myšlenky k nočním tréninkům, kde se proti sobě se svými bratry každý den procvičovali v boji mečem. Všichni čtyři se každý den neúnavně utkávali ve vzájemných soubojích s dřevěnými meči, ale někdy i se skutečnými, které vážily dvakrát tolik a daly se sotva uzvednout. Pomáhaly jim zesílit a zrychlit se. Ačkoli Royce byl ze všech bratrů nejmladší, věděl, že už je z něj lepší bojovník, než kterýkoli z nich. Dokázal se s mečem pohybovat s větší mrštností, rychleji udeřit a bránit se. Skoro jako by byl uhněten z jiného těsta než ostatní. Neušlo mu, že je jiný. Nechápal ale jak. A to mu dělalo starosti.

      V hlavě mu dokola vířily ty samé otázky. Odkud získal své nadání k boji? Proč se od ostatních tak lišil? Nedávalo mu to smysl. Všichni byli bratři. Pocházeli ze stejné krve, ze stejné rodiny. A přitom byli nerozluční, všechno dělali společně, ať už trénovali nebo se dřeli na polích. To vlastně bylo jediné, co vrhalo na jeho blažený den stopu stínu; co když se po odstěhování začne od své rodiny odcizovat? V duchu si odpřísáhl, že ať se stane cokoliv, nikdy nic takového nedopustí.

      Od kraje pole sem náhle dolehl hluk a vytrhl Royce ze zamyšlení. Mladíkovi okamžitě došlo, že slyší něco, co je na tuto denní dobu velice neobvyklé. Něco, co rozhodně nechce slyšet v tak dokonalý den, jako je ten dnešní. Koně. Rychle a naléhavě cválající koně.

      Royce se bleskově otočil, v tu ránu ve střehu. Jeho bratři ho následovali. Jeho neklid jen vzrostl, když mezi přijíždějícími rozeznal Genevieviny sestry a sestřenice. I ze svého stanoviště viděl, že mají tváře zkřivené strachem a úzkostí.

      Royce se snažil pochopit, na co se to dívá. Kde je Genevieve? Proč se sem všechny tak ženou?

      Vzápětí se mu sevřelo srdce. Něco strašného se muselo stát.

      Zahodil srp a rozběhl se jim naproti. Jeho bratři a hrstka dalších farmářů z jejich vesnice mu běželi v patách. První k němu dorazila Sheila, Genevievina sestra. Seskočila z koně, ještě než stihl zastavit a popadla Royce za ramena.

      „Co se děje?“ vykřikl. Také jí položil ruce na ramena a cítil, jak se chvěje.

      Sotva ze sebe mezi vzlyky dokázala vypravit slovo.

      „Genevieve!“ vyjekla nakonec s hrůzou v hlase. „Unesli ji!“

      Roycovi při těch slovech ztuhla krev v žilách a hlavou mu probleskly všechny nejhorší scénáře.

      „Kdo?“ chtěl vědět, když ho jeho bratři konečně doběhli.

      „Manfor!“ vzlykala dívka. „z rodu Norsů!“

      Roycovi se rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna rozhořčení. Unesli mu nevěstu. Urození si ji klidně odvezli, jako by jim patřila. Tvář mu zbrunátněla vztekem.

      „Kdy!?“ rozkřikl se a bezděky sevřel Sheilinu paži silněji, než chtěl.

      „Teď!“ odpověděla. „Jen jsme si zaběhly pro koně, abychom ti to mohly co nejrychleji říct!“

      Ostatní dívky za ní začaly také sesedat, a jakmile se ocitly na zemi, podaly otěže Roycovi a jeho bratrům. Royce ani na vteřinu nezaváhal. Jediným rychlým pohybem se vyhoupl na koně, kopl ho do slabin a už tryskem uháněl polem.

      Za sebou slyšel své bratry, kteří rovněž neotáleli a ihned se vydali za ním a skrze obilí směrem ke vzdálené pevnosti.

      Nejstarší z bratrů, Raymond, Royce dojel.

      „Uvědomuješ si, že právo je na jeho straně?“ zavolal na něj. „Je urozený a ona není vdaná — alespoň prozatím.“

      Royce přikývnul.

      „Pokud tam vrazíme a budeme požadovat, aby nám ji vrátili, jen se nám vysmějí,“ pokračoval Raymond. „Nemáme žádné právo chtít ji zpátky.“

      Royce zatnul zuby.

      „Já nikoho žádat nebudu,“ procedil. „Já si ji prostě odvedu.“

      Lofen, který je mezitím také dohonil, zakroutil hlavou.

      „Těmi dveřmi v životě neprojdeš,“ varoval ho. „Bude tam na tebe čekat profesionální armáda. Rytíři. Brnění. Zbraně. Brány.“ Znovu potřásl hlavou. „A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo se přes ně dostat, i kdyby se ti povedlo ji zachránit, nikdy ji jen tak nepustí. Uštvou tě a zabijí.“

      „Já vím,“ odpověděl Royce.

      „Bratře,“ zvolal Garet. „Mám tě rád. A Genevieve mám taky rád. Ale jedeš na jistou smrt. Na smrt nás všech. Nech ji být. Nemůžeš už nic dělat.“

      Royce z jejich hlasů slyšel, jak na něm bratrům záleží a vážil si toho. Nemohl si však dovolit je poslouchat. Byla to jeho nevěsta, nesešlo tudíž na tom, co dává v sázku. Neměl na vybranou. Nemohl ji tam jen tak nechat, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Měl to zkrátka v povaze.

      Aby mu to nemohli dál vymlouvat, pobídl Royce svého koně k ostřejšímu tempu a tryskem se řítil přes pole k obzoru, kde se rozléhalo město, nad nímž se tyčila Manforova tvrz. A kde na něj zcela jistě čekala smrt.

      Genevieve, volal na ni v duchu. Jedu si pro tebe.

      *

      Royce a jeho bratři uháněli plnou rychlostí přes pole. Právě zdolali poslední kopec a valili se dolů k rozlehlému městu, které se rýsovalo na jeho úpatí. V jeho středu se vyjímala obrovská tvrz, sídlo rodu Norsů, urozených, jež zdejšímu kraji vládli železnou pěstí a jež přiváděli Roycovu rodinu pomalu na mizinu, neboť od nich požadovali jeden desátek za druhým ze všeho, co se jim na farmě urodilo. Celé generace se jim úspěšně dařilo udržovat své poddané v chudobě. Měli ve svých službách desítky rytířů v plné zbroji se skutečnými zbraněmi a skutečnými koňmi. Seděli za tlustými, kamennými zdmi, obehnanými příkopem a dostat se k nim dalo pouze přes padací most. Pod záminkou udržování práva a pořádku sledovali jako žárlivá slepice vše, co se ve městečku šustlo, ve skutečnosti ho však jen vysávali do sucha.

      To oni určovali zákony. To oni prosazovali kruté předpisy, které zaváděli všichni urození po celé zemi, předpisy, které vyhovovaly pouze jim. Předstírali, že svým poddaným nabízí ochranu, ačkoli všichni venkované věděli, že jediní, před kým se potřebují chránit, jsou právě urození. Království Sevania bylo koneckonců bezpečným krajem; od ostatních zemí ho ze třech stran dělila voda, jelikož se nacházel na severním cípu kontinentu Alufen. Mocný

Скачать книгу