LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Těžko se ale dalo odlišit jedno od druhého.

      Vraníma očima spatřil skupinu jezdců shromažďující se dál ve vnitrozemí. Jejich hrudní pláty zářily ve slunci. Bylo jich dost na to, aby mohli prorazit skrz jeho pečlivě naplánované vyloďovací formace. Sice pochyboval, že by tušili, kde zaútočit, aby to mělo největší účinek, nehodlal ale nic riskovat.

      Soustředil se a pomocí svých vran se snažil najít vhodného důstojníka. Pobavilo ho, když si všiml mladíka, který byl před bojem tak dychtivý. Musel se koncentrovat. Aby jedno z jeho zvířat promluvilo, bylo mnohem složitější než jen koukat jeho očima.

      „Na sever jsou jezdci,“ řekl a slyšel přitom krákavý hlas, který opakoval jeho slova. „Zamíříš k průsmyku na západě a když se přiblíží, zničíš je.“

      Nečekal na odpověď, místo toho poslal ptáka zpátky do výšky a sledoval, jak muži poslechli jeho rozkaz. Takové bylo jeho nadání – možnost vidět víc a dosáhnout dál, než mohl kdokoli jiný. Většina velitelů netušila, co se děje na bojišti a musela se spoléhat na zprávy od poslů, kteří nebyli dost rychlí. On mohl koordinovat celou armádu stejně snadno, jako když si dítě hrálo na stole s vojáčky.

      Očima kroužícího ptáka viděl blížící se jezdectvo, vypadalo stejně elegantně, jako armády z legend. Slyšel dunění mušket, které vysekávalo mezery v jeho řadách a pak sledoval čekající vojáky, jak vyrážejí do útoku. Pohádkový útok jezdectva se proměnil v naprostý masakr plný krve a bolesti, nářku a umírání. Pán vran viděl, jak muži jeden po druhém umírají. Dokonce i mladý důstojník padl po zásahu čepelí do krku.

      „Potrava pro vrány,“ pronesl. Nezáleželo mu na nich – hlavní bylo, že tuhle malou bitvu vyhrál.

      Viděl, že za dunami poblíž malé vesnice se odehrává těžší bitva. Jeden z jeho velitelů neposlechl dostatečně rychle jeho rozkazy, což znamenalo, že obránci měli čas se připravit a zakopali se tak, že by dokázali vesnici ubránili i před mnohem větším množstvím útočníků. Pán vran se protáhl a pak zamířil ke člunu.

      „Na pobřeží,“ rozkázal.

      Muži, kteří seděli ve člunu ho okamžitě poslechli. Byli s ním už dlouho a za tu dobu je dobře vycvičil. Pán vran zatím sledoval průběh bitvy. Když se přiblížil slyšel už výkřiky zraněných a umírajících. Viděl, jak jeho síly postupně drží jednotlivé skupiny obránců. Bylo zřejmé, že královna sice nařídila obranu království, ale neposkytla k tomu dostatek prostředků.

      Člun přirazil ke břehu a Pán vran vyrazil po pláži jakoby na procházku. Muži kolem něj se krčili, mušketami mířili po keřích kolem a pátrali po hrozbách. On sám ale kráčel vzpřímeně. Věděl, kde jsou jeho nepřátelé.

      Všichni jeho nepřátelé. Už cítil energii této země a cítil také to, jak se pohnula, jako by na jeho příchod reagovalo něco mnohem mocnějšího. Jen ať ho to také cítí. Ať se to bojí toho, co se chystá.

      Ze skrýše za převráceným člunem se vynořila skupina nepřátelských vojáků. Nebyl čas myslet, jen konat. Pán vran tasil jediným plynulým pohybem jak dlouhý meč, tak pistoli. Rovnou vystřelil do tváře jednoho z obránců a druhého probodnul. Uskočil před útokem, smrtící rychlostí provedl protiútok a pokračoval v pohybu.

      Blížil se k dunám, za kterými ležela vesnice. Pán vran teď už slyšel zvuky bitvy, aniž by musel využívat svá zvířata. Slyšel třeskot zbraní, dunění mušket a pistolí, které se rozléhalo po okolí. Viděl muže ve smrtícím zápasu a díky vranám i ty, kteří čekali v záloze a chystali se zabít kohokoli, kdo by se přiblížil.

      Zastavil se uprostřed toho všeho, jako by je vyzýval, aby na něj vystřelili.

      „Máte šanci se zachránit,“ pronesl. „Tuto pláž potřebuji a jsem připraven za ni zaplatit životy vašimi i vašich rodin. Složte zbraně a odejděte. Anebo ještě lépe, přidejte se k mojí armádě. Udělejte to a přežijete. Pokračujte v boji a já srovnám vaše domovy se zemí.“

      Stál a čekal na odpověď. Dostal ji ve chvíli, kdy se ozval výstřel. Ucítil bolest tak prudkou, až se zachvěl a padl na kolena. Právě teď ale kolem umíralo až příliš lidí na to, aby ho něco takového mohlo zastavit. Vrány se dnes nasytily a jejich moc dokázala uzdravit vše, co ho na místě nezabilo. Využil svoji moc, zacelil jí ránu a vstal.

      „Budiž tedy,“ pronesl a vyrazil kupředu.

      Obvykle to nedělal. Byl to hloupý způsob boje – starý způsob, který neměl nic společného s dobře organizovanou armádou nebo efektivní taktikou. Pohyboval se neskutečnou rychlostí, kterou mu propůjčovala jeho moc. Při běhu skákal ze strany na stranu a vyhýbal se tak útokům.

      Prvního muže zabil, aniž by přitom zpomalil. Vrazil do něj meč a okamžitě ho zas vytrhl ven. Druhého skopnul na zem a dorazil ho širokým seknutím čepele. Jednou rukou chytil jeho mušketu a díky vranám přesně věděl, kam má mířit.

      Vřítil se do skupinky mužů skrývajících se za písečnou barikádou. Proti pomalu postupující armádě by možná k něčemu byla. Mohli se za ní skrýt a zdržet postup tak dlouho, než by dorazily posily. Proti jeho rychlosti ale nebyla k ničemu. Pán vran přeskočil písečnou stěnu, dopadl přímo do středu skupiny nepřátel a sekal na všechny strany.

      Jeho muži ho následovali. Věděl to, i když neměl čas podívat se očima svých vran. Měl příliš práce s odrážením útoků meči i sekerami. S neskutečnou zuřivostí prováděl protiútoky a zabíjel obránce.

      Teď už se přes písečné barikády valili i jeho muži. Byli jako nezadržitelná vlna. Někteří přitom umírali, ale dokud byli se svým vůdcem, jako by jim na tom nezáleželo. Pán vran s tím počítal. Na muže, kteří pro něj znamenali jen potravu pro vrány, byli překvapivě loajální.

      Vzhledem k početní převaze netrvalo dlouho, než byli obránci mrtví a Pán vran nechal muže postupovat dál k vesnici.

      „Jděte,“ pronesl. „Zmasakrujte je za jejich vzdor.“

      Ještě chvíli sledoval probíhající boje, ale nikde už neviděl podobně problémová místa. Postup naplánoval skutečně dobře.

      V době, kdy se Pán vran dostal k vesnici, byla už celá v plamenech. Jeho muži postupovali ulicemi a zabíjeli všechny vesničany, které našli. Tedy většina z nich. Pán vran spatřil jednoho, jak táhne mladou ženu pryč z vesnice. Její strach byl téměř stejně hmatatelný, jako vojákovo pobavení.

      „Co to děláš?“ zeptal se Pán vran, když přišel blíž.

      Muž na něj šokovaně zíral. „Já… všiml jsem si téhleté, můj pane a myslel jsem si—“

      „Že si ji necháš,“ dokončil za něj Pán vran.

      „No, na správném místě bych za ni dostal dobrou cenu.“ Voják si dovolil se usmát, jako by tím chtěl naznačit nějaké společné tajemství.

      „Chápu,“ pronesl Pán vran. „Ale tohle jsem nenařídil, že ne?“

      „Můj pane—“ začal voják, ale to už Pán vran pozvedl pistoli. Střelil muže do obličeje z takové blízkosti, že ho doslova rozprášil po okolí. Žena byla tak šokovaná, že se ani nezmohla na výkřik.

      „Je důležité, aby moji muži jednali přesně dle rozkazů, které dostanou,“

Скачать книгу