LITMIR.BIZ

Скачать книгу

všechny způsobené genetickou abnormalitou ovlivňující bílou hmotu mozkovou, kterou nazýváme myelinová pochva. Tímto onemocněním trpí obvykle jen několik set lidí z celé světové populace.“

      „Pokud víte, o co jde, proč s tím něco neuděláte?“ zeptala se Kevinova matka. „Copak neexistuje nějaká genová terapie nebo tak něco?“

      Kevin viděl, že jeho matka něco hledala na internetu. Teď mu bylo jasné, o co šlo. Nic mu neřekla, ale nejspíš tenkrát doufala, že se plete. Možná doufala, že něco přehlédla.

      „Na některé formy leukodystrofie existují terapie,“ odpověděl doktor Markham, ale pak zavrtěl hlavou. „Doufáme, že v budoucnu by mohly pomoci všem, ale Kevin nepatří k těm, kterým by v tuto chvíli pomohly. Smutnou pravdou je, že o čím vzácnější onemocnění se jedná, tím méně je prozkoumané, protože chybí prostředky na výzkum.“

      „Něco existovat musí,“ nedala se Kevinova matka. „Nějaké experimentální možnosti, studie…“

      Kevin se natáhl a vzal matku za ruku. Bylo zvláštní, že měl dlaň téměř větší než ona.

      „To je dobrý, mami,“ řekl a snažil se znít, jako by měl všechno pod kontrolou.

      „Ne, není.“ Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem zhroutí v šoku. „Pokud není žádná možnost, co budeme dělat?“

      „Použijeme dostupné léky, abychom Kevinovi zajistili nejvyšší možnou kvalitu života,“ odpověděl doktor Markham. „Alespoň po dobu, která mu ještě zbývá. Je mi líto, že nemám lepší zprávy.“

      Kevin sledoval matku, jak se snaží být statečná. Jak se s každým nádechem trochu zklidňuje. Chápal, že se snaží kvůli němu a téměř kvůli tomu měl pocit viny.

      „Co to znamená?“ zeptala se. „Co přesně pro Kevina můžete udělat?“

      „Předepíšu mu tablety na zmírnění bolesti,“ odpověděl doktor, „a také na snížení rizika křečí. Kevine, vím, že tě ty halucinace můžou stresovat, proto bych rád, aby sis s někým promluvil o tom, jak s nimi pracovat a jak na ně reagovat.“

      „Chcete Kevina poslat k psychologovi?“ zeptala se Kevinova matka.

      „Linda Yalestromová je expertkou v daném oboru a má skvělé výsledky obzvlášť s mladými lidmi trpícími vzácnými nemocemi,“ přikývl doktor Markham. „Vzhledem k věcem, které Kevin vidí, rozhodně doporučuji konzultaci s ní.“

      „Nejsou to jen přeludy,“ ozval se Kevin. Byl si jistý, že jde o něco víc.

      „Určitě ti to tak připadá,“ chápavě pokýval hlavou doktor Markham. „Doktorka Yalestromová by ti mohla pomoct.“

      „Pokud… pokud myslíte, že to pomůže,“ pronesla Kevinova matka. Kevin tušil, že chce co nejrychleji odejít z ordinace. Pořád ale bylo něco, co potřeboval vědět. Něco, na co se prostě musel zeptat, i když vlastně ani nechtěl znát odpověď.

      „Jak dlouho?“ zeptal se nakonec. „Tedy, jak dlouho to bude trvat, než… umřu?“

      Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Kevin si uvědomil, že doufá v omyl. Že to všechno je jen nějaká velká chyba. Ale věděl, že to tak není. Nemohl to být omyl.

      „To se nedá přesně určit,“ odpověděl doktor Markham. „Rychlost postupu leukodystrofie se různí. Každý případ je jiný.“

      „Jak dlouho?“ zopakoval Kevin.

      „Možná šest měsíců,“ rozpřáhl doktor Markham ruce. „Je mi líto Kevine, ale víc ti říct nedokážu.“

      ***

      Kevin s matkou zamířili domů. Jeho matka řídila velice opatrně. Kevin tušil, že se potřebuje na něco soustředit, aby se nerozplakala. Většinu cesty na předměstí tak strávili v tichu. Kevin si nebyl jistý, co by měl říct.

      Jeho matka promluvila jako první. „Něco vymyslíme,“ řekla. „Najdeme jiného doktora, zjistíme jeho názor. Zkusíme nějaké léky.“

      „To si nemůžeme dovolit,“ pronesl Kevin. Věděl, že matka tvrdě pracuje v marketingové agentuře, ale přesto měli jen malý dům, a tak mu bylo jasné, že na podobné věci nemají moc peněz. Nikdy toho moc nechtěl, protože věděl, jak smutně se jeho matka cítí, když mu nemohla dopřát, co by se mu líbilo. Nelíbilo se mu, když svoji matku viděl takhle, čímž to všechno bylo ještě těžší.

      „Myslíš, že mi na tom záleží?“ obořila se na něj matka. Teď už se jí po tvářích naplno valily slzy. „Jsi můj syn, umíráš a já… já tě… nemůžu zachránit.“

      „Nemusíš mě zachraňovat,“ prohlásil Kevin, i když by si přál, aby ho někdo zachránil. Přál by si, aby se objevil někdo, kdo to všechno zastaví.

      Postupně mu začalo docházet, co to znamená. Co to způsobí. A dřív, než skončí školní rok. Bude mrtvý. Bude po něm. Všechno, na co se kdy těšil, je v nenávratnu. Všechno, v co kdy doufal, je marné. Nemá už žádnou budoucnost.

      Nebyl si jistý, jak se vlastně cítí. Smutně, to ano, protože šlo o zprávu, u které se lidé obvykle cítili smutně, a protože nechtěl zemřít. Naštvaně, protože se zdálo, že už nezáleží na ničem, co si kdy přál. Zmateně, protože vůbec nevěděl, proč to potkalo zrovna jeho, když na světě byly miliardy lidí.

      V porovnání s matkou byl ale klidný. Ona se při řízení celá třásla a Kevin se začal bát, že by se mohli vybourat. Když vjeli do ulice, ve které stál jejich dům, vydechl úlevou. Šlo o jeden z nejmenších domů v bloku, navíc byl starý a viditelně opravovaný.

      „Bude to dobré,“ prohlásila jeho matka. Nezněla moc přesvědčivě. Vzala Kevina za paži, aby ho odvedla domů, ale Kevin měl spíš pocit, že ji musí podpírat.

      „Bude,“ odpověděl Kevin, protože předpokládal, že to jeho matka potřebuje slyšet víc než on sám. Lepší by ale bylo, kdyby to byla pravda.

      Vešli dovnitř a po tom všem se zdálo podivné něco dělat. Jako kdyby normální činnosti nebyly v souladu s tím, co jim řekl doktor Markham. Kevin dal do trouby mraženou pizzu, zatímco jeho matka vzlykala na gauči. Chtěl ji jít utěšit, ale zarazily ho dvě věci. Jednak by si jeho matka nejspíš nepřála, aby ji utěšoval. To ona byla vždycky ta silná, ta, která na něj dohlížela, když je opustil jeho otec. Kevin byl tenkrát ještě malé dítě.

      A pak to vidění.

      Kevin viděl krajinu pod nebem, které mělo spíš purpurovou než modrou barvu. Stromy byly divně tvarované, s listy, které Kevinovi připomínaly palmy na plážích. Kmeny byly ale pokroucené způsobem, jakým palmy nikdy nerostly. Nebe vypadalo, jako by právě zapadlo slunce, ale i to bylo divné. Kevin si nebyl jistý, co se mu na něm nezdá, protože pozorování slunce nikdy nevěnoval moc času, ale věděl, že takhle vypadat nemá.

      V koutku mysli mu znovu a znovu pulzovala čísla.

      Procházel místem plným načervenalého písku a cítil, jak se mu do něj boří chodidla. Viděl drobná stvoření, ještěrky, které utíkaly, když se k nim přiblížil. Rozhlédl se…

      …a svět zmizel v plamenech.

      Kevin se probral

Скачать книгу