LITMIR.BIZ

Скачать книгу

slyšeli, milý doktore?“ zaváděl řeč starý kaplan, jenž nebyl nikterak hudební entuziast jako doktor.

      „Ach, ty noviny! Prominou, velebný pane, málem bych byl zamluvil. Však nejsou veselé. Francouzové jsou už ve Štajrsku a táhnou po solné silnici rovnou na Vídeň.“

      „Tak! —“ P. Vrba, jenž zatím usedl, spustil ruce na svrchnici. Ústa měl pootevřena, rozšířené oči zpod hustého obočí tkvěly nehnuté na doktorovi. Nemohl hned ani promluvit. Held pokračoval:

      „Ve Vídni je náramný zmatek, strach a hrůza, opravují šance a všude verbují, studenti se už chopili zbraně, taky řemeslníci, kupečtí mládenci – A sem na Hrad,“ Held vstal, jako by na odchod pomýšlel, „přijel kurýr —“

      Teď teprve nabyl P. Vrba řeči.

      „Kam na Hrad!“ zvolal, „sem k nám? A co zas!“

      „Aby prý všecko uchystali, že sem přijede dvůr.“

      „O to je zle! Když chtějí sem, když se už dvůr stěhuje —“

      „Přijede prý s ním taky ta francouzská princezna.“

      „Která —“

      „Dcera popraveného Ludvíka a Marie Antonie —“

      „Ta! Ach, chudáček, tu bych rád viděl!“ Doktor se smál.

      „No, do té doby, co přijede, budou snad zas jako rys, velebný pane. A půjdou zas ven, s knihami.“ Starý kněz zakroutil hlavou.

      „Ba, milý zlatý, myslím, že ne, kdybych i byl zdráv. V těchhle zmatcích a nepokojích. Inter arma – vědí – Copak teď taky vydají na světlo? Málo se tiskne a nikdo si toho taky tuze nevinšuje. Je zle mezi lidem. Pan Kramerius taky stýská.“

      Za těch slov si doktor Held náhle sáhl na prsa, ohmatával kabát, pak i sáhl pod něj, do kapsy.

      „A nemám to s sebou. Když říkají, že silent Musae, aby viděli, že ne; zítra jim to přinesu.“

      „A co, co —“

      „Pěkné skládání, bude jich jistě těšit.“ Bera klobouk, pojednou si vzpomněl: „Včera u barona Henneta jsem také slyšel, že náš vlastenec rytíř Jeník —“

      „Co je, povídají!“ P. Vrba sebou živě hnul a dychtivě upíral zrak na rty lékařovy.

      „Měl namále. Na podzim byl raněn, v nějaké šarvátce, kdes u Limburka.“

      „Zle —“

      „Ležel mnoho neděl. Teď už zase slouží; psaní jeho došlo teprve teď, radovi Krtičkovi. No a teď si zas odpočinou, velebný pane, dost se namáhali —“

      „O nic, žádné namáhání. Pozdrav jich pánbůh za to. Brabenečkové se v kolenou dost utišili; ale jak odejdou, začnou zas, to vím.“

      „Raději bych zůstal, velebný pane. Mám ještě cestu, a není veselá.“

      „Těžký pád nějaký?“

      Doktor s kloboukem v rukou zastavil se u postele.

      „Dost těžký pád, tak i tak. Jdu k Thámově tchyni. Poslal mi prve lístek.“

      „Ach, je zle —“

      „Horší, co je kolem.“

      „S ním, vidějí. Taky jsem tak zaslech! Jejej, takový člověk, takový spisovatel! Však je taky ve Věnci pocty. Znají tu Rulíkovu knížku, tuze pěkné čtení. Kde by byla česká Thálie bez něho! Co on těch her sepsal, jen to opisovat co by to dalo, neřkuli sepsat.“ Pojednou ztlumil hlas a optal se: „A pije pryč, vědí.“

      Mladý doktor zasmušil čelo.

      „Bože, bože,“ povzdechoval kaplan. „A už ho proto Mihule před třemi lety pustil.“

      „Kdyby nebylo ženských —“ Doktor chtěl podati nemocnému ruku, ten však, jako by si nevšiml, že je na odchodu, stržen zvědavostí i účastenstvím ho zadržel:

      „A prosím jich, jak mluví jeho žena, když prý byla němá. Je-li pak to možná, co ars medicína?“

      Doktor pohodil hlavou.

      „Ta naše ars nic. Aleje to možná. Velkým pohnutím mysli přišla Thámová o řeč, ještě jako děvče, a velkým pohnutím jí zas nabyla při porodu.“

      „Tak to je přece tak.“

      „A hraje teď.“

      „Já ji ještě neviděl.“

      „Jen tak malé role, vědí, a Thám to nerad vidí. Tak už musím —“

      „A já jich zdržel – A Heldičku – oni jsou čaroděj – vždycky nás tak potěšili, jemnostpána a mne taky, a teď zas – Kdyby snad,“ prosil hlasem i pohledem.

      „Zítra zas, velebný pane,“ sliboval ochotně doktor, „to se ví. A na to skládání nezapomenu.“

      „A pana Tháma pozdravujou, myslejí-li. Taky jsem s ním trochu známý.“

      Jak Held vyšel ze světnice, P. Vrba zas ulehl, rovně na záda. Bolesti, jež cítil i za hovoru, jako by usínaly. Zavolal Hanělku a poslal ji s receptem do lékárny, aby přinesla mazání. A zase myslil na návštěvu, jaký je ten mladý doktor chlapík a jak zrovna řečí kurýruje. A Thám, jak ono tam – A dvůr snad už je z Vídně na útěku, a královská princezna do Prahy, mezi Čechy, dcera nešťastného Ludvíka – Ó ti mravenci v nohou! Kdyby do té doby polevili, aby mohl zas ven! Dobelhal by se třeba až na Hrad, aby uviděl ten kvítek nebohý.

      II. POČÍNÁ SE DRAMA

      Doktor Held ubíral se rychlým krokem z Dobytčího trhu kolem Novoměstské radnice a dál Vodičkovou ulicí. Spěchal k Thámovi, kterého si velice vážil. Jako vášnivý hudebník staral se již za studentských let o divadlo; vše, co se týkalo divadla, vábilo jej a živě zajímalo. Znal zpěvačky a zpěváky a herce obou divadel. Tháma snad nejdříve. Vídal ho ještě v Boudě na Koňském trhu v českých hrách, vídal ho pak v národním divadle o německých představeních, i u Hybernů v českých. Tu jako milovníka a hrdinu. Věděl o něm, že obětoval všecko vlasteneckému divadlu, své postavení, ouřad. A české kusy, jež hráli, byly většinou od něho, původní i přeložené.

      To vše budilo úctu v mladém studentu. Pak román Thámův, jak si šíleně zamiloval němou dívku, jak se s ní oženil a jak se pak během let všecko změnilo, jak je Teď nešťastný, to vzbudilo živé účastenství i soucit mladého muže.

      Slyšel ledacos, znal i sestru jeho ženy, vídal ji v národním divadle ve sboru, znal jeho ženu z několika představení a byl při Thámovi i pak, když se o tom mluvilo, že pije, že už i na jeviště kolikrát vystoupil podnapilý.

      Held se s Thámem seznámil v zimě v kavárně proti německému divadlu a tu s ním pak častěji sedával. Vážil si toho nemálo a byl rád, když mohl Tháma na kus vyprovoditi.

      Tenkrát se také domluvili o F. Věkovi; to když se Thám ptal Helda, jaký je krajan. Když uslyšel, že je z Hradecka, z Třebechovic, vzpomněl si, že tam v těch stranách má dobrého známého, v Dobrušce, F. Věka, že ho zná, když tu studoval. Held se chutě pochlubil, že se s ním také zná a tomu že je dobře, že je šťastný, samostatný člověk. Tentokrát si Held toho povšiml, že se Thám odmlčel a na chvilku zamyslil.

      O Věkovi se pak už nezmínil, až po čase jednou, když jej Held vedl z hospody. To ho zastal už zmoženého a nepolevil, až Thám vstal a vydal se s ním domů. A tu tou cestou kolikrát opakoval:

      „Tak oni jsou Věkův krajan,

Скачать книгу