LITMIR.BIZ

Скачать книгу

pro velitele, pane,“ odpověděl Sartes a ukázal útržek pergamenu tak, aby si ho voják mohl prohlédnout. Doufal, že to bude stačit k tomu, aby byl v bezpečí. Často tomu tak nebylo, navzdory pravidlu, že rozkazy mají přednost před vším ostatním.

      Za dobu, kterou tu strávil od svého příchodu, se Sartes dozvěděl, že imperiální armáda má spoustu pravidel. Některá byla oficiální: opusť tábor bez povolení, neuposlechni rozkaz, nebo zraď armádu – a zemřeš. Pochoduj špatným směrem, udělej něco bez povolení a dostaneš výprask. A byla tu i jiná pravidla. Ne tak oficiální, ale jejich porušení bylo stejně nebezpečné.

      „Co je to za zprávu?“ vyptával se voják. Pomalu se jich kolem shromažďovalo stále víc. Muži v armádě trpěli stálým nedostatkem zábavy, takže jakýkoli náznak vzrušení na účet odvedenců přitahoval pozornost.

      Sartes se ze všech sil snažil tvářit omluvně. „Nevím, pane. Mám prostě rozkaz doručit pergamen veliteli. Můžeš si ho přečíst, pokud chceš.“

      Byl to risk, který si ale Sartes dobře promyslel. Většina běžných vojáků číst neuměla. Doufal, že mu tón, kterým mluvil, nevynese pohlavek. Současně se ale snažil nedat najevo strach. Nedávat najevo strach bylo jedním z nepsaných pravidel. Armáda jich měla minimálně stejně, jako těch psaných. Pravidla na to, koho musel člověk znát, aby dostal lepší jídlo. Na to, kdo znal koho a na koho bylo nutné si dávat pozor, bez ohledu na hodnost. Znalost pravidel se jevila jako jediná možnost přežití.

      „No tak to bys měl radši pokračovat!“ vykřikl voják a kopnutím popohnal Sarta kupředu. Ostatní se rozesmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšeli.

      Jedním z nejdůležitějších nepsaných pravidel asi bylo, že odvedenci slouží jako zdroj zábavy. Od příjezdu do tábora Sarta tloukli a fackovali, bili a pošťuchovali. Musel běhat tak dlouho, až se hroutil k zemi, a pak ještě o něco dál. Naložili mu tolik vybavení, že téměř nedokázal vstát a přesto ho musel nosit. Musel kopat díry v zemi, které neměly žádný význam, musel dřít. Slyšel o nadřízených, kteří se k novým odvedencům chovali ještě hůř. I když takový odvedenec zemřel, záleželo na tom armádě? Byli tu, aby je velitelé vrhnuli na nepřítele. Očekávalo se od nich, že zemřou.

      Sartes si myslel, že zemře hned první den. Na jeho konci si dokonce připadal tak, že se mu smrt zdála jako dobrý nápad. Choulil se ve stanu z řídké tkaniny, který mu přidělili, a celý se třásl. Doufal, že ho země pohltí. Ač se to zdálo nemožné, druhý den byl ještě horší. Ten den zemřel jiný odvedenec, Sartes ani neznal jeho jméno. Chytili ho, když se pokusil utéct, a tak museli všichni sledovat jeho popravu, aby si z toho odnesli ponaučení. Jediné ponaučení, které si odnesl Sartes, bylo, že armáda umí být neskutečně krutá. Jak zlá je na každého, kdo ukáže strach! V té době začal s pohřbíváním vlastního strachu, nikomu ho neukazoval, i když ho cítil téměř každý bdělý okamžik.

      Odbočil mezi dva stany a na krátko se tak odchýlil z původního směru. Mířil k jednomu z jídelních stanů, kde jen o den dřív potřeboval jeden z kuchařů pomoc s napsáním zprávy domů. Armáda odvedence téměř nekrmila a Sartes cítil, jak mu kručí v žaludku, když viděl všechno to jídlo. Z toho, co sebral, ale neukousl, a rychle pokračoval v cestě do velitelského stanu.

      „Kde jsi byl?“ vykřikl důstojník. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že zdržení způsobené jinými vojáky nebude jako omluva stačit. Ale to už Sartes věděl. Právě proto také byl v jídelním stanu.

      „Cestou jsem byl pro tohle, pane,“ odpověděl a ukázal jablečný koláč. Slyšel, že je má velitel rád. „Věděl jsem, že možná nebude čas, abyste si pro něj dnes zašel.“

      Důstojníkovo chování se okamžitě změnilo. „To bylo velmi rozumné, odvedenče—“

      „Sartes, pane.“ Sartes se neodvážil usmát.

      „Sarte. Potřebovali bychom vojáky, kteří přemýšlejí. Ale pro příště si pamatuj, že rozkazy mají přednost za každých okolností.“

      „Ano, pane,“ odpověděl Sartes. „Je tu ještě něco, co bych mohl udělat, pane?“

      Důstojník mu pokynul rukou. „Teď nic, ale budu si pamatovat tvoje jméno. Odchod.“

      Sartes odcházel z důstojnického stanu s mnohem lepším pocitem, než když vstupoval dovnitř. Nebyl si jistý, jestli jeho malá lest pomůže odvrátit trest, který mu hrozil za zdržení způsobené znuděnými vojáky. Prozatím se zdálo, že se vyhnul potrestání a dostal se do pozice, kdy si důstojník bude pamatovat jeho jméno.

      Vypadalo to na hraně, ale Sartovi tak připadal celý život v armádě. Zatím přežíval jen díky tomu, že byl chytrý a stále o krok napřed před nejhorším násilím. Viděl chlapce svého věku, které zabili nebo zbili tak, že bylo jasné, že brzy zemřou. I tak si ale nebyl jistý, jak dlouho to zvládne. Pro odvedence, jako byl on, byla armáda místo, na kterém se násilí a smrti dá vyhýbat jen určitou dobu.

      Sartes polkl, když pomyslel na to, co všechno by se mohlo pokazit. Nějaký voják ho mohl zbít příliš tvrdě. Důstojník mohl za urážku považovat téměř cokoli a rozkázat trest tak krutý, aby odradil ostatní od podobných chyb. Každou chvíli je mohli nahnat do boje a slýchal, že odvedenci jsou posílání v první linii, aby se armáda zbavila „slabých kusů.“ Dokonce i výcvik mohl být smrtící, armáda neměla dostatek tupých zbraní a odvedenci dostali jen málo skutečných rad, jak bojovat.

      A vedle toho všeho se Sarta držela ještě jedna obava. Obava, že někdo zjistí, že se snažil přidat k Rexovi a jeho rebelům. V podstatě nebyla šance, jak by se to ke komukoliv v táboře mohlo donést, ale i ta nejmenší možnost by to vše převážila. Sartes viděl tělo vojáka, kterého obvinili, že sympatizuje s rebely. Jeho vlastní jednotce rozkázali, aby ho rozsekala na kusy a dokázala tak svoji věrnost Impériu. Sartes tak rozhodně skončit nechtěl. Jen z pomyšlení na podobný trest se mu sevřel žaludek, a to i přes to, že už mu ho svíral mučivý hlad.

      „Ty tam!“ ozval se hlas a Sartes sebou trhnul. Bylo nemožné setřást ze sebe pocit, že někdo četl jeho myšlenky. Přinutil se alespoň předstírat, že je klidný. Sartes se rozhlédl a uviděl vojáka v komplikovaně zdobeném brnění seržanta. Na tvářích měl tak hluboké jizvy po neštovicích, že působily jako tvarovaná mapa krajiny. „Ty jsi kapitánův posel?“

      „Právě jsem mu doručil zprávu, pane,“ odpověděl Sartes. Což vlastně nebyla lež.

      „To mi stačí. Jdi a zjisti, kde jsou vozy s mojí zásobou dřeva. Pokud by ti někdo dělal problémy, řekni mu, že tě posílá Venn.“

      Sartes prudce zasalutoval. „Provedu, pane.“

      Vyrazil splnit úkol, ale cestou se nesoustředil na misi, kterou mu přidělil Venn. Vydal se delší cestou. Cestou kolem tábora. Cestou, která mu dovolila prozkoumat hranice tábora, záchytné body, a která mu poskytovala možnost najít jakákoli slabá místa.

      Protože – mrtvý nebo živý – Sartes hodlal najít způsob, jak dnes v noci uprchnout.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Lucious se prodíral davem vznešených lidí shromážděných v trůnním sále. Zuřil. Zuřil, protože se musel prodírat davem, i když mu všichni měli uctivě uvolňovat cestu a klanět se před ním. Zuřil, protože Thanos sklízel všechnu slávu a drtil rebely na Haylonu. A úplně

Скачать книгу