LITMIR.BIZ

      KAPITOLA PÁTÁ

      Královna vdova Mary z rodu Flambergů seděla na trůnu v ohromném sále Šlechtické rady a snažila se nevypadat příliš znuděně. Rádoby reprezentanti jejího národa totiž stále jen mluvili a mluvili.

      Za normálních okolností by na tom nezáleželo. Vdova se už dávno naučila vypadat netečně a vznešeně, zatímco se jednotlivé skupiny dohadovaly. Obvykle nechala populisty i tradicionalisty, aby odhalili své záměry a teprve pak hovořila ona sama. Dnes to ale trvalo déle než obvykle, což znamenalo, že neustálý tlak, který cítila na plicích, narůstal. Pokud se s tímhle nevypořádá dostatečně brzy, mohli by ti blázni zjistit, co před nimi tak dlouho usilovně tají.

      Uspěchat to ale nešlo. Přišla válka, což znamenalo, že všichni chtěli využít možnost promluvit. A co hůř, několik jich chtělo odpovědi, které nedokázala poskytnout.

      „Jen bych se rád zeptal svých vznešených přátel, jestli je fakt, že na našem pobřeží přistála nepřátelská armáda, dokladem toho, jak vládní politika omezuje naše vojenské možnosti,“ zajímal se lord Hawes.

      „Ctěné lordstvo je si jistě vědomo důvodu, proč se tato Rada obávala centralizované armády,“ pronesl lord Branston z Horního brodiště.

      Jejich půtky pokračovaly, znovu rozehrávali staré politické bitvy, zatímco ty skutečné byly mnohem naléhavějším problémem.

      „Rád bych osvětlil situaci, aby mě tato Rada nenařkla ze zanedbání povinností,“ ozval se generál sir Guise Burborough. „Jednotky Nové armády přistály na našem jihovýchodním pobřeží, vyhnuly se množství našich obranných opatření, které jim v tom mělo zabránit. Postupovaly tak rychle, že překvapily obránce, kteří se je pokoušeli zastavit. Dále vypalují vesnice. Už teď se potýkáme s množstvím uprchlíků, kteří mají za to, že se o ně musíme postarat.“

      Vtipné, pomyslela si vdova, jak lidé, kteří si zachránili holý život, v jeho podání zní jako vzdálení příbuzní, které nikdo nezval na návštěvu.

      „A co přípravy na obranu Ashtonu?“ zeptal se Graham, markýz z Břidlična. „předpokládám, že už míří sem? Dokážeme uzavřít hradby?“

      Očividně jde o člověka, který netuší, co dokáže dělo, pomyslela si vdova. Kdyby jí nescházel dech, nahlas by se rozesmála. Za daných okolností zůstala nehnutě sedět.

      „Dokážeme,“ odpověděl generál. „Během měsíce se dokážeme připravit na obléhání. Již probíhají přípravy na obranu.“

      „Zvažujeme evakuaci lidí, kteří stojí v cestě té Nové armádě?“ zeptal se lord Neresford. „Měli bychom lidem v Ashtonu doporučit odchod na sever? Neměla by alespoň naše královna zvážit možnost ústupu na své panství?“

      Zábavné. Vdova ho nikdy nepovažovala za někoho, komu by na ní záleželo. Kdykoli mohl, hlasoval proti jakémukoli jejímu návrhu.

      Rozhodla se, že nastal čas promluvit, dokud ještě mohla. Vstala a sál ztichl. I když šlechta bojovala za zřízení Rady, pořád jí při shromáždění naslouchala.

      „Nařízení evakuace by vyvolalo paniku,“ řekla. „Došlo by k rabování a muži, kteří by za jiných okolností bránili své domovy, by utekli. I já zde zůstanu. Tohle je můj domov a já ho neopustím kvůli nějaké loupeživé bandě.“

      „Zdaleka nejde o bandu, veličenstvo,“ podotkl lord Neresford, jako by snad vdovu její rádcové neupozornili na skutečnou velikost útočící armády. Možná, že předpokládal, že jako žena nedokáže porozumět válečným záležitostem. „I když jsem si jistý, že Rada ráda vyslechne tvé návrhy na její zničení.“

      Vdova ho sjela pohledem, i když to vzhledem k tlaku na plicích nebylo nic lehkého. Hrozilo, že se každou chvíli rozkašle.

      „Jak ctění lordové vědí,“ řekla, „dobrovolně jsem se vzdala role příliš těsně spojené s královskou armádou. Nerada bych, abyste se cítili špatně proto, že vám rozkazuji.“

      „Jistě ti to protentokrát promineme,“ pronesl lord, jako by měl moc jí něco promíjet nebo ji naopak trestat. „Jaké je tvé řešení, veličenstvo?“

      Královna pokrčila rameny. „Myslela jsem, že bychom mohli začít svatbou.“

      Stála a čekala, až se uklidní rozruch, který svým prohlášením vyvolala. Royalisté ji nadšeně podporovali, antimonarchisté pokřikovali něco o promarněných prostředcích. Vojáci si mysleli, že je ignorovala a ti ze vzdálenějších krajů království chtěli vědět, co to bude znamenat pro jejich okolí. Vdova mlčela, dokud si nebyla jistá, že má jejich plnou pozornost.

      „Podívejte se na sebe, dohadujete se jako vyděšené děti,“ pronesla. „Copak vám vaši učitelé a guvernantky neprozradili, jaká je historie našeho národa? Kolikrát se cizinci pokoušeli dobýt naši zem, protože žárlili na její krásu a bohatství? Mám vám to vyjmenovat? Mám vám vyprávět o selháních Podílnické flotily nebo o invazi Sedmi princů? Dokonce i při občanských válkách, kdy jsme čelili vnitřnímu nepříteli, jsme zvítězili. Od doby, kdy někdo dobyl tuto zemi, uplynuly tisíce let a přesto panikaříte, protože se někdo dostal za první linii naší obrany.“

      Rozhlédla se po místnosti a sledovala reakce na jejich vyplísnění.

      „Nemohu toho našim lidem nabízet příliš. Nemohu velet bez vaší podpory, a tak je to v pořádku.“ Nechtěla, aby se teď dohadovali o tom, kdo má skutečnou moc. „Můžu jim ale dát naději, což je důvod, proč tu dnes, na této Radě, chci oznámit, že proběhne radostná událost. Přeji si oznámit nastávající svatbu mého syna Sebastiana s Lady d’Angelicou, Markýzou Sowerdskou. Přeje si o této záležitosti někdo hlasovat?“

      Nikdo se neozval, i když vdova předpokládala, že to bylo hlavně kvůli tomu, jak byli ohromeni jejím prohlášením. Jí na tom ale nezáleželo. Vyrazila ze sálu, rozhodla se, že její vlastní přípravy jsou důležitější než cokoli, co by se mohlo udát za její nepřítomnosti.

      Měla ještě spoustu práce. Musela se postarat o to, aby byly zničeny Dansovy dcery, musela se postarat o svatbu—

      Záchvat kašle ji překvapil. Čekala ho sice v průběhu své řeči, ale i tak. Když oddálila kapesník od úst, všimla si na něm krvavých skvrn. Uvědomila si, že dnes to přehnala. Všechno ji stálo spoustu sil, a navíc se události odvíjely rychleji, než jí bylo milé.

      Musí to dokončit. Musí zajistit království pro své syny a ochránit jej před hrozbami – ať už vnějšími či vnitřními. Postará se, aby její rod žil dál. Zničí všechno, co ho ohrožuje.

      Ale než to zařídí, musí se ještě s někým setkat.

      ***

      „Sebastiane, moc mě to mrzí,“ pronesla Angelica a pak se zamračila. Takhle to nebylo správně. Bylo to příliš rychlé, příliš zbrklé. Musela to zkusit znovu.

Скачать книгу