LITMIR.BIZ

Скачать книгу

vypadá naprosto skvěle. Nepřešlapovala, protože se uměla dokonale ovládat. A navíc, čeho by se měla obávat? Měla se setkat s jednou starou ženskou, neměla se postavit divoké šelmě.

      Angelica si to připomínala celou cestu a zvlášť ve chvíli, kdy dorazila ke dveřím do vdoviných komnat. Sloužící dveře otevřel a ohlásil ji.

      „Milady d’Angelica!“

      Měla by se cítit dobře, ale pravdou bylo, že vdova byla královnou a Sebastianovou matkou. Angelica už toho v životě provedla příliš, aby si byla jistá, že neupadne v nemilost. Přesto vešla dovnitř a nutila se udržovat pečlivě nacvičenou masku sebevědomí.

      Do vdoviných komnat se nikdy dřív nedostala. Když je teď viděla, zklamaly ji. Byly navržené s pompézností, která vyšla z módy snad už před dvaceti lety. Na Angelicin vkus tu bylo až příliš obložení z tmavého dřeva, a i když byl zbytek paláce přiměřeně zdobený, v žádném případě to neodpovídalo extravagantnímu stylu, který by zvolila Angelica.

      „Čekala jsi něco zajímavějšího, má drahá?“ zeptala se vdova. Seděla u okna vedoucího do zahrad. Její židle byla z tmavého dřeva a zelené kůže. Mezi ní a o něco menší židlí spočíval intarzovaný stůl. Vdova na sobě měla relativně prosté šaty, v takových by se v žádném případě neúčastnila oficiálního jednání. Na hlavě měla místo koruny jen zlatý kroužek. Přesto z ní sálala autorita.

      Angelica se uklonila. Udělala pořádné pukrle, ne nějakou zjednodušenou úklonu, kterou by provedla kdejaká služka. Dokonce i v tomhle bylo potřeba dávat najevo své postavení. Angelica čekala na povolení se napřímit a okamžiky jako by se táhly do nekonečna.

      „Přidej se ke mně, Angelico,“ pronesla vdova. „Takové oslovení preferuješ, nepletu-li se.“

      „Máš pravdu, veličenstvo.“ Angelica předpokládala, že vdova ví velice dobře, jaké oslovení preferuje. Také si všimla, že jí Sebastianova matka nenabídla, aby ji Angelica oslovovala podobně neformálně.

      Přesto se chovala jako příjemná hostitelka. Nabídla Angelice očividně čerstvý malinový čaj a rukou v jemné rukavičce jí podala kousek ovocného koláče.

      „Jak se daří otci, Angelico?“ zeptala se. „Lord Robert byl mému muži vždy loajální. Pořád má potíže s dýcháním?“

      „Venkovský vzduch mu prospívá, veličenstvo,“ pronesla Angelica a vzpomněla si na rozlehlé pozemky a na to, jak je ráda, že se o ně nemusí starat. „I když honů už se neúčastní tak často, jako dřív.“

      „Mladí muži jezdí na čele loveckých výprav,“ pronesla vdova, „zatímco ti zkušenější čekají vpovzdálí a přijímají věci v tempu, které jím vyhovuje. Když jsem se účastnila lovů, využívala jsem přitom sokola, ne smečku honicích psů. Sokoli nejsou tak prudcí a také víc vidí.“

      „Dobrá volba, veličenstvo,“ pronesla Angelica.

      „A co matka? Pořád se tolik věnuje květinám?“ zeptala se vdova a upila svého čaje. „Vždy jsem žárlila na to, jak skvělé tulipány se jí daří pěstovat.“

      „Myslím, že pracuje na nové odrůdě, veličenstvo.“

      „Nepochybně se snaží zkřížit dvě linie,“ pronesla vdova a odložila pohár.

      Angelica si uvědomila, že přemýšlí, jaký má tohle mít smysl. Upřímně pochybovala, že si ji vládkyně království předvolala jen kvůli tomu, aby s ní řešila drobnosti z jejího rodinného života. Kdyby vládla ona, rozhodně by se nezajímala o takové zbytečnosti. Angelica téměř ani nevěnovala pozornost dopisům, které jí chodily od rodičů.

      „Nudím tě, má drahá?“ zeptala se vdova.

      „Ne, samozřejmě, že ne, veličenstvo,“ odpověděla Angelica rychle. Díky občanským válkám už byly dny, kdy mohla královská rodina nechat někoho uvěznit jen tak, bez soudu, dávno pryč, ale přesto nebyl dobrý nápad je urážet.

      „Měla jsem pocit, že i ty se zajímáš o moji rodinu,“ navázala vdova. „Hlavně o mého mladšího syna.“

      Angelica ztuhla. Nebyla si jistá, co říct. Měla si uvědomit, že si královská vdova musí všimnout jejího zájmu o Sebastiana. O co tu tedy teď šlo? Mělo to být zdvořilé upozornění, aby ho nechala na pokoji?

      „Nevím, co tím myslíš,“ odpověděla Angelica. Rozhodla se, že nejlepší bude hrát roli hloupoučké šlechtičny. „Princ Sebastian je samozřejmě velice pohledný, ale—“

      „Ale tvůj pokus ho uspat a získat ho pro sebe nevyšel tak, jak sis představovala?“ zeptala se jí královská vdova chladným hlasem. „Myslela sis, že se o tvém malém spiknutí nedozvím?“

      Angelica teď cítila, jak se jí zmocňuje strach. Vdova ji možná nebude moct poslat na smrt, ale přesto šlo o útok na člena královské rodiny. A dokonce i při soudu pod dohledem ostatních šlechticů – možná že právě pod dohledem ostatních šlechticů z ní budou chtít udělat odstrašující příklad. Možná se ji pokusí odstranit, nebo získat páku proti její rodině.

      „Veličenstvo—“ začala Angelica, ale vdova ji zarazila zvednutým prstem. Mlčela, dlouze se napila a pak hodila pohárek do ohniště. Keramika se rozletěla se zvukem, který Angelice připomněl lámání kostí.

      „Útok na mého syna se rovná zradě,“ pronesla vdova. „Pokus o manipulaci se mnou a vmanipulování mého syna do manželství je zrada. Za ni se obvykle dostává Olověná maska.“

      Angelice se sevřel žaludek. Olověná maska byl hrozivý trest ze starých dob. Sama ale nikdy neviděla, jeho exekuci. Říkalo se, že lidé raději páchali sebevraždu, než aby se nechali takhle potrestat.

      „Víš, o co jde?“ zeptala se vdova. „Zrádci se hlava uzavře do kovové masky a dovnitř se nalije roztavené olovo. Hrozivá smrt, ale hrůza je někdy užitečná. A, samozřejmě, je díky tomu možné získat odlitek zrádcova obličeje a ten pak vystavovat jako varování pro ostatní.“

      Vdova sáhla po něčem, co leželo vedle její židle. Vypadalo to jako jedna z mnoha masek, které byly kvůli uctívání Maskované bohyně, všude kolem. Tahle ale vypadala, jako by v ní byl otisknutý obličej. Vyděšený, pokroucený obličej.

      „Allan Courcerský se rozhodl postavit koruně,“ vysvětlila vdova. „Většinu jeho mužů jsme prostě pověsili, ale z něj jsme se rozhodli udělat odstrašující příklad. Dobře si vybavuji jeho vřískot. Zajímavé, jak se podobné věci člověku vryjí do vzpomínek.“

      Angelica padla plynulým pohybem na kolena. Vzhlížela teď ke starší ženě.

      „Prosím, veličenstvo,“ škemrala. Právě teď se jí škemrání jevilo jako jediná možnost. „Prosím, udělám cokoli.“

      „Cokoli?“ zeptala se vdova. „Cokoli je hodně silné slovo. Co kdybych chtěla, abys mi předala pozemky svojí rodiny? Nebo abys sloužila jako špeh u té Nové armády, která se formuje na kontinentě? Co kdybych se rozhodla, že jako trest budeš vyhoštěna do jedné ze Vzdálených kolonií?“

      Angelica se zadívala na děsivou posmrtnou masku a věděla, že má jedinou možnost.

      „Cokoli, veličenstvo. Hlavně ne tohle.“

      Nelíbilo

Скачать книгу