LITMIR.BIZ

Скачать книгу

si uvědomil, že se asi bojí, že by mu snědl poslední kousek masa.

      To gesto jej dojalo, ale stejně potom Krohna přinutil, aby nabízené sousto sežral. Věděl, že už jim brzo dojdou zásoby a modlil se, aby už brzy spatřili na obzoru alespoň nějaký ostrov. Neměli nejmenší ponětí, jak dlouho může jejich cesta trvat. Co když to trvá celé měsíce se tam dostat? Co budou jíst?

      Slunce tu vycházelo velmi rychle a od samého počátku bylo velmi silné. Thor se během cesty na příď začal okamžitě silně potit.

      Když tam došel, rozhlédl se po obzoru a mlhách, které se kolem lodě v sílícím slunci už rychle ztrácely. Dlouhou dobu potom hleděl s rukou opřenou o čelo na vzdálený horizont a pátral po čemkoliv, co by mohlo naznačovat blížící se pevninu. A potom jeho pulz zrychlil. Země! To přece byla země!

      Měla velmi podivný tvar, dva dlouhé a úzké poloostrovy, které vyčnívaly daleko do moře a sbíhaly se vzájemně k sobě, takže tvořily jakési obrovské vidle. Mlha po chvíli zmizela a Thor si s úžasem uvědomil, že do vidlí dokonce už vjeli. Po obou stranách lodi se teď táhly dva dlouhé, úzké pruhy země. Proudy je nesly dovnitř nějaké zátoky.

      Thor zapískal, aby probudil ostatní. Všichni se neochotně vyškrábali na nohy, pospíšili si k němu na příď a rozhlíželi se kolem.

      Beze slov zírali na břehy pokryté neprostupnou džunglí, na stromy, které máčely své kořeny přímo ve vodě a vytvářely hradbu tak hustou, že vůbec nebylo vidět, co je za nimi. Nejspíš spousta dalších propletených stromů. Byly tam obrovské, dobré tři metry vysoké kapradiny, jejichž konce sahaly až do vody a žluté a rudé stromy, vypínající se do výše jakoby snad chtěly dosáhnout na samotnou oblohu. Odevšad se ozývaly zvuky tropického ptactva, ale i zvláštní bzukot všelijakého hmyzu a čas od času přetínal tento koncert řev neznámých šelem.

      Thor polkl naprázdno. Zdálo se, že vstupují do neproniknutelného tropického království zvířat. Úplně všechno se tu zdálo být jiné, i vzduch byl jinak cítit. Skoro nic z toho, co viděli, nijak nepřipomínalo domovský Prsten. Vyměnili si pohledy, ve kterých se mísily obavy s nadšením. Thor v jejich očích dobře viděl, že nevědí, co si o tom mají myslet. Všichni si říkali, co na ně v tak divokém lese může asi čekat.

      Ne tedy, že by měli na výběr. Proud je sem donesl a bylo víc než jisté, že právě u těchto břehů budou muset svoje putování po Impériu začít.

      „Támhle!“ zakřičel O’Connor.

      Přeběhli k němu na druhou stranu přídě a podívali se za jeho prstem, který ukazoval kamsi do vody. Tam plaval velikánský, fialově světélkující brouk. Měl stovky nohou a určitě měřil víc než pět metrů. Obluda probleskovala mezi vlnami, potom se celá vynořila, rozepjala stovky malých křidélek a s bzučením se vznesla nad hladinu. A potom se zase rychle potopila. Celý proces se takto několikrát opakoval.

      Jednou se však vznesla o poznání výše, až na úroveň, kde byla jejich paluba, a zelenýma očima si je zvědavě prohlížela. Když potom zasyčela, všichni uskočili od zábradlí a mimoděk sáhli po mečích.

      Elden dokonce i tasil a skočil zpět k zábradlí, aby tvora sekl, ale v momentě, kdy jeho čepel proletěla vzduchem, byl brouk už zase zpátky ve vodě.

      A v tom okamžiku najeli na břeh. Nečekaný náraz je všechny srazil na palubu.

      Thorovo srdce se rozbušilo, když znovu vyhlédl zpoza zábradlí a zjistil, že se jejich loď zabořila do úzké pláže, tvořené malými, světle fialovými oblázky.

      Země. Dokázali to.

      Elden došel ke kotevní kouli, s námahou ji zvedl přes okraj a shodil ji na pláž. Všichni potom po jejím řetězu slezli na břeh. Thor nejprve podal Krohna Eldenovi, než se sám spustil po řetězu dolů.

      Jakmile se jeho nohy dotkly země, vydechl úlevou. Dotýkat se pevniny bylo tak příjemné. Země, suchá, nehoupající se země. Kdyby se už nikdy v životě nemusel plavit na žádné lodi, vůbec by mu to nevadilo.

      Všichni se potom chopili lan a vytáhli s vypětím všech sil loď ještě o něco více na břeh.

      „Myslíš, že ji odnese voda?“ zeptal se Reece.

      Thor se na loď podíval. Zdálo se, že sedí na pláži docela pevně.

      „S tou koulí na zemi snad ne,“ odpověděl místo něj Elden.

      „Moře ji snad neodnese,“ řekl O’Connor. „Otázka zní, jestli to neudělá někdo jiný.“

      Thor se znovu dlouze zadíval na jejich loď a musel mu dát za pravdu. I kdyby snad Meč Osudu našli a podařilo se jej získat zpět, můžou se docela klidně vrátit na prázdný břeh.

      „A jak se potom vrátíme zpátky?“ zeptal se Conval.

      Thor nechtěl říkat nahlas, že má pocit, že každý krok, který udělají, v něm vyvolává pocit, jako by spálili další most na cestě vedoucí zpátky domů.

      „Budem si už muset nějakou cestu najít,“ řekl nahlas. „Řekl bych, že tohle určitě není jediná loď kotvící u imperiálních břehů, co myslíte?“

      Thor se snažil, aby jeho hlas zněl sebejistě a dodal tak trochu odvahy i svým přátelům. Ale hluboko uvnitř si tím nebyl jistý ani trošku. Celá tahle výprava působila čím dál zlověstněji.

      Všichni se zadívali do neprostupné džungle před nimi. Byla to učiněná zeď z větví, listí a lián, za kterou nebylo vidět nic než temnota. Odevšad se ozývaly zvuky všemožných zvířat, z nichž některé byly tak strašně hlasité a náhlé, že bylo zatěžko i normálně přemýšlet. Člověk měl pocit, že jsou tam snad všechny příšery z celého světa a teď je vítají.

      Anebo to možná mělo být varování.

      *

      Thor a ostatní kráčeli opatrně hustým tropickým porostem, drželi se pospolu a klestili si cestu svými meči. Všude kolem nich se odehrávalo neuvěřitelně rozmanité hudební představení zvuků všemožných zvířat i hmyzu. Pokaždé když se za zvuky ohlédli, nespatřili mezi větvemi nic než nehybné šero.

      Krohn šel kousek za Thorem a téměř neustále byl naježený. Thor jej snad ještě nikdy neviděl takhle našpicovaného. Jeho bratři na tom ale vlastně nebyli o mnoho lépe. Každý z nich se v jednomu kuse rozhlížel a pravou ruku měl neustále připravenou na meči.

      Už kráčeli džunglí několik hodin, ale bylo jenom ztěží možné odhadnout, jestli se dostali alespoň trochu daleko. Vzduch byl čím dál těžší a vlhčí a dýchání jim činilo stále větší problémy. Po čase ale našli něco, co dříve mohla být vyšlapaná stezka, a tak se jim od té chvíle šlo o poznání lehčeji. Několikrát si také všimli, že jsou na stezce poměrně nedávno polámané větve, což dokazovalo, že tudy někdo procházel. Thor v sobě živil tajnou naději, že by to třeba mohla být skupina jejich zlodějů.

      Chvíli co chvíli se přistihl, že si s úžasem prohlíží okolní přírodu. Všechnu tu bylo přerostlé do obrovských proporcí. Jednou dokonce spatřil list, který byl stejně velký jako on sám. Připadal si tu jako nějaký brouk v říši obrů. Také se mu čas od času zdálo, že v porostu za nimi slyší nějaké šustění a nemohl se zbavit pocitu, že jsou sledováni.

      Problém nastal v okamžiku, kdy jejich stezka zčistajasna končila zdí z hustě propletených lián. Všichni se zastavili

Скачать книгу