Šílený detektiv. Legrační detektiv - StaVl Zosimov Premudroslovsky

Скачать книгу

Napůl na mě a napůl na nás.

      – Proč je to? – babička byla rozhořčená.

      – Z toho! – ropucha se zašklebila. «Mohl jsem to vzít všechno sám.»

      – A jak je možné, že zde večer večer prohlédnou všechny a žijete zde i bez cesty ven?

      – Ano, je dobré kousat, staří lidé. Otevřete to, nebo možná tam není žádná zatracená věc. – zadáno Idot. – a hra nestojí za svíčku.

      Ropucha se podívala na spoluvlastníky pokladu a bez problémů roztrhla lano a pomalu začala otevírat svazek. Svědci na stráži.

      – Hej, lahve. Hlína…

      – Váhy…

      – Každý sto mililitrů…

      – Šest kusů…

      – A co je napsáno?

      – Oh, jsou zapečetěné?

      – Cork. Ročník, pravděpodobně…

      – A co je napsáno, dovolte mi to vidět? – Snažil jsem se vzít jedno lešení.

      – Ne troch, ty divoch! – babička dítěte plácl rukou.

      – Ah, ty děvko … – Idot explodoval a strčil babičku Klíč.

      – Dobře, říkám! – řekl ropucha a vzal sto milimetrů. Očistil jsem štítek na hrudi a znovu jsem se podrobněji podíval … – Něco není v ruštině…

      – Dej mi syudy. – Idot natáhl ruku a vzal jednu malou stupnici. – Podívej, čísla: tisíc… osm set.. devadesát sedmý… nebo jen sedmý… Není to jasné.

      – A zkusme to! Víno, jdi … – navrhla klávesnice.

      – Nevím, nevím. No tak, zkus, jsi žena, ty a ďábel neklesne. – souhlasil ropucha.

      – Proč? – Idot zasáhl – v Petrohradě je lepší obrátit se na starožitníka, jak je.

      – Ano, zkusíme jeden po druhém, dobře, … vymýt to a zbytek předat starožitnému prodejci… Ano, ropucha?

      – No tak, kdo je první? Zeptal se Idot.

      – Klíč. – řekl ropucha. – navrhl.

      – No, ano, pokud nezemřete, můžete pít.

      – Co byste dělali beze mě, rolníci. A nebojím se umřít. Jsem můj…

      – .. z blikání. – Představil Idota a po odchodu za parchanta.

      – Dobytek! – Stará žena plácla dlaní dětem do ramene a zvedla tesák a vytrhla korek z láhve. Čichal. «Víno…» usmála se a zhluboka sála obsah. Polkl a zavrčel. – Kryaaaa! v pohodě.

      – No, co? zeptal se ropucha a polkl sliny.

      – Dobře. Něco už mi začalo hrát v hlavě.

      – Ano, kecy. – Idot odpověděl mrzutě a vypil láhev.

      – Ano, sakra ví. Ale je to staré? – řekl a rozhlédl se kolem své už prázdné láhve, ropucha.

      – A ještě jednu … – navrhla veselá babička. – Tatarové nežijí bez páru.

      – Takže zbývají jen tři. – Idot byl rozhořčený. – Co máme předat?

      – Poslouchej, co? Pít, pít takhle, královsky. Jakmile budeme žít. A láhve jsou již starožitné. Jsou prázdné nebo plné. Lahve se oceňují, ne víno.

      A vypili další tři sklenice. Seděli na kládě a zapálili si cigaretu: Idot – Marlboro, Ropucha – Belomor a babička Clavka starým způsobem – kozí noha. Takže omdleli, aniž by kouřili, seděli…

      APULAZ 4

      – Ahhhh!! Ahhh!!! – slyšeli ze dvora.

      – Co je to? – vyskočil z postele Ottila a zeptal se sám sebe. Jeho mysl byla stále ve snu a pomalu padl na polštář a okamžitě chrápal.

      – Ahhhh!!! – Blop znovu vyskočil a padl vzhůru nohama z postele. – oh, sakra. – Popadl mu čelo dlaní. – Co křičíš, hlupáku?

      Pale Isolda Fifovna vstoupila do místnosti se rozšířenýma očima a oběma rukama zakryla zející ústa.

      – Aa, aa. odsekla a ukázala prstem na dveře.

      – Co jiného? – seděl na podlaze a zeptal se Klop.

      – Tam, ve stodole…

      – Co je to ve stodole? mluvit jasněji…

      – Existuje mrtvá kočka…

      – Jakou kočku? Zeptal se Ottila znovu a otřel si oteklé čelo. – O čem to mluvíš?

      – Mami! – Poté, co rozšířila oči k podlaze jejího hlasu, řekla.

      – Teď se podívejme. – Ottila vstal a šel bosýma nohavicemi do stodoly.

      Včera se vrátil pozdě v noci, když všichni spali, a proto se neptal na triky vězňů. Zhinka ho následovala.

      Stodola vypadala nepřehledně. Všechny rozmístěné rozptýlené zůstaly nezměněny. Uprostřed koše seděl Osteroid Odnoglazovich: důchodce, pracovní veterán, kat v šesté kategorii, narozený v den astronautiky. Manžel babičky Klawky, přesněji Claudius Aldarovna von Schluchenberg, dcera barona, nelegitimní Leninův syn. Řekla to všem.

      – Co tady děláš? zeptal se Ottil, starý muž trpící dystrofií.

      – Sedím. – Dědeček klidně odpověděl a napnul telefon.

      – Vidím, že nepracuješ.

      – A co tedy žádáš?

      – Jak ses sem dostal? – přidán Isolda bas.

      – Běž, přijdu na to. řekl Bedbug své ženě a obrátil se ke svému dědovi. – odpověď.

      – Osteroid kývl hlavou skrz díru ve zdi.

      Ottila přešel přes odpad do díry ve zdi a uviděl zadní stranu krávy, která zvedla ocas. Podíval se na ni a byl zděšený: střechy domů byly viditelné.

      – Je ulice nebo něco? zeptal se svého dědečka.

      – Heh, samozřejmě.

      – A kde je veškerý můj dobytek? – První věc, která mi přišla na mysl, Klopu, který s postranním viděním a ušními smyslovými chloupky rozhlédl kolem stodoly zevnitř. «Ano, sundej prdel,» vykřikl a vytáhl ocas krávy. Pomalu ho nalila proudem, jako z požární hadice, pod tlakem sto atmosfér. Ottila odletěla od tlaku o dva metry dozadu a šíje se vrhla do prasečího hnoje. Isolda k němu běžela, aby pomohla setrvačností, a přikrčila se opřela hlavou o její nádhernou hruď. A chtěla vzlykat…

      – Fu! – Squeamishly odhodila hlavu zpět do hovno as bočním viděním sledovala, jak tlak machi vylévajícího z díry klesl: «Muuuu!!!» – kráva zavrčela, dartanula, vzala ji zpět a mávala ocasem z bzyk. a další hmyz.

      – Kde je klíč? – dědeček se zeptal a vypustil dým.

      – Jaký je klíč? – Hebrejština odpověděla na Bedbuga a zvedla se z hnoje.

      – Má žena, koho jsi odsoudil do otroctví!!! – Osteroid zařval a ruce se postavil na kolenou. Jeho tvář vyjadřovala smrt.

      – Isolda!!

      – Co,

Скачать книгу