ТОП просматриваемых книг сайта:
F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
Читать онлайн.Название F. L. Věk (Díl třetí)
Год выпуска 0
isbn
Автор произведения Alois Jirásek
Жанр Зарубежная классика
Издательство Public Domain
Profesora Vydru doprovázel až k jeho bytu do Dominikánské ulice, k bývalému semináři sv. Václava. Cestou mluvili jen o vojně, P. Vrba začal také o landmilici, právě císařským patentem nařízené; ale hned „landmilice“ nechal a říkal „zemské vojsko“, když zaslechl, že učený profesor ji tak jmenuje.
„A krom toho vědí-li, miláčku,“ Vydra stanul u vrat svého obydlí, „zřizuje se pluk českých myslivců. Města a vrchnosti si ho vzaly na starost.“
„A jdou?“
„Hrnou se zrovna; myslivci a střelci se odevšad hlásí a nejvíc, slyším, z dobříšského panství a z křivoklátského. A ten pluk potáhne na hranice proti Francouzům.“
„Ó stará česká udatnost zas obživuje!“ P. Vrbovi zajiskřilo v očích a potěšen potřásl rukou profesora Vydry.
Sotvaže se pak doma převlékl, spěchal s novinou k sousedce, staré paní Markové, aby ji potěšil. Než prorokovat porážku „těch jakubínů“ si už netroufal. Ale zrovna, když nevěstil, dostali. Stvrdilo se, co den před tím procesím proskakovalo, nejisté však, že Francouzové utrpěli porážku. Bylo to pravda. U Švarcenfelda byli přemoženi. A hned nato mohl P. Vrba ohlásit nové vítězství, a ohlašoval, bez dechu skoro, že Jeho královská Vyvýšenost arcikníže Karel ztepal Francouze u Amberka a že zase už upalují zpátky k Rejnu.
Bouře nad Šumavou již rachotící obrátila se opět k západu, hrozivá černava, jež nad Čechami vyvstala, se rozešla. To bylo koncem srpna. P. Vrba však už svým kapsovým pláštěm nehnul. Už se nevydal na cestu. Nebylo klidu.
Vojna! Vojna! U Rejna sic nastalo příměří, ale z lombardské roviny hnala se vichřice na půlnoc. Dole bylo zle. Ze všech stran kvapilo tam vojsko na pomoc. Z Prahy odtáhla skoro všecka posádka a za ní pospíchalo městem skoro co den nějaké oddělení. Ulicemi rachotily bubny, rozléhaly se pádné kroky pěšího mužstva i dusot vojenských koní.
Vojna! Vojna! Ji připomínaly hlasy polnic i nemocnice plné raněných, divadlo i taneční sál. U Vusínů na Starém Městě tancovali ve prospěch vdov po těch, kteří padli při českých hranicích; v divadlech národním i „vlastenském“ u Hybernů pěli kantáty a hráli, tam německy, tu česky, na počest arciknížete Karla, že Čechy zachránil od francouzského vpádu.
P. Vrba šel sem i tam, ač jinak chodíval jen do „vlastenského“, tleskal tu i tam, ale víc v českém; zato se v německém vyptával, která z těch zpěvaček je Strinasacchi, primadona, ta slavná zpěvačka, ta Římanka, která se pěkně česky naučila a zpívala loni v české zpěvohře „Anička a Kubíček“. Proto se tolik po ní sháněl a mohl na ní oči nechat.
Doma již tak neopisoval všeliké památnosti české, zvláště historické. Zato se víc rozčiloval, jak řídil na mapě vojnu v Itálii. Řídil ji dle novin, dle domyslu, hlavně však dle svých přání. Osvobozoval obleženou Man-tovu, o niž se třásl, strojil „jakubínům“ zlé ouklady a zaháněl je na outěk.
Než všecky ty plány, všechna ta vítězství, která strojil v zimě i na jaře r. 1797, kazil mu a nemilosrdně bořil „francouzský nejvyšší“, generál Bonapart. Vzal mu Mantovu a postupoval rychle, jako vítr, až P. Vrba trnul a věřit nechtěl, dál a dál, z roviny do hor, z Itálie do Gorice.
P. Vrba zčervenal leknutím, když jednoho odpoledne koncem března uslyšel v České expedici, že Bonapart opanoval již Krajinu, že už i do Korutan vtrhl. Divže šedovlasý kněz nezaklel. Mrzut vrátil se domů. Bylo tím hůř, poněvadž také stará bolest, která zpravidla na podzim mu v kolenou vrtala, přišla pojednou mimořádně teď a neobyčejně prudce. Bylo sice jasné, krásné počasí, celý ten měsíc, ale neobyčejně studené. Sotva se domů dobelhal. Druhý den nemohl ani vstát. Léčil se jako jindy, ale když bolest nechtěla polevit, poslal starou Hanělku pro lékaře.
Nad Prahou slévaly se zářivým dnem hlasy všech chrámových zvonů. Jejich hlahol zaléhal až do jizby P. Vrby, jenž přemáhaje bolest usedl na loži, sepjal ruce a začal se modlit. Vědělť, že se tou chvílí ubírá jako loni zase velké procesí od Týna nahoru na Hrad, že je vede sám arcibiskup s velikou asistencí kněžstva, že jdou se zástupy volat k bohu, aby odvrátil valící se neštěstí a nedal Francouzům zvítěziti. P. Vrba sedě dlouho nevydržel. Schoulil se pod peřinu, když ho bolest zas prudčeji chytla.
Stará Hanělka lékaře doma nezastala. Přišel teprv až odpoledne. Jak ho páter ve dveřích zahlédl, volal na něj, zatínaje bolestí zuby:
„Heldičku, doktore, jdou, jdou na ty zlořečené mravence – oh!“
Když doktor Held, ještě ne třicítiletý, tmavých hustých vlasů bez copu, hladkých tváří, v tmavomodrém, upjatém kabátě s bělostnými kadrličkami u úzkých rukávů a v bílém šátku na krku blížil se s úsměvem k loži (měl úzké nohavice a boty s kopnami), nutil se P. Vrba do žertu:
„Ale housličky, dnes ne, ani englickou citaru, mám muziky dost, slyším andělíčky zpívat.“
Tím žertem připomínal časy, kdy doktor Held, ještě chudý student, se tu u nich penzistů zastavoval a nebožtíkovi faráři Hejnovi na housle hrával. Často přidával k tomu pro jeho šedovlasého kaplana ještě nějakou písničku ,,od nás“. Stavovával se u starých kněží, když odcházel z kondice, kterou měl přes dvůr v domě. Učil tam na housle.
Po smrti faráře Hejny sem nechodil, ale styky s osiřelým kaplanem nadobro nepřestaly. Vídával se s ním někdy v České expedici. Teď po dlouhém čase poprvé sem přišel – za úkolem lékařským.
Usedl u nemocného, pohovořil s ním o jeho bolestech, poradil i recept napsal a zase usedl u lože. P. Vrba se poněkud utišil. Zažloutlá tvář prve bolestného výrazu jasněla. Bolesti polevily a řeč doktora Helda působila jako dobrá medicína, jak vzpomínal na minulé časy, na nebožtíka jem-nostpána.
„Zrovna ho tu vidím, velebný pane, jak tadyhle“ (doktor ukázal na tmavou lenošku) „schouleně pokyvuje —“
„O to bylo jinač – líp, líp,“ povzdechl kaplan, obracuje se na bok, „a to, panečku, to bylo jeho – poslechnout jejich housličky. Ani se už jich někdy nemohl dočkat. ‚Kdypak zase ten chasníček přijde, kdypak on asi —’ To říkal kolikrát, sotvaže odešli. Anebo: ‚Ty housličky zrovna hovoří, viďte Matoušku – to kdybyste ještě uměl, vy lucipere.‘ “
A už se smál a drhl si temeno. ,,A co jsme se naškorpili, nahádali, takhle při novinách, já mu předčítal Krameriovy, vědí, a to zrovna byla turecká vojna. A on se Turků ještě bál, chudák stará. Copak by teď říkal jakubí-nům!“ vyhrkl kaplan prudčeji. „Ten by teď po lenošce bubnoval. – No, těm jakubínům ušel.“ P. Vrba mluvil rychleji, hlasitěji a potáhl se za řeči výš k polštářům, jako by se chtěl posadit. „Ti oni zas,“ řekl jen tak, ale znělo to tázavě. Také jeho pohled se ptal.
„A novin dost, velebný pane.“
„Ale po žádných nic, vědí —“
„Včera jsem jich slyšel u Hennetů.“
„U guberniálního rady?“ P. Vrba najednou zaťal zuby, jak náhlá bolest v kolenou zaryla; divže nezasténal. Mladý doktor rychle vstal a nachýlil se k němu.
„Už to přechází, ó – Už je líp; ale to to šlehlo jak žhavým drátem – Tak prosím jich – co u Hennetů. Stůně tam někdo?“
„A