LITMIR.BIZ

Скачать книгу

že právě to byl rozhodující moment v jejím životě, od kterého se potom už pro většinu věcí a činností uchylovala do samoty. Když o ní její rodina nejevila žádný zájem, ona se o ně také nebude zajímat.

      Ceremoniál skončil bez nějaké větší pompy, a když už byla skoro na cestě pryč, všimla si Colby, jak se na druhé straně auly fotí s rodiči. Vypadalo to, že hraje skvělé divadlo a dokonale před nimi skrývá své skutečné pocity. Její otec a matka samozřejmě jenom zářili pýchou na dceřin úspěch.

      Mackenzie nevěděla, co jiného by dělala a všechno to focení kolem jí nedělalo vzhledem k její situaci dobře, a tak začala přemýšlet, jak by se odtamtud co nejrychleji dostala nadobro. Chtěla se jednoduše vrátit domů a otevřít si první z, doufala, několika piv, které si na to odpoledne a večer naplánovala. Už se vydala ke dveřím, když tu zaslechla známý hlas, jenž zavolal její jméno.

      „Hej, Mackenzie,“ řekl ten hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejenom díky tónu, ale také proto, že lidí, kteří ji oslovovali křestním jménem a ne jednoduše Whiteová, tu bylo, co by na prstech spočítal.

      Byl to Ellington. Měl na sobě oblek a vypadal zrovna tak nepohodlně, jak se Mackenzie cítila. Úsměv, kterým ji však počastoval, byl naopak až příliš pozitivní. V tu chvíli jí to ale nijak neobtěžovalo.

      „Zdravím, agente Ellingtone.“

      „Myslím, že v situaci, jako je tahle, je v pořádku, když mě budete oslovovat Jared.“

      „Preferuji Ellingtone,“ řekla a mírně se usmála.

      „Jak se cítíte?“ zeptal se.

      Pokrčila rameny a strašně moc si přála, aby odtamtud už byla pryč. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale fakt, že tam neměla nikoho z rodiny ani přátel, na ni začal doléhat.

      „Jenom pokrčení rameny?“ zvedl Ellington obočí.

      „Inu, jak bych se měla cítit?“

      „Vítězně. Hotově. Hrdě. Nadšeně. To je jenom pár příkladů.“

      „To všechno cítím,“ odpověděla. „Jenom...já nevím. Celá ta ceremonie mi přijde zbytečná.“

      „Tomu rozumím,“ řekl Ellington. „Sakra, já nesnáším, když musím nosit tenhle kaftan.“

      Mackenzie už se chystala odpovědět, že mu nošení obleku docela jde, když tu se odněkud zpoza Ellingtona objevil McGrath. I on věnoval Mackenzie úsměv, ale na rozdíl od toho Ellingtonova tento působil téměř vynuceně. Natáhl k ní ruku, ona ji přijala a téměř se přitom neubránila překvapenému výrazu nad tím, jak slabý jeho stisk byl.

      „Jsem rád, že jste prolezla,“ řekl McGrath. „Jsem si jistý, že před sebou máte zářnou kariéru.“

      „Byla to brnkačka, že?“ nadhodil Ellington.

      „Mezi pěti procenty nejlepšími,“ řekl McGrath, rozhodnut neumožnit Mackenzie pronést jediné slovo. „Slušná práce, Whiteová.“

      „Díky, pane,“ bylo všechno, na co se zmohla.

      McGrath se naklonil blíže a jeho tvář byla opět čistě pracovní. „Rád bych, abyste se hlásila do kanceláře. V pondělí v osm ráno. Chci, abyste se ponořila do práce tak rychle, jak jen to bude možné. Už mám hotové vaše papíry – postaral jsem se o to vlastně už před docela dlouhou dobou, aby to na nás čekalo, až tenhle den přijde. Alespoň vidíte, že jsem věřil, že to nezmamráte. Ale teď...není čas. V pondělí v osm. Souhlas?“

      „Samozřejmě,“ řekla, překvapena tím nečekaným, i když svérázným, projevem podpory.

      McGrath se znovu pousmál, znovu jí potřásl rukou a opět zmizel v davu.

      Jakmile byl pryč, Ellington se na ni podíval a široce se usmál.

      „Ten je teda dobře naloženej. Můžu vám říct, že tohle se nestává často.“

      „Asi je to pro něj velký den,“ odvětila Mackenzie. „Celá nová várka talentů, ze kterých si může vybírat.“

      „To je pravda,“ řekl Ellington. „Ale všechny žerty stranou. Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.“

      Rozhostilo se trapné ticho, které se v jejich konverzacích objevovalo zcela pravidelně a na které si oba už tak nějak zvykli. Bylo něco jako potvrzením jejich přátelství – anebo jak se ten vztah vlastně měl nazývat.

      „Dobrá, podívejte,“ řekl po chvíli. „Jenom jsem vám chtěl poblahopřát a povědět, že mi vždycky můžete zavolat, kdyby toho na vás bylo moc. Já vím, že to teď asi zní hloupě, ale v určitém bodě bude nejspíše i nechvalně proslulá Mackenzie Whiteová potřebovat něčí pomoc. A já jsem ten, kdo se pokaždé pokusí přispěchat co nejrychleji.“

      „Díky,“ odpověděla.

      Při tom posledním slovu najednou pocítila silné nutkání požádat jej, aby šel s ní – ne z nějakých romantických důvodů, ale čistě jenom pro to, aby nebyla sama. Znala jej docela dobře a, i když o něm měla smíšené pocity, byla ráda, když byl s ní. Nerada si to přiznávala, ale začínala mít pocit, že by měla udělat něco, čím by ten dnešní den a úspěch, jenž reprezentoval, oslavila. A, i když by to znamenalo strávit dalších pár lehce trapných hodin s Ellingtonem, bylo by to pořád lepší (a nejspíše i produktivnější), než být po zbytek dne sama, trápit se sama nad sebou a pít pivo.

      Nic však neřekla. I kdyby se jí nakonec podařilo k tomu sebrat odvahu, nezáleželo by na tom. Ellington rychle kývnul hlavou a potom se stejně jako McGrath vypařil v davu.

      Mackenzie tam ještě na chvilku stála a ze všech sil se snažila setřást z ramen pocit, že nakonec zůstala úplně, ale úplně sama.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Když Mackenzie dorazila na svůj první skutečně oficiální den v práci, nemohla se zbavit Ellingtonových slov, které jí zvonily v hlavě jako nějaká mantra: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.

      Pokoušela se to používat jako zbraň k vlastnímu uklidňování, protože jinak jí nezbývalo, než si přiznat, že je hrozně nervózní. Nijak nepomohlo ani to, že její ráno začalo tím, že se setkala s jedním s McGrathových lidí, Walterem Hasbrookem, jenž byl nyní velitelem jejího oddělení, a který ji jako nějaké děcko prováděl výtahy a chodbami. Neměl ani trošku šarmu a, i když proti němu Mackenzie osobně nic neměla, nelíbil se jí způsob, jakým jí vysvětloval každičkou maličkost, jako kdyby byla úplně hloupá.

      Nic se nezměnilo ani poté, co dorazili do třetího patra, kde se před nimi otevřelo celé bludiště otevřených, ale nevysokou překližkou od sebe vzájemně oddělených kancelářských koutků. Vypadalo to tam jako v zoo. V každém oddělení tohoto open space seděl jeden z agentů. Někteří telefonovali, zatímco jiní něco psali na počítačích.

      „A tohle bude vaše místo,“ řekl Hasbrook a pokynul směrem k jedné krychli uprostřed vnější řady. „Tohle je centrála Výzkumu a dohledu. Zjistíte, že na vás už čeká pár emailů s přístupovými hesly k serverům a seznamem kontaktů v rámci celé FBI.“

Скачать книгу