LITMIR.BIZ

Скачать книгу

chtěla podpořit osvědčení a certifikáty, které byly zarámované na stěnách.

      Jinak vypadala jako domácí kancelář, jakou Kevin vídal v televizi. Byl tam polstrovaný nábytek, který zřejmě zůstal po předchozím nájemníkovi a stůl na kterém se začínal lehce hromadit nepořádek a několik divoce rostoucích květin v květináčích, které jako by čekaly na příležitost převzít kontrolu nad místností.

      Kevin si uvědomil, že se mu doktorka Yalestromová líbí. Nebyla vysoká, měla tmavé vlasy a bylo jí kolem padesáti let. Nosila výrazně zdobené oblečení, které ani zdaleka nepřipomínalo lékařské pláště. Kevin předpokládal, že se tak obléká záměrně, hlavně proto, že pracovala s lidmi, kteří si od bílých plášťů vyslechli tolik špatných zpráv.

      „Pojď se posadit, Kevine,“ vyzvala ho s úsměvem a pokynula k velkému červenému gauči, který byl po letech služby už docela ošoupaný. „Paní McKenzie, dáte nám chvilku? Ráda bych, aby měl Kevin možnost říct všechno, co mi říct chce. Dejte si zatím kávu.“

      Kevinova matka přikývla. „Budu venku.“

      Kevin se posadil na gauč, který byl přesně tak pohodlný, jak na první pohled vypadal. Rozhlédl se po místnosti a přelétl pohledem fotky z rybářských výletů a dovolených. Chvíli mu trvalo, než si něco uvědomil.

      „Nejste ani na jedné z těch fotek,“ prohlásil.

      Doktorka Yalestromová se usmála. „Většina mých klientů si toho nevšimne. Pravdou je, že jde většinou o místa, na která bych se chtěla podívat, nebo o místa, která mi přijdou zajímavá. Mám je tu, protože mladí muži, jako jsi ty, tráví hodně času tím, že se rozhlížejí a vůbec dělají cokoli, jen aby si se mnou nemuseli povídat. Předpokládám, že je dobré mít alespoň na co koukat.“

      Kevinovi to připadalo jako podvod.

      „Pokud pracujete s lidmi, kteří hodně umírají,“ řekl, „proč máte tolik fotek míst, na která jste se chtěla podívat? Proč to odkládáte, když víte…“

      „Když vím, jak rychle může všechno skončit?“ zeptala se doktorka Yalestromová chápavě.

      Kevin přikývl.

      „Možná kvůli úžasné lidské schopnosti vědět a přesto prokrastinovat. Nebo možná proto, že jsem na některých těch místech byla a myslím si, že stačí, když mě tu lidé vidí jednou. Nemusejí mě vidět ještě na fotkách.“

      Kevin si nebyl jistý, jestli jde o dobré důvody nebo ne. Přesto se mu ale zdálo, že je za tím něco víc.

      „Kam bys chtěl ty, Kevine?“ zeptala se doktorka Yalestromová. „Kam bys šel, kdybys mohl jít kamkoli?“

      „Nevím,“ odpověděl.

      „No tak se nad tím zamysli. Nemusíš mi odpovídat hned.“

      Kevin zavrtěl hlavou. Bylo to zvláštní, mluvit s dospělým takhle. Za normálních okolností, když vám bylo třináct, skládaly se rozhovory z otázek a rozkazů. Možná s výjimkou mámy, která ale stejně byla skoro pořád v práci, se dospělí moc nezajímali o to, jestli má kluk v jeho věku co říct.

      „Nevím,“ zopakoval. „Tedy, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli se chci někam podívat.“ Snažil se vzpomenout si na místa, která by možná chtěl rád vidět, ale nic ho nenapadalo, zvlášť, když věděl, že mu zbývá jen několik měsíců. „Ať mě napadne cokoli, stejně nevím, k čemu by to bylo. Stejně brzo umřu.“

      „K čemu myslíš, že to má být?“ zeptala se doktorka Yalestromová.

      Kevin se snažil vymyslet odpověď. „Možná… protože brzy není totéž, co hned?“

      Psycholožka přikývla. „Myslím, že i tak se to dá říct. Takže, je něco, co bys chtěl brzy podniknout, Kevine?“

      Kevin se nad tím zamyslel. „Asi… nejspíš bych měl Luně říct, co se děje.“

      „A kdo je Luna?“

      „Moje kamarádka,“ odpověděl Kevin. „Už nechodíme do stejné školy, takže neviděla, jak jsem se zhroutil. Už pár dní jsem jí nevolal, ale…“

      „Ale měl bys jí to říct,“ přikývla doktorka. „Není dobré zavrhovat své přátele, když se děje něco špatného, Kevine. Ani když je chceš chránit.“

      Kevin už chtěl něco namítnout, ale zarazil se. Protože přesně to totiž dělal. Nechtěl Luně ublížit. Nechtěl, aby ji nějak ovlivnily jeho špatné zprávy. I proto jí tak dlouho nezavolal.

      „Co ještě?“ zeptala se doktorka. „Zkusme se zaměřit na návštěvu různých míst. Kdybys mohl jít kamkoli, kam by ses chtěl podívat?“

      Kevin chtěl vybrat některé z míst na fotkách, ale pravdou bylo, že se mu neustále vracela jedna krajina. V barvách, které normální fotoaparát prostě nemohl zachytit.

      „Bude to znít hloupě,“ řekl.

      „Na tom, že něco zní hloupě, není nic špatného,“ ujistila ho doktorka Yalestromová. „Řeknu ti tajemství. Lidé si často myslí, že všichni, krom nich, jsou nějak výjimeční. Myslí si, že ostatní jsou chytřejší, statečnější nebo lepší, protože oni sami o sobě vědí něco, kvůli čemu takoví nejsou. Bojí se, že všichni ostatní říkají správné věci a oni budou znít hloupě. To ale vůbec není pravda.“

      Kevin přesto chvíli jen tak seděl a zkoumal čalounění gauče. „Já… já vidím krajinu. Jedno místo. Myslím, že právě proto jsem tady.“

      Doktorka Yalestromová se usmála. „Jsi tady, protože nemoc, kterou trpíš, může mít zvláštní příznaky, Kevine. Jsem tu, abych ti pomohla se s nimi vyrovnat tak, aby ti nepřiměřeně nezasahovaly do života. Chtěl bys mi říct víc o tom, co vidíš?“

      Kevin se znovu věnoval detailní prohlídce gauče. Zkoumal jeho topografii, všiml si jedné nitě, která trčela ze švu. Doktorka Yalestromová mlčela a čekala. Věděla, že Kevin nakonec promluví.

      „Vidím místo, na kterém není nic takové, jako je tady. Barvy jsou divné, zvířata i rostliny jsou jiné,“ pronesl Kevin. „Vidím, jak ho něco ničí… alespoň si to myslím. Je tam oheň a horko a jasné světlo. Taky vidím čísla. A mám pocit, že cítím odpočítávání.“

      „Proč myslíš, že je to odpočítávání?“ zeptala se doktorka.

      Kevin pokrčil rameny. „To nevím. Možná proto, že to je jako by se ty pulzy zrychlovaly?“

      Psycholožka přikývla a pak přešla ke stolu. Vrátila se s papírem a pastelkami.

      „Jak ti jde kreslení?“ zeptala se. „Ne, neodpovídej. Nezáleží na tom, jestli vytvoříš umělecké dílo nebo ne. Jen chci, abys mi nakreslil, co vidíš, abych si mohla představit, jaké to asi je. Nijak moc se nesoustřeď, prostě kresli. Uděláš to pro mě, Kevine?“

      Kevin pokrčil rameny. „Zkusím to.“

      Vzal si pastelky a papír a pokusil se nakreslit krajinu, kterou vídá. Snažil se nezapomenout žádný detail. Bylo to těžké, protože i když ta čísla vnímal pořád jasně, vše ostatní, jako by musel lovit hluboko z paměti. Jako by to byly zasunuté vzpomínky a Kevin se nesměl soustředit na nic jiného

Скачать книгу