Ztracená - Блейк Пирс Záhada Riley Paige

Скачать книгу

– ploché pláně, které viděla ve státech jako Nebraska, táhnoucí se kam až oko dohlédlo, nebo monotónní zvlněné prérie, jako byla tato, stejné farmy, města a pole, které se znovu a znovu opakovaly. Ať tak či onak, zjistila, že to je znepokojující, dokonce i trochu nechutné.

      Navzdory pověsti Středozápadu jako zdravé země s americkými hodnotami, ji nějak nepřekvapilo, že tu lidé vraždili. Co se jí týče, samotná krajina by měla stačit k tomu, aby se tu z člověka stal blázen.

      Částečně aby odvedla své myšlenky od krajiny, Riley vytáhla svůj mobil a napsala zprávy celé své rodině najednou – April, Jilly, Liamovi a Gabriele.

      Dorazila jsem v pořádku.

      Na chvíli se zamyslela a pak dodal ...

      Všichni mi chybíte. Ale nejspíš se brzy vrátím.

      *

      Asi po hodině na dvouproudové silnici Doty odbočil na štěrkovou cestu.

      Zatímco jel dál, řekl, "Blížíme se k zemi George Tullyho."

      Riley se rozhlédla kolem. Krajina vypadala úplně stejně – obrovské plantáže neosetých polí přerušovaly rokle, ploty a řady stromů. Všimla si jednoho velkého domu uprostřed toho všeho, stojícího vedle zchátralé stodoly. Domyslela se, že to musí být místo, kde s rodinou bydlel Tully.

      Byl to podivný dům, který vypadal, jako by byl za mnoho let skládán dohromady, pravděpodobně po několik generací.

      Brzy bylo vidět vozidlo patologa, zaparkované na okraji vozovky. Poblíž parkovalo několik dalších vozů. Doty zaparkoval hned za dodávkou patologa a Riley a Jenn jej a jeho mladšího partnera následovali na nedávno obdělávané pole.

      Riley viděl tři muže stojící nad vykopaným místem. Neviděla, co tam našli, ale zahlédla kousek pestrobarevného oblečení vlající v jarním vánku.

      To je místo, kde byla pohřbena, uvědomila si.

      A v tom okamžiku Riley zachvátil takový divný pocit.

      Pryč byl pocit, že ona a Jenn tady nebudou mít nic na práci.

      Měli tu hodně práce – dívka byla mrtvá a oni se nezastaví, dokud vraha nenajdou.

      KAPITOLA DESÁTÁ

      Dva lidé stáli u čerstvě odhaleného těla. Riley zamířila přímo k jednomu z nich, svalnatému muži v jejím věku.

      "Velitel Joseph Sinard, předpokládám," řekla a podala mu ruku.

      Přikývl a stiskl jí ruku.

      "Lidi tady mi říkají Joe,"

      Sinard ukázal na obézního, znuděně vypadajícího muže po padesátce, který stál vedle něj, "To je Barry Teague, okresní patolog. Vy dva jste, hádám, lidi od FBI, které jsme očekávali."

      Riley a Jenn ukázaly své odznaky a představili se.

      "Tady je naše oběť," řekl Sinard.

      Ukázal směrem do mělké díry, kde mladá žena ležela ledabyle pohozená, na sobě měla zářivě oranžové letní šaty. Oblečení bylo vykasáno nad jejími stehny a Riley mohla vidět, že neměla spodní prádlo. Neměla ani žádné boty. Její tvář byla nepřirozeně bledá a v jejích otevřených ústech byla zemina. Její oči byly dokořán. Špinavé tělo bylo vybledlé, už nemělo odstín živé lidské bytosti.

      Riley se trochu zachvěla. Jen zřídka pociťovala nějaké emoce, když viděla mrtvé tělo – za léta jich viděla až příliš mnoho. Ale tato dívka jí připomínala April.

      Riley se obrátila k patologovi.

      "Došli jste k nějakému závěru, pane Teagueu?"

      Barry Teague si dřepl vedle díry a Riley vedle něj.

      "Je to špatné – skutečné špatné," řekl hlasem, který vůbec nevyjadřoval žádné emoce.

      Ukázal na její stehna.

      "Vidíte ty modřiny?" zeptal se. "Zdá se mi, že byla znásilněna."

      Riley to neřekla nahlas, ale byla si jistá, že má pravdu. Soudě podle zápachu se také domnívala, že dívka zemřela předevčírem večer, a že zde byla po zbytek doby pohřbena.

      Zeptala se patologa, "Co si myslíte bylo příčinou smrti?"

      Teague vydal netrpělivě znějící zavrčení.

      "Nevím," řekl. "Možná, když mě vy federálové necháte vytáhnout tělo ven a dělat svou práci, pak vám to možná budu schopen říct."

      Riley se uvnitř naježila. Jeho zášť vůči přítomnosti FBI byla hmatatelná. Bude muset s Jenn Rostonovou čelit velkému místnímu odporu?

      Připomněla si, že to byl náčelník Sinard, který je zavolal. Alespoň se mohla spolehnout na spolupráci se Sinardem.

      Řekla patologovi, "Můžete ji nyní odnést."

      Vstala a rozhlédla se. Viděla staršího muže asi padesát metrů daleko, opřeného o traktor, který hleděl na tělo.

      "Kdo je to?" zeptala se velitele Sinarda.

      "George Tully," řekl Sinard.

      Riley si vzpomněla, že George Tully je vlastník tohoto pozemku.

      Ona a Jenn k němu přistoupily a představily se. Zdálo se, že si Tully jejich přítomnosti sotva všiml. Hleděl směrem k tělu, zatímco se Teagueův tým pečlivě připravoval na jeho přesun.

      Riley mu řekla, "Pane Tully, chápu že jste našel tu dívku."

      Sklesle kývl, stále nespouštěl oči z těla.

      Riley řekla, "Já vím, že je to těžké. Ale mohl byste mi prosím říci, co se stalo?"

      Tully hovořil zastřeným, vzdáleně znějícím hlasem.

      "Moc toho není. Já a kluci jsme vyrazili dnes brzy ráno k výsadbě. Všiml jsem si něčeho divného v půdě. Nelíbilo se mi to, tak jsem začal kopat ... a pak se tam objevila ona."

      Riley vycítila, že Tully nebude schopen říci mnoho dalšího.

      Jenn řekla, "Máte nějakou představu, kdy tu bylo tělo pohřbeno?"

      Tully němě zavrtěl hlavou.

      Riley se chvíli rozhlížela kolem. Zdálo se, že pole nedávno obdělávali.

      "Kdy jste začali obdělávat toto pole?" zeptala se.

      "Předevčírem. Ne, vlastně ještě den předtím. Dneska jsme začínali sít."

      Riley o tom přemýšlela. Zdálo se, že to je v souladu s jejím odhadem, že dívka byla zabita a pohřbena předminulou noc.

      Tully přimhouřil oči a dál zíral vpřed.

      "Velitel Sinard mi řekl její jméno," řekl. "Katy – její příjmení bylo Philbinová, myslím. Zvláštní, nepoznal jsem to jméno. Ji jsem taky nepoznal. Bývaly doby, kdy ..."

      Na chvíli se odmlčel.

      "Bývaly doby, kdy jsem znal skoro všechny rodin ve městě a jejich děti taky. Časy se změnily."

      V jeho hlase byl otupělý, bolavý smutek.

      Riley teď cítila jeho bolest. Cítila, že žil v této zemi celý svůj život a stejně tak i jeho rodiče a prarodiče a praprarodiče, a on doufal,

Скачать книгу