LITMIR.BIZ

Скачать книгу

nebojácně patřila vstříc přilétající smrti a ani se nezachvěla. Dobře věděla, že žádná z těch zbraní ji nemůže ani škrábnout. Byla přece bohyní.

      Vok vedle ní naopak začal jednat. Rychle zvedl svou podlouhlou zelenou dlaň, ze které okamžitě vyletěla magická koule, obklopila jeho i Volusii a vytvořila kolem nich nazelenalý magický štít. O zlomek vteřiny později do něj začaly narážet hroty šípů a oštěpů. Nebyly o nic nebezpečnější než je jarní dešťová přeháňka pro dobře postavenou střechu. S mohutným zadrnčením zbraně popadaly všude kolem.

      Spokojeně sledovala, jak se kolem nich vrší hromada vypálené munice a ještě více si potom užila pohled na generálovu tvář.

      „Dobrá, dám ti ještě jednu šanci se vzdát!“ vykřikla.

      Generál se notnou chvíli ani nepohnul. Očividně byl vývojem situace naprosto zaskočen. Chvíli zvažoval svoje možnosti a nakonec se rozhodl nepoddat. Naopak pokynul svým jednotkám, aby se připravily k další salvě.

      Volusia pokynula Vokinovi a ten gestikuloval patřičné rozkazy svým lidem. Desítky Voků předstoupily před linii těžkooděnců a pozvedly ruce vysoko nad hlavy a potom před sebe. Dlaněmi namířily na ochozy opevnění. O vteřinu později přišla salva. Tentokrát však nelétaly šípy a oštěpy, nýbrž zelené magické střely.

      Volusia všechno s nadšením sledovala. Čekala, že se zdi zřítí, že obránci budou s řevem padat spolu s nimi a zraněni se jí plazit u nohou. Čekala, že Kapitol bude už za chvíli její a nemohla se dočkat, až se posadí na jeho trůn.

      Jenže nic z toho se nestalo. Jediné, co spatřila bylo, jak se magické střely začaly o zeď neškodně rozbíjet a v záblescích světla mizely, aniž by napáchaly sebemenší škody. Nemohla pochopit, co se to stalo. Magie nezabírala.

      Podívala se na Vokina a z výrazu jeho tváře vyčetla stejné překvapení, jako bylo to její.

      Generál obránců se naopak rozesmál.

      “„Myslíš si, že se svými čáry dosáhneš všeho?“ řekl spokojeně. „Tyhle zdi nemohou být překonány žádnou magií. Vydržely dlouhá tisíciletí barbarských nájezdů. Armád mnohem větších, než je ta tvoje. Žádná magie je nedokáže prorazit – jenom síla lidských rukou.“

      Znovu se široce usmál.

      „Můžeš si gratulovat,“ dodal, „děláš stejné chyby jako spousta jiných rádoby uzurpátorů před tebou. Chceš dobýt samotný Kapitol a spoléháš se přitom na magii – a za to se platí vysoká cena.“

      Po celé délce ochozu se rozezněly rohy a záhy jim směrem z pouště začaly jiné odpovídat. Volusia se v úleku podívala oním směrem a spatřila mohutnou armádu, blížící se od východu. Byly jich stovky tisíc a během chvíle zaplnily obzor jako velká černající se skvrna. Armáda byla zcela jistě větší než ta její. Nejspíše čekali ukryti za terénními nerovnostmi v poušti kousek za městem na generálův signál, anebo možná dorazili z jiné pevnosti právě včas. Volusia nejenže nevědomky nakráčela přímo do další bitvy, ale tohle vypadalo na pořádný masakr.

      Ozvaly se další rohy a velká zlatá brána se s řinčením začala otevírat. Jakmile byl průchod dostatečně široký, ozval se zevnitř bojový pokřik a tisíce obránců se s meči nad hlavami začaly hrnout do útoku.

      Armáda přicházející z pouště se vrhla kupředu takřka ve stejný moment, aby napadla tu její ze strany a rozdělila tak pozornost jejích šiků do dvou směrů.

      Volusia nadále zůstávala na svém místě. Pozvedla pěst nad hlavu a potom jí rychle udeřila směrem k zemi.

      Její armáda se rozburácela bojovým pokřikem a vyrazila směrem k ní a nepříteli.

      Bylo jasné, že právě začíná bitva, která rozhodne o výsledku celé války a příštího osudu Impéria. Její černokněžníci ji zklamali – ale vojáci si jistě povedou lépe. Koneckonců, pro někoho tak brutálního, jako byla ona, byla magie stejně příliš nudná.

      Neohroženě patřila na blížící se válečníky a těšila se, že opět jednou bude prolévat krev vlastníma rukama. Bitva o Kapitol započala.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Gwendolyn otevřela oči, když jí kdosi jemně poklepal na tvář. Dezorientovaně se rozhlédla. Zjistila, že leží na boku na nějaké dřevěné plošině a měla pocit, že se s ní celý svět točí. Vedle sebe uslyšela zakňourání a hned nato se jí o tvář otřelo něco vlhkého. To se k ní tulil Krohn a olizoval její tvář. Měla obrovskou radost, že jej vidí živého. Vypadal hubený a slabý, ale přesto našel dost sil se s ní pomazlit. Zdálo se, že je to to jediné, na čem mu záleželo. I on tedy tu katastrofu přežil.

      Olízla si rty a zjistila, že už zdaleka nejsou tak rozpraskané jako předtím. Vlastně byl zázrak už jenom to, že dokázala natolik vypláznout jazyk, protože předtím byl celý oteklý. S ulehčeným výdechem zavřela oči, ale takřka vzápětí pocítila na rtech chladivou vodu. Znovu otevřela oči a zjistila, že se nad ní sklání jedna z těch pouštních bytostí a lije jí do pusy vodu z měchu. Nenasytně pila, dokud se bytost zdroj té slasti zase nerozhodla schovat.

      Než tak udělala, Gwen ji stačila chytit za zápěstí a pohybem ruky naznačit, aby se vody dostalo i Krohnovi. Nomád zpočátku vypadal nechápavě, ale potom si uvědomil, co se po něm chce, přiblížil vak k leopardově tlamě a dal mu napít. Gwen s radostí sledovala, jak Krohn hltavě pije a vrní u toho blahem.

      Najednou se dřevěná deska, na které ležela, znovu zatřásla a pohnula. Její svět se opět přetočil a ona spatřila blankytně modré nebe, po kterém se proháněly beránky. Deska se v pravidelných intervalech znovu a znovu jemně otřásala a Gwen měla pokaždé pocit, že je vytahována výše. Nevěděla, co se to s ní děje, ani kde to vlastně je. Neměla ani zdaleka dostatek sil, aby se posadila, ale už dokázala pohybovat krkem a dokonce i mírně zvednout hlavu. Zjistila, že jsou v rozích její dřevěné desky upevněna čtyři lana a ona je díky nim vytahována vzhůru. Někde nahoře byl silně vrzající mechanismus s kladkou, za který byla lana ukotvena. S každým zaskřípěním a zhoupnutím byla zase o něco výše. Dále spatřila, že se její cesta vzhůru ubírá podél onoho vysokého útesu, který na vrcholu přecházel v zeď, kterou spatřila předtím, než omdlela vyčerpáním. Byla to ta, na níž viděla ty zářivé rytíře.

      Odvážila se nahlédnout přes okraj desky směrem dolů a okamžitě se jí z toho pohledu zatočila hlava. Už teď pod ní byla ohromná propast a to stále ještě stoupala.

      Podívala se znovu nad sebe a viděla, že se zatím nachází asi jenom v polovině. Ochozy se rýsovaly proti nebi stále velmi vysoko nad ní. Neviděla na ně dost dobře protože ji neustále oslňovalo slunce, ale přesto měla pocit, že i tentokrát na jejich vrcholu spatřila bojovníky.

      Vtom si něco uvědomila a rychle se podívala znovu pod sebe. S úlevou potom shledala, že její blízcí jsou dole po hradbou též. Viděla Kendricka, Sandaru, Steffena, Arliss, Aberthola, Illepriu, děvčátko, o které se starala, a které se jmenovalo Krea; dále Staru, Branta, Atmeho a několik dalších Stříbrných. Všichni leželi po jednom nebo po vícero na podobných dřevěných plošinách a byli ošetřováni nomádskými bytostmi. Gwen těm podivným pouštním stvořením byla ohromně vděčná. Bez nich by zcela jistě v poušti zahynuli.

      Znovu zavřela oči a uvolněně si položila hlavu na desku. Krohn

Скачать книгу