LITMIR.BIZ

Скачать книгу

víš, co mám na mysli. Máš být v domě svého otce.”

      April neodpověděla. Riley se podívala na hodinky. Čas utíkal. Musí situaci rychle vyřešit.

      “Řekni mi, co se stalo,” řekla Riley.

      April začínala vypadat trochu v rozpacích. Na tuto situaci nebyla opravdu připravená.

      “Ráno jsem šla od tátova domů pěšky do školy,” řekla. “Před školou jsem potkala Briana. Rozhodli jsme se dneska vynechat. Je v pořádku, když sem tam zameškám. Mám to pod kontrolou. Finální zkouška je až v pátek.”

      Brian se nervózně a přihlouple zasmál.

      “Jo, April ve třídě vyniká, paní Paige,” řekl. “Je úžasná.”

      “Jak jste se sem dostali?” zeptala se Riley.

      April odvrátila pohled. Riley snadno uhodla, proč se tak zdráhala říci pravdu.

      “Ó, Bože, vy děcka jste sem přijely stopem, že ano?” řekla Riley.

      “Řidič byl vážně moc milý chlapík, velmi tichý,” řekla April. “Brian byl celou dobu se mnou. Byli jsme v bezpečí.”

      Riley zápasila s tím, aby udržela pod kontrolou své nervy a svůj hlas.

      “Jak víš, že jste byli v bezpečí? April, nikdy nemáš přijmout nabídku na svezení od cizích lidí. A proč jste sem jeli po té hrozbě z přechozí noci? To bylo neskutečně hloupé. Co kdyby byl Peterson stále nablízku?”

      April se usmála, jako by to věděla nejlíp.

      “No tak, mami. Moc se strachuješ. Říkali to ti agenti. Slyšela jsem, jak o tom dva mluví – ti, co mě vezli minulou noc k tátovi domů. Řekli, že Peterson je určitě mrtev a že to jen nemůžeš přijmout. Řekli, že ten, který tu ty kamínky nechal, si nejspíš jen dělal legraci.”

      Riley supěla. Přála si, aby se jí ti agenti dostali do rukou. Měli dost drzosti, odporovat Riley v doslechu její dcery. Pomyslela na to, že by si od April vyžádala jejich jména, ale pak se rozhodla to nechat být.

      “Poslouchej mě, April,” řekla Riley. “Musím odjet z města na pár dnů, kvůli práci. Musím odjet hned teď. Odvezu tě k otci domů. Potřebuji, abys tam zůstala.”

      “Proč nemůžu jet s tebou?” zeptala se April.

      Riley přemýšlela, jak jen mohou být dospívající děti ohledně některých záležitostí tak hloupí.

      “Protože musíš dochodit své vyučování,” řekla. “Musíš tím projít nebo budeš ve škole pozadu. Angličtina je podmínkou a ty jsi bezdůvodně propadla. A kromě toho mám práci. Být se mnou, když mám práci není vždy bezpečné. To už bys měla vědět.”

      April nic neřekla.

      “Pojďte dovnitř,” řekla Riley. “Máme jen pár minut. Musím si vzít pár věcí a ty taky. Pak tě odvezu k otcovi domů.”

      Riley se otočila na Briana a dodala, “A tebe odvezu domů.”

      “Můžu jet stopem,” řekl Brian.

      Riley na něj jen pohlédla.

      “Okay,” řekl Brian a vyhlížel poněkud ustrašeně. On i April vstali od stolu a následovali Riley dovnitř.

      “Běžte a nasedněte do auta, oba dva,” dodala. Děti poslušně opustili dům.

      Zahákla nový postranní zámek, který na zadní dveře přidala a šla z jednoho pokoje do druhého, aby se ujistila, že jsem všechna okna zavřena.

      Ve své ložnici si vyzvedla svou cestovní tašku a ujistila se, že vše, co potřebuje, je stále uvnitř. Jak odcházela, podívala se nervózně na postel, jako by se kamínky měly znovu objevit. Na okamžik přemýšlela, proč míří do dalšího státu, místo toho, aby tu zůstala a snažila se najít vraha, který je tam dal a pronásledoval ji.

      A kromě toho ji tento Aprilin kousek vyděsil. Mohla své dceři důvěřovat, že bude ve Fredericksburgu v bezpečí? Předtím si to myslela, ale nyní měla již své pochyby.

      I tak nemohla udělat nic, co by to změnilo. Byl jí přiřazen nový případ a ona musela odjet. Jak šla ven k autu, podívala se do hustých, temných lesů a hledala z nich známky po Petersonovi.

      Ale žádné tam nespatřila.

      KAPITOLA 6

      Riley se podívala na hodiny v autě, zatímco vezla děti do luxusní části Fredericksburgu a zachvěla se, když viděla, jak málo času jí zbývá. Meredithova slova se jí znovu vybavila.

      Jestli budete mít zpoždění, bude to sakra velký problém.

      Možná—ale jen možná—se dostane na vzletovou dráhu včas. Plánovala, že se jen zastaví doma a vyzvedne tašku a nyní se věci poměrně zkomplikovaly. Přemýšlela, jestli má zavolat Meredithovi a varovat ho, že jí rodinné problémy nejspíš zdrží. Ne, rozhodla se; její šéf už se tak dost zdráhal. Nemůže čekat, že vůči ní bude laxnější.

      Naštěstí byl Brianův domů na cestě k Ryanově domu. Když Riley zahnula k velké předzahrádce a zastavila auto, řekla, “Měla bych jít dovnitř a říci tvým rodičům, co se stalo.”

      “Nejsou doma,” řekl Brian a pokrčil rameny. “Otec navždy odešel a matka tu moc není.”

      Vystoupil z auta, pak se otočil a řekl, “Díky za svezení.” Jak kráčel ke svému domu, Riley se zamyslela nad tím, jací rodiče nechají dítě takto o samotě. Cožpak neví, do jakých nesnází se může dospívající dostat?

      Ale možná jeho matka nemá v tomto ohledu moc na výběr, pomyslela si Riley sklíčeně. Jak já mohu soudit?

      Jak Brian vešel dovnitř, Riley jela hned pryč. April za celou dobu jízdy nic neřekla a nezdálo se, že je nyní v náladě si popovídat. Riley nedokázala říci, zda je potichu kvůli rozmrzelosti nebo studu. Uvědomila si, že toho o své dceři mnoho neví.

      Riley byla smutná jak kvůli sobě, tak kvůli April. Ještě včera se zdálo, že už spolu vycházejí lépe. Myslela si, že April začíná chápat, jaký tlak je vyvíjen na agenta FBI. Ale pak Riley včera večer trvala na tom, aby April zůstala v domě svého otce a dnes se April bouřila proti tomu, být přinucena to udělat.

      Riley si připomněla, že by měla být mnohem soucitnější. Sama byla vždycky tak trochu rebelka. A Riley věděla, jaké to bylo ztratit matku a mít vzdáleného otce. April se určitě bála, že se ta stejná věc stane i jí.

      Bojí se o mou bezpečnost, uvědomila si Riley. Za posledních několik měsíců April přihlížela tomu, jak její matka utrpěla jak fyzické, tak emoční zranění. Po včerejším nočním vyděšení, kvůli narušiteli, byla April jistě obavami bez sebe. Riley si připomněla, že se musí více zaměřit na to, jak se její dcera cítí. Kdokoli v jakémkoli věku by měl potíže s vyrovnáváním se s komplikacemi Rileyna života.

      Riley zastavila před domem, který kdysi sdílela s Ryanem. Byl to velký, hezký dům se sloupovou předsíní u postranních dveří, neboli porte-cochère, jak tomu říkal Ryan. Poslední dobou se Riley rozhodla parkovat na ulici místo toho, aby zajela do vjezdu pod přístřešek.

      Nikdy se tu necítila doma. Život ve váženém předměstském sousedství jí nikdy neseděl. Její manželství, dům, sousedství, to vše reprezentovalo tolik očekávání,

Скачать книгу