LITMIR.BIZ

Скачать книгу

hubu, apchi, když šéf vydá rozsudek.

      – Uh, mimochodem, můžeš to snížit. Jděte, zítra v šest hodin začíná těžba. Ano, vezměte si s sebou zubní kartáček a najdu vám misku. Podívej, zase budeš jíst se psem. Pokud to Polkan dovolí. Budeš spát v lázeňském domě.

      – A může být poslední slovo? zeptal se dědeček.

      – Do toho!

      – A kdo bude velet?

      – Jen já. Pokračujte. A nezapomeňte na kance…

      Ancephalopath vedl starého muže k východu z pevnosti a rychle šel k šéfovi.

      – Co budeme? apchi!

      – Co? Jste kolega, drogově závislý?

      – Ne, co jsi? Ale myslel jsem si, že, apchi, je nutné provést vyšetření? A okamžitě.. A pak … – Harutun zaváhal.

      – A co potom? Kyselé? – zkoumal bash ze všech stran, zeptal se Ottil.

      – Ne. Ale odbornost. Koneckonců, rozsudek již byl schválen?!

      – Kdo? Soudce?

      – Ne, apchi, vy a máte právo na rozsudek v předsoudním řízení, který se týká zejména drobných trestných činů, zejména před spaním…

      – No, no tak, ale jen kvůli pracovnímu závěru.

      Porazili cigaretu a posadili se, aby kouřili.

      Ráno se blížilo a seděli u stolu a uvažovali jako Holmes a Watson, o to víc, protože Holmes kouřil opium a to ho nezabránilo v deduktivních závěrech. Ale Watson jen vypil whisky, třešně, bušil kratší, jako Lestrade, a proto byli tupí a byli řezáni pod Sherlockem. Alkohol otupuje mysl, takže vláda světa povoluje, chlastá a zakazuje klíčení na Zemi. Ale hlupák nemusí vůbec nic jíst. Je to proto, že je blázen a nezná žádnou míru. Oba však byli disidenti a takto to odůvodnili.

      – Kampaň tady ve vesnici, někdo zasadil Chuy konopí a blat vesnici. – Začal štěnice.

      – Ale kdo? apchi, idot nebo starý muž? – pokračoval v Harutunu.

      – Nebo možná třetí strana? A to mohou být jen svědci toho, co se stalo, a rozhodli se to pokročit, když to zkoušeli.

      – Ropucha, apchi.

      – Co, ropucha?

      – Jméno starého muže, apchi, – ropucha.

      – Ropucha? Heh. Nechť je ropucha… bílá ropucha na počest bílé labutě.

      – Co? apchi.

      – Ne, nic. No, co?!.. Ale ne. Počkej… No tak, pojď to spolu?

      Harutun otevřel oči a překvapeně vystrčil jazyk.

      – NE proti? zeptal se a zlomyslně zamžoural očima na Ottil. – Nejedli jste celý den a noc podle plánů, kdy závislí jedli?

      – Ano, apchi, přesně. Harutun tleskl rukama a náhle vyskočil a posadil se na další židli.

      – Co se posadilo? – Ottila jel.

      – Co, co.. já a co jsem? – Desátník se rozcuchal a červenal se.

      – Jdi, vezmi to: je polévka, lžíce, talíře, lednice, – štěnice začala ukazovat rukama a představovat kuchyň. -… je kuchař. No, víte… Vážná věc se otočila.

      – Co? O společnosti anasha? – dusila polévku skrz polévku, Harutun si povzdechl.

      – Jen kýchat. Sát to a nezkazit chuť k jídlu.

      Harutun se řídil radou šéfkuchaře a nasál ji do sebe.

      – Je nutné zajistit dohled nad přezdívkou a chytit všechny drogově závislé.

      – Jen, apchi, strávíme komunitní pracovní den ve vesnici.

      – Přesně! A maršál pokryje všechny naše výdaje. A popsat a zničit všechny drogy…

      – A pak zničíme tento nickle.

      – Je to legální? Apchi

      – Co?

      – No, o kanci, apchi.

      – Ty urazí, to vše bude zahrnuto do zprávy, jako bonus oficiálnímu psovi Polkanovi za zachycení Idota a ropucha.

      – Ale já, apchi, jsem je chytil?

      – Ty, ale stále mi dlužíš, pamatuješ?

      – Ano, apchi, pamatoval si… Nechť je Polkan.

      – … A pošleme zprávu přes internet Marshallovi.

      – Už jste někdy viděli maršála, apchi. – Arutun zpomalil lžíci.

      – Ne. I když jsem jednou pracoval jako jeho pobočník.

      – Takže, kdo podepsal dokumenty? – Arutun sáhl po sledě a rukáv se dotkl mastné vrstvy boršče. Ve dveřích je okno, jako v pokladně: existují tajné papíry a grub, které vám říkám tajemstvím, neplivl jsem víc než jednou.

      – A nevěděl to? apchi.

      – Kdyby to nepoznal, nebyl bych tady.

      – Nechápu, žil jsi tam jako sýr v másle, proč jsi musel plivat?

      – V této zemi je plivání urážkou a v mé vlasti je to znamení pozdravu a lásky jako polibek. Koneckonců, když se líbáte, sáte partnerovi slintání. A to je polibek v dálce… Nikdo neviděl jeho tvář. Dobře, dobře, snězte se a jděte na desetník.

      – A ty? apchi.

      – A já budu myslet. Pokud co?! – Klop zívl. Jsem pod zhinkou.

      – V ložnici?

      – Na záchodě, berane, samozřejmě. Raději je zavřete v garáži. Odtamtud se nedostanou ven až do rána.

      – A auto? apchi.

      – Jaké auto?

      – No, od garáže, apchi, pak je tu auto?

      – Byl jednou, přesněji, motocykl. Izya se zlomila, nyní jen zmačkaný kus kovu, ležící kolem…

      – No, šel jsem, šéfe? apchi.

      Ráno přišla stará ropucha a po obdržení pokynů šla vyčistit stodolu. Ve stodole na dlouhou dobu nebyla pána pána aplikována a všechno, co tam bylo zakryté hovno. Ottila se jako obvykle posadila, aby vyrovnala nehty. Chci poznamenat, že všichni detektivové mají zálibu, která je vede k přemýšlení: Holmes má housle, Poirot důvěřuje svým šedým buňkám bez rušení, agent Kay má koláč a Klop narovnal nehty. A když skončili, odvedl je a roztrhal je, aby je znovu narovnal a zároveň cítil bzučení.

      Balík, balík, balík, balík. A tak hodinu za hodinu, den co den, rok co rok, a… Najednou se ze stodoly objevila ošklivá tvář ropucha a zírala s úsměvem na policistu.

      – Co chcete, smradlavci? Zeptala se Ottila.

      – Mohu kouřit, šéfe? zeptal se starý muž nejistě.

      – Co to smrdí?

      – Není to správné slovo. Vy, výlet, jste se otočil kolem shnilé mrtvoly dinosaura?

      – Ne, jen jsem to švihl a nechal malou holčičku vytáhnout, což samo okysličuje.

      – Dobře, kouř.

      Starý muž vyšel

Скачать книгу