Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický

Скачать книгу

hudba řeči – cizí host

      i má leká mne, jak ji zkusím.

      Tlum zvěře, jenž tu nivou těká,

      mne lhostejně zří v dumách mých,

      je síla moje nepoleká,

      mne uráží spíš krotkost jich.

      Společnost, láska za úděl

      nám s přátelstvím jsou nebem dány.

      Kéž holubic bych křídla měl,

      jak užíval bych jejich many!

      Trud, péče – rázem po nich veta,

      kde náboženství, pravda, ctnost,

      jak moudrost z úst bych čerpal kmeta

      a z mládeže her veselost!

      Ký, náboženství, poklad jen

      se v nebeském tvém světě kreje!

      Před cenou tvou mizí jak sen,

      co zlatem se a stříbrem skvěje.

      Však běda, slavné zvonů znění

      se nerozlehlo v skalách těch,

      zde klidu svatvečera není,

      zde umíráčku nezněl vzdech.

      Vy větry, jichž jsem hříčkou byl,

      v poušť moji neste křídlem divým

      jen vlídné slovo, sladký kvil

      ze země, již víc neuvidím.

      Zda v myšlenkách a zbožném přání

      se ob čas rozpomene druh,

      či snad již druha nemám ani,

      jejž vidět víc mi nedá Bůh?

      Jak myšlenky blesk rychlý přec!

      Vždyť srovnávaný s jeho chvatem

      jest i sám vichr lenivec

      i světla šíp v svém letu zlatém.

      Když na svou rodnou myslím zemi,

      již okamžikem duch tam dlí,

      však rozvahou hned stanu němý

      ku berle spoután zoufalství.

      Ku hnízdu letí racek zpět,

      zvěř v brloh svůj se večer ztrácí

      i zde má míru chvíli svět…

      Můj krok se v prázdnou chatu vrací.

      Však láska boží ta bdí všudy,

      jí síla vzplá myšlenkám všem,

      jí úsměv obetkává trudy

      že smíříš se – i s osudem.

      Láska k vlasti

(Zlomek z II. knihy básně „Tha Task“)

      Mám, Anglie, tě rád i přes tvé vady,

      o vlasti má! A pokud jeden kout,

      kde ceněn dědů mrav i obyčeje,

      má láska neumře. Tvé podnebí

      ať nestále se mění, vlhké hned

      mhou sychravou a hned zas mrazivé,

      já nezaměním přec tvé kalné nebe,

      tvé nivy bezkvětné za Francie

      kraj révyplný ni za Ausonii

      ve loubí myrt se zlatem oranžů.

      Třást sněmovnou a metat s tribuny

      blesk v nepřátel tvých řady, nebylo

      mou nikdy metou v řečích bouřlivých.

      Však cítím zdar tvůj, mohu sdíleti

      tvůj ples i trudy stejně hluboce,

      jak z horlitelů oněch každý tam.

      Tvůj cítím každý přehmat, pohrdou

      zřím na ženkýla, jehož pouhý pohled

      jest hanbou zemi, kterou tak mám rád.

      Marii

      Rok dvacátý v svůj spěje cíl,

      co obzor náš se v mraky skryl,

      kéž by to poslední již byl,

      Marie má!

      Tvůj duch se smuší unaven,

      tvá slabost vzrůstá den co den,

      kdo schvátil tě? Můj osud jen,

      Marie má!

      Tvé jehly, druhdy lesk a třpyt,

      jimž nepřála jsi nikdy klid,

      ve skříni rez již začal krýt,

      Marie má!

      Však za svým stále přičinlivá

      jdeš ochotná a vlídná, snivá,

      tvůj zrak mdlí, vůle neumdlívá,

      Marie má!

      Přec dům co žádá, obstaráš,

      vždy magické to kouzlo máš,

      jímž moje srdce opřádáš,

      Marie má!

      Zní neurčit a tich tvůj hlas

      jak ze spaní, však stejně zas

      zní láskou jako v mládí čas,

      Marie má!

      Tvůj bílý vlas, dřív hnědý tak

      má větší půvab pro můj zrak,

      než jitra zář když šlehne v mrak,

      Marie má!

      Jej kdyby oko nevidělo,

      co pak by pro mne půvab mělo,

      rci, nač by slunce vycházelo?

      Marie má!

      Tvá ruka v náš sklon věrná druž

      v stisk mojí ruky slábne juž,

      však přece tiskne mou, jak můž’,

      Marie má!

      Již prchla síla, pružnost boků,

      tě vodit dlužno v každém kroku,

      však láska přec ti svítí v oku,

      Marie má!

      A milovat i ve chorobě,

      cit v stáří mít jak v mládí době,

      jest láskou vždy, tu též dám tobě,

      Marie má!

      Však ač to uznávám vždy rád,

      můj smutek na tebe, vím, pad,

      že místo smíchu musíš lkát,

      Marie má!

      Vím, kdyby osud můj mne shnět

      jak druhdy, pod tíží mých běd,

      tvé srdce též by puklo v sled,

      Marie má!

      VIII. JOHN WOLCOT

      Píseň

      Ó dívko, štěstěny nech smích,

      ni

Скачать книгу