LITMIR.BIZ

Скачать книгу

ryba,“ pronesla vdova. „Sedni si. Alespoň se snaž vypadat jako spořádaná mladá dívka, kterou si můj syn vezme.“

      Angelica se vyškrábala zpátky na židli. Připadala si, jako by měla omdlít. „Nejsem si jistá, jestli rozumím.“

      Vdova složila prsty do stříšky. „Nevím, čemu nerozumíš. Potřebuji najít někoho vhodného pro svého syna. Ty jsi dostatečně krásná a tvoje rodina má přijatelné postavení. Máte dobré vztahy se dvorem. Z tvého malého spiknutí mi vyplývá, že jsi o to měla zájem. Připadá mi to jako dohoda, ze které budou mít přínos všichni zúčastnění. Souhlasíš?“

      Angelica se snažila vzpamatovat. „Ano, veličenstvo. Ale—“

      „Rozhodně je to lepší než ostatní možnosti,“ pronesla vdova a prstem přejela po posmrtné masce. „V každém ohledu.“

      Angelica očividně neměla na výběr. „Bude mi potěšením, veličenstvo.“

      „Tvoje potěšení mě opravdu nezajímá,“ vyštěkla vdova. „Jde mi jen o dobro mého syna a bezpečí říše. Neohrozíš ani jedno z toho, jinak poneseš následky.“

      Angelica se ani nemusela ptát, o jaké následky se jedná. Cítila strach, který ji mrazil v žilách a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že nad ní má moc nějaká stará bába, kvůli které i svazek se Sebastianem působil jako hrozba.

      „A co Sebastian?“ zeptala se Angelica. „Z toho, co jsem viděla na plese, se zajímá… o někoho jiného.“

      O tu rusovlasou holku, která tvrdí, že je z Meinhaltu, ale která se nechová jako žádná šlechtična, se kterou se kdy Angelica setkala.

      „To nebude problém,“ pronesla vdova.

      „Přesto, pokud je stále zklamaný z rozchodu…“

      Vdova na ni upřela pohled. „Sebastian udělá to, co je třeba. Udělá to, co je nutné k tomu, aby prospěl rodině i říši. Vezme si toho, koho si vzít má a oslaví to.“

      „Ano, veličenstvo,“ pronesla Angelica a podřízeně sklopila zrak. Jakmile si vezme Sebastiana, možná už se nebude muset takhle podřizovat. Prozatím se ale chovala tak, jak bylo nutné. „Měla bych napsat dopis otci.“

      Vdova jen mávla rukou. „O to už jsem se postarala. Robert moji nabídku s radostí přijal. Přípravy na svatbu už jsou v plném proudu. Z toho, co jsem se dozvěděla od poslů prý při té novině tvá matka omdlela, ale ona byla vždy hodně citlivá. Věřím, že to není něco, co bys předala mým vnoučatům.“

      V jejím podání to znělo jako nějaká choroba, kterou bylo nutné vymýtit. Angelicu popuzovalo, jak vše probíhalo bez jejího vědomí. I tak se ale snažila dávat najevo vděčnost, která se od ní teď očekávala.

      „Děkuji, veličenstvo,“ pronesla. „Budu se snažit být tou nejlepší snachou, kterou bys mohla mít.“

      „Jen pamatuj, že i když budeš moje snacha, neplynou ti z toho žádné zvláštní výhody,“ řekla vdova. „Vybrala jsem tě, abys splnila úkol a ty to provedeš tak, abych byla spokojená.“

      „Budu se snažit, aby byl Sebastian šťastný,“ odpověděla Angelica.

      Vdova vstala. „To doufám. Ať je tak šťastný, že nebude myslet na nic jiného než na rodinu. Ať je tak šťastný, že si ani nevzpomene… na cokoli jiného. Dej mu děti, dělej to, co má dělat princova žena. Pokud to všechno zvládneš, bude i tvoje budoucnost šťastná.“

      Angelica to už nedokázala jen tak přejít. „A pokud ne?“

      Královská vdova se na ni teď podívala, jako by nebyla vůbec nic. Jako by nepatřila k jedněm z nejvýše postavených šlechticů v zemi.

      „Snažíš se udržovat si naději, že tě v nějakém slova smyslu považuji za mne rovnou,“ řekla. „Možná doufáš, že v tobě částečně uvidím i sama sebe, Angelico. Možná že to tak i je, ale to rozhodně není nic dobrého. Chci, aby sis zapamatovala jednu věc: patříš mi.“

      „Ne, já—“

      Facka nebyla nijak prudká. Za chvíli už nikdo nepozná, že ji dostala, nezůstane po ní ani stopa. Téměř nebyla cítit, tedy na těle. Co se týkalo Angeliciny hrdosti, ta dostala tvrdou ránu.

      „Patříš mi stejně, jako kdybych tě koupila v sirotčinci,“ zopakovala vdova. „Pokud mě jakkoli zklameš, zničím tě za to, co ses pokusila provést mému synovi. Jediný důvod, proč jsi tady, a ne v cele, je ten, že takhle mi jsi užitečnější.“

      „Jako manželka tvého syna,“ podotkla Angelica.

      „Jako to a jako jeho rozptýlení,“ odpověděla vdova. „Tvrdila jsi, že uděláš cokoli. Pokud sis to rozmyslela, řekni mi to.“

      A pak přijde ta nejděsivější smrt, jakou si Angelica dokázala představit.

      „Ne, nerozmyslela sis to. Bude z tebe dokonalá manželka. Časem z tebe bude dokonalá matka. Pokud budou problémy, řekneš mi o nich. Budeš poslouchat moje rozkazy. Pokud v čemkoli selžeš, bude, v porovnání s tím, co se ti stane, Olověná maska jen takové polechtání.“

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Vyvlekly Sophii ven, smýkaly jí ze strany na stranu, i když byla schopná jít sama. Byla ale příliš ztuhlá na to, aby mohla dělat cokoli jiného. Příliš slabá na to, aby se mohla bránit. Sestry ji doručovaly podle rozkazu jejího nového majitele. Zrovna tak ji mohly zabalit jako nový klobouk nebo kus hovězího.

      Když Sophia spatřila vůz, pokusila se jim vykroutit, ale k ničemu to nebylo. Vůz byl velký a pestře pomalovaný. Jako kdyby patřil cirkusu nebo divadelnímu souboru. Podle mříží ale bylo jasné, že jde o něco jiného – šlo o otrokářský vůz.

      Sestry ji k němu dotáhly a otevřely zadní dveře. Musely přitom uvolnit velké čepy, na které se zevnitř nedalo dosáhnout.

      „Hříšnice, jako jsi ty, si nic jiného nezaslouží,“ pronesla jedna ze Sester.

      Druhá se zasmála. „Myslíš, že je hříšnice? Dej jí rok nebo dva, kdy si ji za peníze budou brát všichni chlapi z okolí.“

      Sophia zahlédla krčící se postavy uvnitř vozu. Vzhlížely k ní vyděšenýma očima. Na tvrdé podlaze se krčilo zhruba půl tuctu dívek. Pak ji Sestry strčily dovnitř. Sophia upadla.

      Dveře se za ní zabouchly a ozvalo se rachocení kovu o kov. Čepy zapadly zpět na místo. Oznamovaly Sophii, že je ztracená.

      Ostatní dívky se od Sophie odtáhly. Sophiino nadání jí prozradilo proč. Bály se, že bude násilnická, jako tmavooká dívka v rohu. Nebo že bude ječet tak dlouho, až se objeví Mistr Karg a všechny je zbije tak, jak zbil dívku, která měla obličej samou modřinu.

      „Neublížím vám,“ řekla Sophia. „Já jsem Sophia.“

      Dívky mumlaly slova, která zřejmě měla být jejich jmény. Mluvily, ale příliš tiše na to, aby jim Sophia rozuměla. Její talent jí sice pomohl, ale teď se tak zabývala vlastním zoufalstvím, že jí to bylo vlastně jedno.

      Před několika dny bylo všechno tak jiné. Byla spokojená. Byla v paláci a připravovala se na svatbu. Rozhodně nebyla zamčená v kleci. Obklopovali ji sloužící a služebné,

Скачать книгу