Posedlost - Блейк Пирс Záhada Riley Paige

Скачать книгу

že ne všichni jsou krutí. Většina lidí to s ním myslela dobře, obzvláště v tomto malém městě, kde se před dlouhou dobou usadil. Dokonce ho měli rádi. Ale proč si o něm všichni mysleli, že je dítě – a dokonce hendikepované dítě? Bylo mu dvacet sedm let a věděl, že je výjimečně bystrý. Jeho mysl byla plná vynikajících myšlenek a zřídkakdy narazil na problém, který nemohl vyřešit.

      Ale samozřejmě věděl, proč ho tak lidé vnímali. Bylo to proto, že mohl stěží mluvit. Celý život zoufale koktal a sotva se kdy pokusil promluvit, i když ale rozuměl všemu, co říkali jiní.

      A byl malý a slabý a jeho rysy byly zavalité a dětské, jako u někoho, kdo se narodil s vrozeným defektem. V mírně znetvořené lebce byla uvězněna obdivuhodná mysl, které byly překáženy plány dokázat ve světě úžasných věcí. Ale to nikdo nevěděl. Vůbec nikdo. Dokonce to nevěděli ani doktoři v psychiatrické nemocnici.

      Bylo to ironické.

      Lidé si mysleli, že slovo ironické ani neznal. Ale znal.

      Nyní se ocitl, jak si nervózně prsty v ruce hraje knoflíkem. Utrhl ho z blůzy zdravotní sestřičky, když ji pověsil. Když si na ni vzpomněl, ohlédl se po skládacím lůžku, kde ji držel více než týden svázanou. Přál si, aby s ní mohl promluvit, vysvětlit jí, že nechtěl být krutý a bylo to jen proto, že se tolik podobal jeho matce a sestřičkám, obzvláště v té její uniformě zdravotní sestry.

      Pohled na ni, oblečené v uniformě, ho zmátl. Bylo to stejné s tou ženou před pěti lety, strážnou ve věznici. Obě ženy se jaksi vynořily v jeho mysli spolu s jeho matkou a sestřičkami a pracovníky nemocnice. Svou snahu je od sebe rozeznat jednoduše prohrál.

      Byla úleva, mít to s ní už vyřízené. Držet ji takto svázanou byla ohromná zodpovědnost, podávat jí vodu, poslouchat její bručení skrze řetěz, kterým ji zacpával ústa. Roubík vyndával jen aby jí dal občas do úst brčko s vodou. To se pokoušela křičet.

      Kéž by jí jen mohl vysvětlit, že nesmí křičet, že jsou přes ulici sousedé, kteří ji nesmí slyšet. Kdyby jí to jen mohl říci, možná by to pochopila. Ale on to nedokázal vysvětlit, ne se svým beznadějným koktáním. Místo toho jí mlčky hrozil rovnou břitvou. Dlouhodobě ale hrozba nefungovala. Tak jí musel podříznout krk.

      Pak ji odvezl zpět do Reedsportu a pověsil ji tak, aby ji každý viděl. Nebyl si jistý, proč. Třeba to bylo varování. Kdyby to jen lidé mohli pochopit. Kdyby to pochopili, nemusel by být tak krutý.

      Třeba to byl taky jeho způsob, jak světu říci, jak moc je mu to líto.

      Protože jemu to bylo líto. Zítra zajde do květinářství a koupí květiny – levný malý puget – pro rodinu. Nemůže s prodavačkou květin promluvit, ale může napsat jednoduchou instrukci. Dárek bude anonymní. A kdyby se mu podařilo najít dobrou skrýš, stál by během pohřbu blízko hrobu, hlavu by skláněl jako ostatní pozůstalý.

      Vytáhl další natažený řetěz na svém pracovním stole, oba konce natáhl co to šlo, použil na to všechnu svou sílu, řinčení utichlo. Ale v hloubi duše věděl, že toto z něj mistra řetězů neudělá. Kvůli tomu bude muset řetězy znovu použít. A použije jednu ze svěracích kazajek, kterou stále má. Někdo musí být svázaný stejně jako býval on.

      Někdo další bude muset trpět a zemřít.

      KAPITOLA 8

      Hned jak Riley a Lucy vystoupili z FBI letadla, po dráze za nimi vyrazil mladý policista v uniformě.

      “Páni, jsem rád, že vás vidím,” řekl. “Velitel Alford je zralý na svázání. Jestli hned někdo nesundá tělo Rosemary, ranní ho mrtvice. Reportéři už po tom jdou. Jsem Tim Boyden.”

      Když se Riley a Lucy představily, posmutněla. To, že byla média na místě činu tak rychle, byla jistě známka něčeho zlého. Případ měl svízelný začátek.

      “Mohu vám pomoci něco nést?” Zeptal se strážník Boyden.

      “Není potřeba,” řekla Riley. S Lucy měly jen pár malých tašek.

      Strážník Boyden ukázal za dráhu.

      “Auto je támhle,” řekl.

      Všichni tři svižně kráčeli k autu. Riley nastoupila na místo spolujezdce, zatímco si Lucy sedla dozadu.

      “Jsme jen pár minut od města,” řekl Boyden, když se rozjel. “Člověče, nemůžu tomu uvěřit. Chudák Rosemary. Všichni ji měli tak rádi. Vždycky lidem pomáhala. Když před pár týdny zmizela, všichni jsme se obávali toho nejhoršího. Ale nedokázali jsme si představit …”

      Jeho hlas se vytratil a zakroutil vyděšeně a nevěřícně hlavou.

      Lucy se naklonila ze zadního sedadla.

      “Věřím, že už jste předtím měli takovou vraždu,” řekla.

      “Jo, tenkrát, když jsem byl ještě na střední škole,” řekl Boyden. “Ale ne přímo tady v Reedsportu. Bylo to poblíž Eubanksu, dál na jih podél řeky. Tělo bylo v řetězech, přesně jako Rosemary. Také bylo ve svěrací kazajce. Má velitel pravdu? Jedná se o sériového vraha?”

      “Nejsme připraveni to potvrdit,” řekla Riley.

      Pravdou bylo, že si myslela, že má velitel pravdu. Ale mladý strážník se už tak zdál být dost rozrušený. Zdálo se, že není nutné ho víc znepokojovat.

      “Nemohu tomu uvěřit,” řekl Boyden a znovu třásl hlavou. “Naše malé hezké město. Někdo tak milý, jako Rosemary. Nemohu tomu uvěřit.”

      Jak vjížděli do města, Riley viděla několik vozů a na malé hlavní ulici byl personál z televizních novin. Nad městem kroužila helikoptéra s logem televizní stanice.

      Boyden jel k zátarase, kde se shromáždila malá skupinka reportérů. Strážník zamával na auto, aby projelo. Za pár okamžiků Boyden zastavil podél úseku železniční tratě. Tady bylo tělo, viselo na elektrickém sloupu. Několik uniformovaných policistů postávalo pár yardů od něj.

      Jak Riley vystoupila z auta, poznala velitele Raymonda Alforda, který k ní klusal. Nevypadal vůbec spokojeně.

      “Doufám, že máte sakra dobrý důvod, nechat to tělo tady takhle viset,” řekl. “Potýkáme se tady s noční můrou. Starosta vyhrožuje, že mi odejme odznak.”

      Riley a Lucy ho následovaly k tělu. V pozdně odpoledním slunci vypadalo ještě podivnější, než na fotkách, které si Riley prohlížela na svém počítači. Řetězy z nerezové oceli se ve světle třpytily.

      “Věřím, že jste dali kolem místa činu pásku,” řekla Riley Alfordovi.

      “Udělali jsme to jak nejlépe to šlo,” řekl Alford. “Odřízli jsme oblast páskou co nejdále to šlo, aby na tělo nikdo neviděl, vyjma pohledu z řeky. Odklonily jsme vlaky, aby město objížděly. Zpomaluje je to a dělá to neplechu v jízdních řádech. Nejspíš z toho televizní kanál Albany zjistil, že se něco děje. Je jisté, že se o tom nedozvěděli od mých lidí.”

      Jak Alford hovořil, jeho hlas byl přehlušen televizní helikoptérou, která jim kroužila přímo nad hlavou. Vzdal to a nedořekl, co chtěl. Riley mu ze rtů odezírala nadávky, zatímco se díval na letoun. Bez toho, aniž by se vznesla, helikoptéra zakroužila a letěla pryč. Pilot měl zřejmě v úmyslu se tudy obloukem znovu vrátit.

      Alford

Скачать книгу