LITMIR.BIZ

Скачать книгу

pro vás jedna velká ústřice. Jste nadšená, nebo spíš vystrašená?“

      „Trochu od obojího,“ přiznala popravdě.

      „Přišel v sobotu někdo z rodiny?“

      „Ne,“ řekla a než stačil nasadit smutnou tvář nebo říci cokoliv na povzbuzení, dodala: „Ale to je v pohodě. Moje rodina si nikdy nebyla příliš blízko.“

      „To znám,“ přitakal. „U mě je to stejné. Moji rodiče byli dobří lidé, ale já jsem byl náctiletý, začal jsem se podle toho chovat, a oni na mě potom tak nějak zanevřeli. Nebyl jsem pro ně dostatečně dobrý křesťan a holky se mi až příliš líbily. Něco na ten způsob.“

      Mackenzie na to nic neřekla, protože ji to náhlé svěření zaskočilo. Od chvíle, kdy se s ním poznala, jí toho ještě nikdy o svém životě tolik nevyjevil – a teď to přišlo zcela nečekaně a bez ohlášení jako dvanáctivteřinová lavina.

      A potom, než si pořádně uvědomila, že to vlastně dělá, znovu promluvila. Když ta slova opouštěla její ústa, měla skoro stejný pocit, jako kdyby zvracela.

      „Moje matka mi udělala něco podobného,“ řekla. „Vyrostla jsem a ona zjistila, že už mě vlastně tak úplně nemá pod kontrolou. A pokud mě nemohla kontrolovat, najednou cítila, že se mnou nemá zas tak tolik společného. Jenže v té době neztratila kontrolu jenom nade mnou, ale tak nějak úplně nad vším.“

      “No, nejsou rodiče skvělí?” povzdychl si.

      „Svým speciálním způsobem.“

      „A co váš otec?“ zeptal se.

      Ta otázka byla jako nůž rovnou do srdce, ale Mackenzie sama sebe znovu překvapila, když na ni odpověděla: „Je mrtvý,“ řekla trochu ochraptělým hlasem. Přesto však málem začala mluvit i o tom, jak se to stalo a jak objevila jeho tělo.

      I když se čas, po který se v předchozích týdnech neviděli, evidentně podepsal na zlepšení pracovních vztahů, stále ještě se necítila připravená, aby s Bryersem sdílela i tyto staré bolesti. I přes její poměrně chladnou odpověď se však Bryers zdál být otevřenější a komunikativnější. Přemýšlela, jestli to může být tím, že spolu nyní pracovali oficiálně a s požehnáním jeho nadřízených, anebo něčím jiným.

      „To je mi líto,“ řekl a přešel to způsobem, který dokazoval, že porozuměl, že o tom Mackenzie nechce mluvit. „Moje rodina...oni nikdy nepochopili, proč jsem chtěl dělat tuhle práci. Samozřejmě, byli to velmi přísní křesťané. Když jsem jim pověděl, že nevěřím v boha, to mi bylo sedmnáct, v podstatě nade mnou zlomili hůl. Mezitím už jsem je oba dva vyprovodil na hřbitově. Táta se držel skoro šest let poté, co umřela máma. Dokonce jsme se po jejím pohřbu tak trochu smířili a než zemřel v roce 2013 na rakovinu plic, skoro bych nás zase nazýval přáteli.“

      „Alespoň jste měl šanci dát věci do pořádku,“ řekla Mackenzie.

      „Pravda,“ připustil.

      „Oženil jste se někdy? Děti?“

      „Byl jsem ženatý sedm let. A mám z toho manželství dvě dcery. Jedna je teď na vysoké v Texasu. Druhá kdesi v Kalifornii. Přestala se mnou mluvit zhruba před deseti lety hned poté, co přestala skončila na střední a nechala se sbalit a zasnoubit s jedním šestadvacetiletým maníkem.“

      Mackenzie pouze přikývla, protože se konverzace vyvíjela pro oba až příliš nepohodlným směrem. Vlastně to bylo celé dost divné, že se Bryers tak najednou otevřel, ale byla za to ráda. Něco z toho, co jí však pověděl, dávalo smysl. Bryers působil jako samotář, což sedělo i jako vysvětlení pro nepříliš vřelé vztahy s kolegy.

      Informace o dvou dcerách ale na všechno vrhala trochu jiné světlo. Docela přiléhala k vysvětlení, proč se ní teď mluvil tak otevřeně a proč se už delší dobu zdálo, že s ní rád pracuje.

      Další dvě hodiny jízdy byly naplněny občasnou konverzací, týkající se povětšinou případu nebo Mackenziiných studií na akademii. Bylo příjemné mít někoho, s kým o tom mohla mluvit a ona se nakonec cítila skoro špatně, že to tak utnula, když se ptal na jejího otce.

      Zabralo další hodinu a čtvrt, než Mackenzie spatřila první cedule, ohlašující, že exit na Strasburg se blíží. Mackenzie by skoro řekla, že pocítila změnu v ovzduší v jejich automobilu, když se v tu chvíli jejich konverzace stočila striktně k případu, jenž tu na ně čekal.

      O šest minut později zahnul na exit do Strasburgu a když vjeli do města, Mackenzie pocítila nervozitu. Byl to však ten příjemný druh nervozity – stejný, jako když v pátek večer před promocí zastavili na tom parkovišti a ona se chystala na paintballovou přestřelku.

      Dorazila na místo. Ne pouze do Strasburgu, ale do stádia ve svém životě, do kterého se vždy chtěla dostat a o kterém snila už od dob, kdy se utápěla v policejní práci v Nebrasce, aniž by kdy dostala pořádnou šanci vyniknout.

      Bože, pomyslela si. Je to opravdu jenom pět a půl roku?

      Ano, bylo tomu tak. Ale teď se její sny plnily přímo před jejíma očima a během těch pěti let se práce za stolem na tom zaplivaném policejním oddělení změnila v sedadlo v Bryersově autě, a najednou, jako kdyby to ani nebyl ten stejný život. Její minulost jí nic nepřinášela, spíše jí vždy jenom svazovala ruce, jenže teď se situace obrátila, Mackenzie narostla křídla a ona mohla minulost spokojeně nechat ležet někde v zapomnění.

      Spatřila ceduli, odkazující na Národní park Little Hill, a zatímco Bryersovo auto jelo čím dál pomaleji, Mackenziino srdce naopak zrychlovalo. Bylo to tady. První případ, na který je oficiálně nasazena. Pohledy všech se budou upírat k ní, to věděla.

      Nadešel čas.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Když Mackenzie vystoupila na parkovišti před návštěvnickým centrem parku Little Hill, okamžitě pocítila napětí ve vzduchu. Stejné, jaké bylo cítit na místech, kde se stala vražda. Nevěděla, jak může něco takového cítit, ale zároveň to ani nebylo poprvé. Byl to její šestý smysl a ona si většinou přála, aby se ho mohla zbavit. Nikdo z lidí, se kterými kdy pracovala, se nezdál, že by něco podobného pociťoval.

      Svým způsobem je považovala za šťastlivce. Ten dar sice mohl v lecčem pomoci, ale zároveň byl i prokletím.

      Vydali se napříč parkovištěm k návštěvnickému centru. Podzim se Virginie ještě úplně nezmocnil, ale už o sobě dával silně vědět. Listy stromů všude kolem se začínaly měnit do rudých, žlutých a zlatavých barev. Před centrem byla budka s ostrahou, ale její posádka, tvořená postarší a velice znuděnou paní, je jenom otráveně odmávla, ať pokračují dál.

      Návštěvnické centrum samotné bylo perfektní ukázkou pasti na turisty. Na pár držácích čekala trička a láhve s vodou. Malý regál po straně obsahoval mapy oblasti a pár brožur o rybaření. Uprostřed toho všeho byla jediná postarší žena, které jistě do důchodu zbývalo už jenom pár let. Přivítala je vřelým úsměvem.

      „Vy jste určitě od FBI, že?“ zeptala se.

      „Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie.

      Žena rychle přikývla a zvedla pevný telefon, který stál vedle ní na stolku. V papírku vedle telefonu našla číslo a vyťukala jej. Zatímco

Скачать книгу