LITMIR.BIZ

Скачать книгу

      „Tvůj problém!” odpověděli mu druzí dva nevrle a podávali mu muže, aby si jej převzal.

      Strážný polekaně ustoupil.

      “Já se ho nedotknu!“ řekl rychle. „Strčte ho tady do díry k ostatním obětem moru.“

      „Ale tenhle ještě dejchá,” odpověděli takřka současně.

      Strážný se zamračil.

      „Myslíte si, že mě to zajímá?“

      Muži si vyměnili pohledy a potom udělali, co jim strážný pověděl. Odvlekli chudáka na druhou stranu chodby a tam ho jako pytel kamení vhodili do velké jámy. Byla plná těl oděných do stejného rudého hadru.

      „A co když se pokusí utéct?” zeptal se jeden z mužů ještě než se dali na odchod.

      Strážný se krutě usmál.

      „Víš ty vůbec co s lidmi mor dělá?” zeptal se. „Do rána natáhne brka.“

      Vojáci se otočili a odcházeli pryč, zatímco Godfrey se díval směrem k jámě, ve které před chvílí zmizel ten nešťastník a teď tam někde ležel slabý, umírající, avšak naprosto nehlídaný. Godfrey dostal nápad. Tak šílený, že by klidně mohl fungovat.

      Otočil se k Akorthovi s Fultonem.

      „Vraž mi jednu,” vyzval oba zároveň.

      Oba se na sebe zmateně podívali.

      „Řekl jsem, dej mi pěstí!” zopakoval Godfrey razantněji.

      Jako jeden svorně zakroutili hlavami.

      „Zcvoknul ses?” zeptal se Akorth zcela vážně.

      „Já tě mlátit nebudu,” prohlásil Fulton, „i když by sis nakládačku teda sakra zasloužil.“

      „Říkám, že mě jeden z vás praští!” nedal se Godfrey odbýt. „Tvrdě. Do tváře. Zlomte mi nos! HNED!“

      Ale oni se od něj odvrátili.

      „Tobě vážně hráblo.”

      Godfrey se s nadějí otočil k Ariovi s Merekem, ale ti se také klidili z cesty.

      „Ať už to je cokoliv,” řekl Merek, „já se na tom podílet nehodlám.“

      Tu se najednou zvedl jeden z jejich spoluvězňů a došel ke Godfreymu.

      „Nemohl jsem si pomoct a neposlouchat,” zašklebil se úsměvem plným chybějících zubů, následovaným zkaženým dechem. „Já ti jednu lísknu milerád, jestli už pak budeš držet klapačku! Nemusíš mě žádat zrovna dvakrát.“

      Vtom jeho pěst vyletěla vzhůru a bezchybně přistála na Godfreyho nose. Pocítil jak mu v hlavě cosi explodovalo. Vykřikl a chytil se za nos. Okamžitě měl plné ruce krve. Do očí se mu vedraly slzy.

      „Deď bodřebuju den hadr,” řekl Godfrey s námahou. „Dosdadeš da děj?“

      Merek se zmateným výrazem sledoval směr, kterým se Godfrey zadíval. Dostal se tak k jámě s nemocnými.

      „Proč?” zeptal se.

      „Brosdě do udělej,” řekl Godfrey.

      Merek se zamračil.

      „Pokud bych měl něco dostatečně dlouhého a tenkého,” řekl zamyšleně, „tak bych tam možná dosáhnul.“

      Potom sáhl k tvrzenému límci své kazajky a po chvíli se mu podařilo z něj vytáhnout dlouhý kus drátu. Když jej narovnal, byl dost dlouhý na to, aby posloužil požadovanému účelu.

      Došel k mřížím a prostrčil mezi nimi ruku tak, aby dosáhl co nejdále. Celá akce byla provedena neslyšně, aby nevzbudil pozornost strážného. Pokusil se sáhnout do jámy a zachytit některý z rudých hadrů, ale drát byl příliš krátký.

      Zkoušel to znovu a znovu, ale mříže byly velice blízko u sebe a jemu se nedařilo dostat ven do chodby ruku dále než po loket.

      Strážný se otočil k němu a Merekovi se jenom se štěstím podařilo drát i s rukou zastrčit zpátky do cely a zůstat nezpozorován.

      „Půjč mi to,” řekl Ario, když se strážný zase vzdálil.

      Chopil se drátu sám. Jeho ruce byly mnohem tenčí než Merekovy a tak se mu podařilo dostat se z cely ven až po rameno.

      Těch pár desítek centimetrů navíc bylo všechno, co potřeboval. Háček na jeho konci se lehce zaklesl za látku na bedrech jednoho z mrtvých a Ario už tahal zpátky. Strážný mezitím došel na konec chodby a nečekaně se otočil. Ario zmrznul uprostřed pohybu. Všichni se v duchu modlili, aby se strážný nepodíval přímo směrem k jejich cele. Trvalo strašlivě dlouho, než se muž znovu otočil a odcházel pryč.

      Ario začal látku opatrně přisunovat po zemi k sobě, až už na ni nakonec dosáhl holou rukou.

      Godfrey po ní rychle sáhnul, stáhnul si z těla svou halenu a bez okolků si omotal látku po vzoru nakažených. Ostatní od něj štítivě uskočili.

      „Co to sakra děláš?” zhnusil se Merek. „Je to nakažené morem. Rozneseš to mezi nás všechny.”

      Ostatní spoluvězni se natlačili ke vzdálené zdi.

      Godfrey se podíval na Mereka.

      „Deďga zadžnu gašlad a dedecháb doho,” řekl spiklenecky, „dogud debřinde. Ubidí boji grev a hadr a ty bu řegdeš, že báb dagy bor a že se zbledli gdyž bě dali g bám.“

      Nečekal až mu Merek potvrdí, že plánu rozumí a okamžitě se rozkašlal jako šílený. Přitom si rukama rozmazával krev více po obličeji a na krk, aby to vypadalo ještě hůř. Kašlal tak hlasitě, že už se bál, že to bude znít nepřirozeně, když tu se najednou otevřely dveře cely a strážný vkročil dovnitř.

      „Koukejte svýho kámoše utišit,” poručil jim. „Jasný?“

      „To není žádnej kámoš,” odpověděl Merek. „Vždyť má mor!“

      Strážný se podivil a pořádně si Godfreyho prohlédl. Všimnul si krve i rudého hadru.

      „Jak se sem krucinál dostal?” rozkřikl se. „Tenhle měl bejt oddělenej.“

      Godfrey nepřestával hrát záchvat tubery, až se z toho celý otřásal.

      Brzy na sobě pocítil strážného ruku, která jej postrkovala z cely ven. Muž měl ohromnou sílu i na imperiána. Godfrey se zapotácel napříč chodbou a záhy byl vhozen do jámy s mrtvými.

      Dopadl přímo na tělo jednoho z těch nebožáků. Snažil se odvracet hlavu stranou a ideálně vůbec nedýchat, aby nemoc nevdechl. Popravdě se ale stejně tak mohl modlit k Bohu, aby to přes vší pravděpodobnost nedostal. Pomyslel si, že jej asi čeká nejdelší noc v jeho životě.

      Ale byl teď nehlídaný a relativně volný, na tom záleželo. Až bude světlo, tak vstane.

      A udeří.

      KAPITOLA OSMÁ

      Thorgrin klesal k mořskému dnu. V uších stále více a více cítil tlak vody, jejíž teplota s každým metrem klesala. Nakonec byla tak ledová, že měl pocit, jako kdyby do něj zabodávali

Скачать книгу