Voják, Bratr, Čaroděj - Морган Райс Koruny A Slávy

Скачать книгу

jich zemřelo jen proto, abys od nich mohla získat to, co jsi chtěla?“ odporovala Ceres. „Tolik ses soustředila na zničení rebelů, když stačilo jen naslouchat a něco se naučit. Ublížila jsi mnoha lidem a za to zaplatíš.“

      Viděla, jak se královna Athéna pousmála. „Nepochybuji, že vlastní hlavou.“

      Ceres ji ignorovala a vyrazila pryč.

      „Přesto,“ ozvala se Athéna znovu, „nebudu v tom sama. Pro Thana už je příliš pozdě, zlatíčko.“

      „Pro Thana,“ zopakovala Ceres a stačilo to k tomu, aby se zastavila. Obrátila se zpátky ke královně sedící na trůnu. „Co jsi udělala? Kde je?“

      Královnin úsměv se rozšířil. „Tak ty to opravdu nevíš, že ne?“

      Ceres cítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku a netrpělivosti. Ne proto, že ji v ní královna chtěla vyvolat, ale kvůli tomu, že si představila Thana ve skutečném nebezpečí.

      Královna se znovu zasmála. Tentokrát se k ní nikdo nepřidal. „Došla jsi až sem a ani nevíš, že tvůj milý princ zemře za vraždu svého krále.“

      „Thanos by nikoho nezavraždil!“ odporovala Ceres.

      Ani nevěděla, proč to vlastně říká. Bylo jasné, že nikdo nemohl věřit tomu, že by Thanos mohl udělat něco takového!

      „Přesto za to zemře,“ odpověděla královna tak chladně, že se k ní Ceres vrhla a přitiskla jí čepel na krk.

      V tu chvíli se jí všechny myšlenky na potlačení násilí vykouřily z hlavy.

      „Kde je?“ zeptala se. „Kde je?“

      Sledovala, jak se královně vytratila barva z obličeje a částečně z toho měla i radost. Královna Athéna si zasloužila pořádně vyděsit.

      „Jižní nádvoří, čeká tam na popravu. Vidíš, nejsi vůbec jiná než my.“

      Ceres ji srazila z trůnu na podlahu. „Někdo ji odveďte, než udělám něco, čeho budu litovat.“

      Ceres vyrazila ze síně a probojovala se posledními náznaky potyček, které ještě kolem probíhaly. Zezadu slyšela chechtající se královnu Athénu.

      „Jdeš příliš pozdě! Nedostaneš se tam včas, abys ho zachránila.“

      KAPITOLA SEDMÁ

      Stephania seděla s očima upřenýma k obzoru. Ze všech sil se snažila ignorovat, jak se paluba pod jejíma nohama neustále kolébá, a snažila se promyslet, jaký okamžik bude nejvhodnější na to, aby zavraždila kapitánku jejich malé lodi.

      Že to bude muset udělat, o tom už nebylo pochyb. Felene byla jako dar od bohů, když Stephania potřebovala i se svojí služebnou opustit Delos. Felene pro ně byla možnost, jak se dostat z města a jak se dostat do Šeropelu. A to vše jen díky Thanovi.

      Ale právě proto, že patřila k Thanovi, musela zemřít. Už jen to, že byla natolik loajální, aby je dostala takhle daleko, znamenalo, že byla až příliš loajální, než aby jí Stephania mohla věřit s čímkoli, co se chystala udělat. Jedinou neznámou teď byl správný čas.

      Bylo nutné vybrat správnou chvíli. Stephania vzhlédla a viděla, jak na nebi krouží mořští ptáci.

      „To znamená, že už se dostáváme k pobřeží, že ano?“ zeptala se.

      „Správně, princezno,“ odpověděla Felene a ani se neohlédla. Učila Elethe chytat ryby a stála k ní blíž, než bylo nutné. Familiárnost v jejím hlase se Stephanii ani trochu nelíbila. Dělala ale vše pro to, aby to nedala najevo.

      „Budeme tam už brzy?“

      „Ještě chvíli a uvidíme pevninu,“ prohlásila Felene. „A o něco později se dostaneme do rybářské vesnice, ve které podle Elethe najdeme lidi jejího strýce. Proč se ptáš? Nemůžeš se dočkat, až přestaneš zvracet?“

      „Nemůžu se dočkat spousty věcí,“ odpověděla Stephania. I když to, že znovu stane nohama na suché zemi, mezi ně patřilo také. Ranní nevolnosti ještě zesílené mořskou nemocí začínaly být nesnesitelné.

      I to byl jeden z důvodů, proč bylo nutné Felene dříve nebo později zabít. Dříve nebo později si totiž všimne, že je Stephania těhotná, a to by nezapadalo do příběhu, který si vymyslela. O tom, že ji Lucious přinutil vypít jeho lektvar.

      Kdy si to uvědomí? Stephanii se zdálo, že její těhotenství nemůže být nápadnější. Cítila, jak se jí šaty těsně obepínají kolem nadouvajícího se břicha, její tělo vypadalo, že se kvůli životu, který v ní rostl, mění tolika různými způsoby. Podvědomě si na břicho položila ruku, jako by chtěla chránit své vyvíjející se dítě. Chtěla, aby bylo silné a zdravé. Felene si ničeho nevšimla. Dál se věnovala Elethe. Tak snadno se nechala rozptýlit její hezkou tvářičkou.

      A to byla další věc, kterou musela zahrnout do úvah, kdy kapitánku zabít. Ano, Stephania potřebovala, aby byla naživu dostatečně dlouho na to, aby je dostala blízko k pevnině, ale čím déle bude žít, tím větší bude nebezpečí, že se Stephaniina služebná přikloní na Feleninu stranu. Felene sice byla velice užitečná, ale Elethe bude na pevnině mnohem užitečnější. Bez ní by Stephania sotva měla šanci najít v cizí zemi tajemného čaroděje. A co víc, služebná jí prostě patřila.

      Prozatím ale Stephania vyčkávala. Nechtěla řešit kormidlování jejich bárky, dokud nebudou na dohled od pevniny. Čekala a sledovala Felene, jak pomáhá její služebné vytáhnout do lodi mrskající se rybu, kterou vzápětí připravila o hlavu nepříjemně ostrým nožem. Stephanii to připomnělo, že se jí krátí čas.

      Myšlenky na to, co ji čekalo v Šeropelu, utvrdily Stephanii v tom, co musí udělat. V Šeropelu sídlil čaroděj, který zabíjel Prastaré. V Šeropelu najde způsob, jak zničit Ceres. A pak… a pak se postará o Thana. Vytvoří z jejich dítěte zbraň, kterou proti němu použije.

      „Tohle se nemuselo stát,“ pronesla Stephania. Vstala a opřela se o hrazení lodi, aby měla dobrý výhled.

      „Co jsi říkala, princezno?“ zeptala se Felene.

      „Jen jestli je to tamhle země?“ odpověděla Stephania.

      Byla. Černý prach na pobřeží se táhl na hranici obzoru. Nejdřív to byla jen matná linka nad vlnami, jako kamenitý východ slunce, který začal zabírat čím dál větší část výhledu.

      „Ano,“ odpověděla Felene a přesunula se kolem hrazení, aby měla lepší výhled. „Už brzy budeš v bezpečí na pevnině, princezno.“

      Stephaniina ruka zajela pod plášť. S nekonečnou opatrností, která byla vlastní jen lidem pracujícím s jedy, sevřela v dlani šipku. „Felene, už od doby, co jsme vypluli, jsem ti chtěla něco říct.“

      „O co jde, princezno?“ zeptala se Felene s úsměškem.

      „Jedna věc,“ odpověděla Stephania a sama se pousmála. „Neříkej mi princezno!“

      Prudce se napřáhla, šipka se zaleskla ve slunci. Stephania mířila na odhalenou kůži na Felenině obličeji.

      V zápěstí jí ale zaplála prudká bolest a Stephanii chvíli trvalo, než si uvědomila že Felene předloktím

Скачать книгу