LITMIR.BIZ

Скачать книгу

aby mrzák vlastenec byl odměněn, a oznámila, že pro neznámého přijímá od německých občanů dárky v administraci listu.

      Jestli podle těch tří časopisů nemohla země česká vydat ušlechtilejšího občana, nebyli téhož názoru páni v odvodní komisi.

      Zejména ne vrchní vojenský lékař Bautze. Byl to muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům.

      Známý jest jeho výrok: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.”

      Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů a byl by se dostal na kobylku i tomu jedenáctitisícímu, kdyby nebyla toho šťastného člověka právě v tom okamžiku, když na něho zařval „Kehrt euch!”, ranila mrtvice.

      „Odneste toho simulanta!” řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev.

      A před ním stál v ten památný den Švejk jako ostatní v plné nahotě, zakrývaje cudně svou nahotu berlemi, o které se opíral.

      „Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt,” řekl Bautze, „takových fíkových listů v ráji nebylo.”

      „Superarbitrován pro blbost,” poznamenal šikovatel, dívaje se do úředních listin.

      „A co vám ještě schází?” otázal se Bautze.

      „Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla,” skromně řekl Švejk, „já mám oteklý kolena.”

      Bautze podíval se strašně na dobrého vojáka Švejka a zařval: „Sie sind ein Simulant!”, a obraceje se k šikovateli, s ledovým klidem řekl: „Den Kerl sogleich einsperren!”

      Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice.

      Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet.

      Paní Müllerová, která čekala nahoře na mostě s vozíkem na Švejka, když ho viděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se vícekrát k němu nevrátila.

      A dobrý voják Švejk šel skromně v průvodu ozbrojených ochránců státu.

      Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel:

      „Na Bělehrad! Na Bělehrad!”

      A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezentéra.

      8´ ŠVEJK SIMULANTEM

      V této velké době vojenští lékaři dali si neobyčejně záležet, aby ze simulantů vyhnali ďábla sabotáže a vrátili je opět do lůna armády.

      Bylo zavedeno několik stupňů trápení simulantů a lidí podezřelých, že jsou simulanti, jakými byli: souchotináři, revmatikové, lidé s kýlou, ledvinovou nemocí, tyfem, cukrovkou, zánětem plic a jinými chorobami.

      Trápení, kterému byli simulanti podrobeni, bylo systematizováno a stupně trápení byly tyto:

      1. Naprostá dieta, ráno a večer po šálku čaje během tří dnů, přičemž se všem bez rozdílu toho, nač si stěžují, podává aspirin pro pocení.

      2. Podává se, aby si nemysleli, že je vojna med, v hojných porcích chinin v prášku, čili takzvané „lízání chininu”.

      3. Vyplachování žaludku dvakrát za den litrem teplé vody.

      4. Klystýr, při použití mýdlové vody a glycerínu.

      5. Zabalení do prostěradla namočeného ve studené vodě.

      Byli lidé stateční, kteří přetrpěli všech pět stupňů trápení a dali se odvézt v prosté rakvi na vojenský hřbitov. Byli však lidé malomyslní, kteří když došli ke klystýru, prohlásili, že už je jim dobře a že si nic jiného nepřejí než odejít s nejbližším maršovým bataliónem do zákopů.

      Švejka v posádkové věznici uložili do nemocničního baráku právě mezi takové malomyslné simulanty.

      „Už to nevydržím,” řekl jeho soused na posteli, kterého přivedli z ordinačního pokoje, kde mu již podruhé vyplachovali žaludek.

      Muž ten simuloval krátkozrakost.

      „Zítra pojedu k pluku,” rozhodoval se druhý soused po levé straně, který právě dostal klystýr, simuluje, že je hluchý jako pařez.

      Na posteli u dveří umíral jeden souchotinář, zabalený do prostěradla namočeného ve studené vodě.

      „To je už třetí tenhle týden,” poznamenal soused po pravé straně, „a co tobě schází?”

      „Já mám revma,” odpověděl Švejk, načež následoval upřímný smích všech kolem. Smál se i umírající souchotinář simulující tuberkulózu.

      „S revmatismem mezi nás nelez,” vážně Švejka upozorňoval tučný muž, „revmatismus, ten tu platí tolik jako kuří oka; já jsem chudokrevný, mám pryč půl žaludku a pět žeber pryč, a nikdo mně nevěří. Byl zde dokonce jeden hluchoněmý, čtrnáct dní ho balili každou půl hodiny do prostěradla namočeného ve studené vodě, každý den mu dávali klystýr a pumpovali žaludek. Už všichni saniťáci mysleli, že to vyhrál a že půjde domů, když mu tu předepsal doktor něco pro dávení. Mohlo ho to ztrhat, a tu on zmalomyslněl. ,Nemohu,' povídá,déle dělat hluchoněmého, vrátila se mně řeč i sluch.' Marodi všichni mu domlouvali, aby se nehubil, ale on stál na svém, že slyší a mluví jako ostatní. A také to tak i hlásil ráno při vizitě.”

      „Držel se dost dlouho,” poznamenal muž, simulující, že má jednu nohu kratší o celý decimetr, „ne jako ten, co simuloval, že ho ranila mrtvice. Stačily tři chininy, jeden klystýr a jednodenní půst. Přiznal se, a než došlo k pumpování žaludku, nebylo po mrtvici ani památky. Nejdéle se zde držel ten, co byl pokousán vzteklým psem. Kousal, vyl, to je pravda, to uměl znamenitě, ale nemoh nijak dostat dohromady tu pěnu u huby. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli. Lechtali jsme ho kolikrát po celou hodinu do vizity, až dostal křeče a zmodral nám, ale pěna u huby se nedostavovala a také nedostavila. Bylo to něco hrozného. Když se vzdával takhle ráno při vizitě, tak nám ho bylo líto. Postavil se u postele jako svíčka, zasalutoval a řekl: ,Poslušně hlásím, pane obrarct, že asi ten pes, který mne kous, nebyl vzteklej.' Obrarct se na něho podíval tak nějak divně, že pokousaný se počal třást na celém těle a pokračoval: ,Poslušně hlásím, pane obrarct, že mne vůbec žádnej pes nekous, to jsem se já sám kous do ruky.' Po tom přiznání ho vyšetřovali pro sebezohavení, že si chtěl ukousnout ruku, aby nemusel do pole.”

      „Všechny takové nemoci, kde se potřebuje pěna u huby,” řekl tučný simulant, „se dají špatně simulovat. Jako kupříkladu padoucnice. Byl zde také jeden s padoucnicí, ten nám vždy říkal, že mu na jednom záchvatu nezáleží, tak jich dělal třebas deset za den. Svíjel se v těch křečích, zatínal pěstě, vypuloval oči, maje je jako na šťopkách, bil sebou, vyplazoval jazyk, zkrátka vám řeknu, nádherná prvotřídní padoucnice, taková upřímná. Najednou dostal nežidy, dva na krk, dva na záda, a bylo po svíjení a bití sebou o podlahu, když nemohl hlavou hnout, ani sedět, ani ležet. Dostal horečku a v horečce na sebe při vizitě všechno pověděl. A dal nám s těmi nežidami co proto, poněvadž musel s nimi ležet ještě tři dny mezi námi a dostával druhou dietu, ráno kávu s houskou, k obědu polévku, omáčku a knedlík, večer kaši nebo polévku,

Скачать книгу