LITMIR.BIZ

Скачать книгу

      “Zabijte tu upírku!” křičel vesničan z davu. “Zabijte ji znovu!”

      Ten výkřik byl následován nadšeným řevem. Tento dav ji chtěl vidět mrtvou.

      Jeden z vesničanů, méně vystrašený než ostatní, velký kus chlapa, k ní přistoupil na vzdálenost asi stopy. Podíval se dolů na ní s hrozným vztekem a pak zvedl do výšky svůj krumpáč. Caitlin viděla, že míří přímo na její obličej.

      “Tentokrát už zemřeš!” řval.

      Caitlin zavřela oči a odněkud, hluboce v jejím vnitru, se v ní začal hromadit hněv. Byl to primitivní hněv, z nějaké její části, která ještě pořád existovala, a cítila, jak roste přes její prsty na nohách, prochází jejím tělem, nahoru přes její trup. To horko ji spalovalo. To prostě nebylo fér, aby takhle zemřela, aby na ní takhle útočili, aby byla takhle bezmocná. Ona jim nic neudělala. To prostě není fér se v její mysli ozývalo znovu a znovu, až její vztek dosáhl vrcholu.

      Vesničan se mocně zahnal, mířil přímo na Caitlinin obličej, a ona najednou ucítila příval síly, kterou potřebovala. Jedním pohybem vyskočila z hlíny na nohy a uprostřed švihu zachytila krumpáč za jeho dřevěnou rukojeť.

      Caitlin slyšela, jak dav zděšeně zalapal po dechu—překvapeně ustoupili několik stop dozadu. S rukojetí pořád v ruce se rozhlédla a viděla, že surovcův výraz se změnil na naprostý strach. Předtím, jak stihl zareagovat, vytrhla mu krumpáč z ruky, natáhla se a tvrdě ho kopla do hrudi. Letěl vzduchem zpátky dobrých dvacet stop a přistál v davu vesničanů, ze kterých několik vzal s sebou.

      Caitlin zvedla krumpáč do výšky, udělala několik rychlých kroků směrem k nim a s nejdivočejším výrazem, jaký dokázala udělat, zavrčela.

      Vyděšení vesničané zvedli ruce, zakryli si obličej a začali ječet. Někteří z nich utekli do lesů a ti, kteří zůstali, se strachem krčili.

      To byl efekt, jakého Caitlin chtěla dosáhnout. Vystrašila je natolik, aby zůstali omráčeni. Pustila krumpáč a utíkala přímo přes ně, sprintovala přes pole do západu slunce.

      Jak utíkala, čekala a doufala, že se jí vrátí její upíří schopnosti, že se jí rozprostřou křídla, že bude jednoduše schopna vzlétnout a letět daleko odsud.

      Ale neměla to štěstí. Ať už byl důvod jakýkoliv, nestalo se to.

      Ztratila jsem to? přemýšlela. Jsem znovu obyčejným člověkem?

      Běžela rychlostí normálního, běžného člověka a na svých zádech nic necítila, žádná křídla, bez ohledu na to, jak moc to chtěla. Byla teď právě tak slabá a bezbranná jako všichni ostatní?

      Předtím, jak stihla zjistit odpověď, uslyšela za sebou narůstající hluk. Podívala se přes rameno a uviděla dav vesničanů; honili ji. Křičeli, v rukách nesli pochodně, farmářské náčiní, palice a kameny a snažili se ji chytit.

      Prosím, Bože, modlila se. Ať už tahle noční můra skončí. Alespoň než zjistím, kde vlastně jsem. A stanu se opět silnou.

      Caitlin se podívala dolů a poprvé si všimla, co má na sobě oblečené. Byly to dlouhé, složité černé šaty, krásně vyšívané, a táhli se od jejího krku až k prstům na nohou. Hodili by se na nějakou formální příležitost—jako pohřeb—no určitě ne na sprintování. Její nohy se díky nim nemohli dobře pohybovat. Natáhla se dolů a nad koleny je roztrhla. To pomohlo a ona mohla utíkat o něco rychleji.

      Ale pořád to nebylo dostatečné. Cítila, že na ní rychle dopadá únava a zdálo se, že dav za ní je zásoben nekončící energii. Přibližovali se velkou rychlostí.

      Najednou v zadní části své hlavy ucítila něco ostrého a od bolesti se zapotácela. Jak ji to zasáhlo, klopýtla a chytila se na tom místě svou rukou. Byla celá od krve. Trefili ji kamenem.

      Viděla, jak kolem ní letí několik kamenů, otočila se a spatřil, jak vesničané hážou kameny jejím směrem. Další ji bolestivě zasáhl do zad. Dav byl teď už jenom 20 stop od ní.

      V dálce si všimla strmý kopec a na jeho vrcholu obrovský, středověký kostel a klášter. Utíkala tam. Doufala, že pokud se tam dokáže dostat, možná nalezne úkryt před těmito lidmi.

      Ale jak ji trefili znovu, do ramena, dalším kamenem, uvědomila si, že by to nedopadlo dobře. Kostel byl příliš daleko, ona ztrácela páru a dav se dostával příliš blízko. Neměla na výběr, jenom se otočit a bojovat. Ironie, pomyslela si. Po tom všem, čím si prošla, po všech těch upířích bitvách, dokonce po tom, jak přežila cestu zpátky v čase, může skončit mrtvá zásluhou davu hloupých vesničanů.

      Caitlin se zastavila, otočila a čelila davu. Pokud měla zemřít, alespoň zemře v boji.

      Jak tam stála, zavřela oči a dýchala. Soustředila se a svět kolem ní se zastavil. Cítila své bosé nohy v trávě, jako by zakořeněné do země a pomalu, no jistě v ní začala narůstat prvotní síla a procházela celým jejím tělem. Chtěla si vzpomenout; vzpomenout na vztek; vzpomenout si na její vrozenou, prvotní sílu. Kdysi trénovala a bojovala se superlidskou sílou. Chtěla, aby se to vrátilo zpátky. Cítila, že někde, nějak, pořád se to hluboce v ní ukrývá.

      Jak tam stála, přemýšlela nad všemi davy v jejím životě, všemi tyrany, všemi těmi idioty. Myslela na svou matku, která jí neproukázala ani tu nejmenší laskavost; vzpomínala na všechny ty tyrany, kteří ji a Jonaha honili v uličce v New Yorku. Myslela na všechny ty idioty ve stodole v Hudson Valley, Samovy přátele. A vzpomínala na Cainovo představení na Pollepelu. Zdálo se, že jsou tady pořád nějací tyrani. Pořád a všude. Utíkat před nimi nikdy nic nevyřešilo. Jak to vždy dělala, i tentokrát se musela postavit a bojovat.

      Jak si uvědomovala tu obrovskou nespravedlnost, vztek rostl a proudil jejím tělem. Rostl a rostl, až cítila, jak naplňuje její vlastní žíly a její svaly jsou napjaté na prasknutí.

      Právě v tu chvíli ji dav obklíčil. Vesničan zvedl svou palici a zahnal se směrem k její hlavě. Se svou nově nalezenou sílou Caitlin právě včas uhnula, sehla se a prohodila ho přes své rameno. Letěl vzduchem několik stop a přistál v trávě na zádech.

      Další muž se napřáhl s velkým kamenem a připravoval se, že jí hodí do hlavy; no ona se natáhla, popadla ho za zápěstí a zlomila mu ho. Muž klesl na kolena a řval.

      Třetí vesničan se na ní zahnal se svou motykou, no ona byla příliš rychlá: otočila se a popadla ji ve středu pohybu. Vytrhla mu ji z rukou, zahnala se a sekla ho s ní do hlavy.

      Motyka, šest stop dlouhá, byla přesně to, co potřebovala. Divoce s ní zatočila a složila k zemi každého, kdo byl v dosahu; v průběhu chvíle kolem sebe vytvořila široký okruh. Všimla si vesničana, který se natahuje s velkým kamenem v ruce, chystá se ho hodit jejím směrem, a vymrštila motyku přímo do něj. Trefila ho do ruky a vyrazila mu z ní kámen.

      Caitlin běžela přes omráčený dav, vytrhla pochodeň z ruky staré ženy a divoce ní švihala. Podařilo se jí zapálit část vysoké, suché trávy, ozývali se výkřiky a mnoho vesničanů se ve strachu náhlilo zpátky. Když se stěna z ohně dostatečně zvětšila, natáhla se a vrhla pochodeň přímo do davu. Ta letěla vzduchem, přistála na zadní straně mužovy haleny a ten spolu s dalším vedle něj začal hořet. Dav se kolem nich rychle shromáždil a snažil se oheň uhasit.

      Posloužilo to Caitlininmu záměru. Vesničané byli konečně natolik rozptýlení, že jí vytvořili prostor, který potřebovala pro útěk.

Скачать книгу