LITMIR.BIZ

Скачать книгу

se to vše odehrává jen v její hlavě. Všechno. Včetně těch dopisů.

      Bylo vůbec něco z toho skutečné?

      Vzpomněla si také na svou minulost, na tu temnotu, které si myslela, že už unikla.

      Začínala snad zase bláznit?

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Chloe seděla v čekárně a prohlížela si skromný výběr časopisů na konferenčním stolku před ní. Po smrti své matky navštěvovala dva různé terapeuty, ale nikdy moc nepochopila účel těch sezení. Teď, když jí bylo dvacet sedm, tak věděla, proč tu je. Dala na rady Greena a zavolala firemnímu terapeutovi od FBI, aby s ním probrala včerejší incident na místě činu. V tuto chvíli se snažila si vzpomenout na ordinace, které navštívila v dětství.

      „Slečna Fine?“ zavolala žena z vedlejší místnosti.

      Chloe byla tak zamyšlená, že ani neslyšela, když se otevřely dveře do čekárny. Zamávala na ni příjemně vypadající žena. Chloe si stoupla, snažila se přitom potlačit svou nervozitu a následovala ženu dolů chodbou směrem k velké kanceláři.

      Vzpomněla si na to, co jí včera říkal Greene, když spolu popíjeli kávu. Měla to pořád jasně v mysli, protože to byla první skutečná rada, kterou během své krátké kariéry od zkušeného agenta dostala.

      „Během svého prvního roku u FBI, jsem terapeuta navštívil hned několikrát. Čtvrté místo činu, ke kterému jsem šel, byla vražda a sebevražda. Dohromady tam byla čtyři těla. Jedno z nich bylo tříleté dítě. Pěkně to se mnou otřáslo. A můžu vám proto bez váhání říct – terapie funguje. Zvlášť pokud ji začnete navštěvovat hned od začátku své kariéry. Viděl jsem agenty, kteří si raději hráli na frajery, než aby vyhledali pomoc. Nebuďte jedním z nich, Fine.“

      Takže ne… to, že teď šla za terapeutem, nebylo selhání. Naopak doufala, že z ní bude díky tomu lepší agentka.

      Vešla do kanceláře a uviděla postaršího muže, kterému bylo okolo šedesátky a seděl za velkým stolem. Za ním bylo okno, ze kterého viděla do upravené zahrady, kde poletovali motýli mezi květinami. Jmenoval se Donald Skinner a svou práci dělal více jak třicet let. Věděla to, protože si ho vyhledala přes Google předtím, než se rozhodla, jestli sem má skutečně jít. Skinner vypadal opravdu profesionálně, vstal od svého stolu a šel se s ní přivítat.

      Ukázal pak na pohodlně vypadající pohovku uprostřed místnosti. „Prosím,“ řekl. „Posaďte se.“

      Sedla si a bylo na ní vidět, že je nervózní. Věděla, že je zbytečné se to snažit skrývat.

      „Už jste někdy byla na terapii?“ zeptal se Skinner.

      „Ano, když jsem byla mladší,“ řekla.

      Pokýval hlavou a sedl si na podobné křeslo, které stálo před tím jejím. Když si sedal, přehodil pravou nohu přes levou a ruce si položil do klína.

      „Slečno Fine, popovídejte mi o sobě… a dojděte až k tomu, proč jste dneska přišla.“

      „Kde mám začít?“ zeptala se, a myslela to jako vtip.

      „V tuto chvíli se soustřeďte na to včerejší místo činu,“ odpověděl Skinner.

      Chloe se na chvíli zamyslela a pak začala. Nesnažila se nic skrývat, trochu popsala i svou minulost, aby to vše dávalo větší smysl. Skinner pozorně naslouchal a pak přemýšlel nad tím, co mu právě řekla.

      „Povězte mi,“ řekl Skinner. „Ze všech případů, se kterými jste se setkala, byl tento z nich nejhorší?“

      „Ne. Ale byl nejhorší z těch, které jsem měla možnost vidět na vlastní očí.“

      „Takže, sama přiznáváte, že to byla vaše minulost, která způsobila vaši včerejší reakci?“

      „Asi ano. Nikdy dřív se mi nic podobného nestalo. A i když se mě má minulost snaží někdy doběhnout, tak jsem to zatím vždy měla pod kontrolou.“

      „Chápu. A jsou ještě nějaké další faktory, které by vtom celé mohly sehrát svou roli? Jste v novém městě. Máte nového instruktora a nový dům. Ve vašem životě proběhla řada změn.“

      „Moje dvojče,“ řekla Chloe. „Žije teď v Pinecrestu. A to, že jsem se s ní měla znovu setkat, po více jak roce… možná to sehrálo nějakou roli vtom, že mi celé místo činu připadalo tak povědomé.“

      „Mohlo by to tak klidně být,“ řekl Skinner. „Promiňte, že teď trochu odbočím, ale vedla smrt vaší matky k tomu, že jste se chtěla stát agentkou FBI?“

      „Ano. Věděla jsem to už v době, kdy mi bylo dvanáct, že tohle chci dělat.

      „A co vaše sestra? Ta dělá jakou práci?“

      „Pracuje za barem. Myslím, že jí to docela vyhovuje, musí se bavit s lidmi jen pár hodin každý den a pak může jít domů a prospat celé dopoledne.“

      „A pamatuje si události z minulosti stejně jako vy? Bavily jste se o tom?“

      „Bavily, ale ona to nechce moc rozebírat. Když se o tom s ní chci bavit, většinou mě začne ignorovat.“

      „Tak to projdeme teď společně,“ řekl Skinner. Je vidět, že si o tom potřebujete promluvit. Tak proč ne třeba se mnou… s někým nestranným.“

      „No, jak jsem už zmiňovala, byla to vlastně nešťastná nehoda.“

      „Ale vašeho otce za to zatkli,“ zmínil Skinner. „Takže z mého pohledu, z pohledu člověka, který o případu nic neví, mi to nepřipadá jako nehoda. Zajímalo by mě proto, proč vy to tak vnímáte. Povyprávějte mi o tom. Co se ten den stalo? Co přesně si pamatujete?“

      „No, byla to nehoda, kterou způsobil můj otec. To je proč ho zatkli. Ani se to nesnažil nijak tajit. On byl opilý. Máma ho naštvala a on do ní strčil.“

      „Chtěl jsem, abyste mi to celé povyprávěla od začátku, a to je vše, co mi o tom řeknete?“ zeptal se Skinner přátelským tónem.

      „Tak, některé věci si vybavuju jen matně,“ přiznala Chloe. „Víte, jak někdy mohou být vzpomínky nejasné a člověk pak má tendenci si některé věci přikrášlovat nebo domýšlet.“

      „Může to tak být. Dobře… chtěl bych s vámi něco vyzkoušet. Dnes se vidíme poprvé, tak se nebudeme hned pouštět do hypnózy. Ale vyzkoušíme jeden druh terapie. Někdo ji nazývá terapie časové linie. Možná by vám to dnes mohlo pomoci odhalit nějaké další podrobnosti z toho dne – detaily, které jsou ukryté ve vaší hlavě, ale potlačila jste je, protože jste se jich bála. Pokud se budete chtít se mnou dále potkávat, tak vám tato terapie může pomoci odstranit ten strach a úzkost, které cítíte, pokaždé když na ten den myslíte.“

      „Ano,“ řekla bez váhání.

      „Fajn. Dobře. Tak… pojďme se do toho pustit, tak jak tady teď sedíte. Chci, abyste zavřela oči a uvolnila se. Nikam nespěchejte a snažte se na nic nemyslet. Až budete připravená, tak zakývejte hlavou.“

      Chloe následovala jeho instrukce. Ponořila se do křesla. Bylo to velmi příjemné a pohodlné křeslo z umělé kůže. Měla stále pocit napětí v ramenou, nebyla zvyklá na to být tak zranitelná před někým, koho nezná. Zhluboka se nadechla a snažila se ramena uvolnit. Seděla v křesle a poslouchala tiché bzučení klimatizace v pozadí. Zaposlouchala se do tohoto monotónního zvuku a pak lehce zakývala hlavou.

Скачать книгу