LITMIR.BIZ

Скачать книгу

se mě ti lidé pokoušeli zabít? A kdo jste vy?”

      “I přes všechen náš pokrok, toto je pořád tak nějak primitivní a pověrčivá doba,” řekl. “Dokonce i v tomto čase luxusu a dekadence je tady množství prostých lidí, kteří žijí v strachu z nás.”

      “Jak vidíš, malá horská vesnice Assisi byla pro náš druh vždycky pevností. Je navštěvována upíry a vždycky byla. Náš druh upírů se krmí pouze na hospodářských zvířatech. No i tak si nás postupem času vesničané začali všímat.

      “Někdy někoho z nás spatří. A když se to stane, situace bývá nesnesitelná. A tak je vždycky necháme, aby nás pohřbili. Necháme je projít si jejich směšnými, malými, lidskými rituály, které jim dodají pocit, že se nás zbavili. A když se nedívají, jednoduše znovu vstaneme a vrátíme se zpátky k našim životům.

      “No někdy upír vstane příliš brzy, nebo ho někdo při tom spatří a tehdy přichází dav. To se rozšíří. Tyhle věci se vždycky rozšíří. Nášmu druhu to přináší nechtěnou pozornost, no jenom dočasně.”

      “Mrzí mě to,” řekla Caitlin a cítila se za to špatně.

      “Nic si z toho nedělej,” řekl, “Tohle bylo tvé první cestování v čase. Nemohla jsi to kontrolovat. Chvíli trvá, než si na to zvykneš. Dokonce i ti nejlepší z nás nedokážou velmi dobře kontrolovat přemísťování. Vždycky je těžké říct, přesně kdy nebo kde se vlastně ocitneme. Počínala jsi si dobře,” řekl a jemně jí položil ruku na zápěstí.

      Prošli přes další chodbu, tato měla nízké, klenuté stropy.

      “Kromě toho, neudělala jsi všechno až tak špatně,” dodal. “Po tom všem jsi přeci dokázala přijít sem.”

      Caitlin si vzpomněla, jak spatřila kostel, když sprintovala přes pole.

      “Ale mně se to jenom zdálo jako logické místo, kam jít,” odpověděla. “Byla to první budova, kterou jsem spatřila a vypadala jako pevnost.”

      On se usmál a zakýval hlavou. “Ve světě upírů neexistuje nic takového, jako je náhoda,” řekl. “Vše je předurčeno. Budova, která se tobě zdá být bezpečná se jinému může zdát chatrná. Ne, ty jsi si tohle místo vybrala z nějakého důvodu. Velmi konkrétního důvodu. A byla si navedena ke mně.”

      “Ale vy jste kněz.”

      Jemně zakroutil hlavou. “Jsi pořád velmi mladá a pořád se máš toho hodně co učit. My máme naše vlastní náboženství, naše vlastní vyznání. Není tak velmi rozdílné od toho, které se vyznává v tomto kostele. Můžeš být upírem a zároveň být zapojena do náboženského života. Zejména náš typ upírů,” řekl. “Já dokonce pomáhám lidem v jejich každodenním spirituálním životě. Koneckonců, mám výhodu a moudrost tisíců let na této planetě—narozdíl od lidských kněží. Lidé naštěstí nevědí, že nejsem z jejich druhu. Vše co vědí je, že jsem městský kněz a vždycky jsem taky byl.”

      Caitlin se hlavou prohánělo množství myšlenek, když se snažila to všechno pochopit. Obrázek kněze-upíra se jí zdál být tak paradoxní. Představa upířského náboženství, které funguje uvnitř kostela…všechno to bylo tak zvláštní.

      I když to bylo opravdu fascinující, to, co opravdu chtěla vědět, se netýkalo upírů, kostelů nebo náboženství. Chtěla se dozvědět něco o Calebovi. Přežil cestu v čase? Byl naživu? Kde byl?

      A zoufale se chtěla dozvědět něco o jejich společném dítěti. Byla pořád těhotná? Přežilo dítě?

      Hodně nad těmito věcmi přemýšlela a doufala, že kněz tyto otázky zachytí a odpoví jí na ní.

      Ale on neudělal nic.

      Věděla, že slyšel její myšlenky a rozhodl se jí neodpovědět. Nutil ji, aby se tyto otázky zeptala nahlas. A, jak pravděpodobně věděl, tohle byly otázky, které se bála zeptat.

      “A co Caleb?” zeptala se nakonec třesoucím se hlasem. Příliš se bála zeptat se na jejich dítě.

      Podívala se na něj a viděla, jak se jeho úsměv vytratil a nepatrně mu cuklo obličejem.

      Její srdce se propadlo.

      Prosím, pomyslela si. Prosím, neříkej mi zlé zprávy.

      “Na některé věci budeš muset přijít sama,” řekl pomalu. “Některé věci bych ti neměl říkat. Je to cesta, kterou musíš projít. Ty a jenom ty.”

      “Ale je tady?” zeptala se s nadějí. “Podařilo se mu to?”

      Kněz, kráčejíc vedle ní, pevně sevřel rty. Nechal její otázky viset ve vzduchu, nezodpovězeny, zdálo se to jako věčnost.

      Nakonec se zastavili před dalším schodištěm a on se otočil a podíval se na ní. “Přeju si, abych ti mohl říct více,” řekl. “Opravdu.”

      Otočil se, zvedl svou pochodeň a vedl ji dál cestou přes další schodiště.

      Vstoupili do dlouhé, klenuté chodby, všechny stropy tady byly zlacené a složitě navrženy. Byli kompletně pokryté freskami, světlé a mezi nima byli oblouky lemované zlatem. Strop zářil.

      Stejně tak i podlaha. Byl to nádherný, růžový mramor a vypadal být nedávno vyčištěný. Tahle podzemní část kostela byla úžasná, vypadalo to jako starobylá komnata na poklad.

      “Wau,” slyšela Caitlin sama sebe nahlas říkat. “Co je to za místo?”

      “To je místo zázraků. Jsi v kostele Sv. Františka z Assisi. Tohle je také místo jeho odpočinku. V našem náboženství je to velmi svaté místo. Lidé—lidé a taky upíři—sem absolvují poutě, přicházejí z míst vzdálených tisíce mil, jenom aby mohli být na tomhle místě. František byl svatým zvířat a take byl svatým všech živých bytostí nepatřících k lidské rase—včetně nášho druhu. Říká se, že se tady dějí zázraky. Tady jsme chráněni jeho energii.

      “Neocitla jsi se tady náhodou,” pokračoval. “Toto místo je tvým začátkem. Je to odrazový můstek pro začátek tvé cesty, tvé poutě.”

      Otočil se a podíval se na ní.

      “Co pořád nedokážeš vidět,” řekl, “je, že jsi na cestě. A některé poutě trvají roky a mnoho, mnoho mil.”

      Caitlin přemýšlela. Všechno jí to připadalo ohromující. Nechtěla být na cestě. Chtěla být zpátky doma, s Calebem, v bezpečí, v 21. století a tuto noční můru nechat za sebou. Byla unavená z cestování, z toho, že byla pořád na útěku, z neustálého hledání. Chtěla mít jenom znovu normální život, život teenagerky.

      Ale zakázala si takový druh myšlení. Věděla, že to ničemu nepomáhá. Věci se změnili—natrvalo—a nikdy nebudou takové, jaké byly předtím. Připomněla si, že změna teď pro ní byla normální. Už více nebyla ta stejná stará, průměrná Caitlin. Teď byla starší. Moudřejší. A ať už se jí to líbilo nebo ne, byla na speciální misi. Prostě to musela akceptovat.

      “Ale co je moje pouť?” zeptala se Caitlin. “Co je můj cíl? Kam přesně vlastně jdu?”

      Vedl ji na konec poslední chodby a zastavili se před velkou, propracovanou hrobkou.

      Caitlin cítila energii, která vycházela z hrobky a hned věděla, že tohle je místo posledního odpočinku Svatého Františka. Cítila se nabitá jenom díky tomu, že stála

Скачать книгу