LITMIR.BIZ

      KAPITOLA PRVNÍ

      Král McCloud se řítil na svém koni ze svahu směrem k té části Vysočiny, která už ležela na MacGilské polovině Prstenu. Následovaly jej stovky mužů. Musel vynaložit veškeré své síly a jezdecké umění, aby se v tom krkolomném cvalu udržel v sedle. Sáhl za sebe, vytáhl bič a s rozmachem několikrát silně švihnul koně. Ne že by zvíře potřebovalo v tak příkrém svahu ještě pobízet. On si však působení bolesti zvířatům užíval.

      McCloudovi se téměř začaly sbíhat sliny, když viděl, co všechno leželo před ním. Idylicky působící MacGilská vesnice, její muži venku na polích a neozbrojení, jejich ženy u domků věšely prádlo na šňůry a v horkém letním dni byly oblečené jenom v tom skutečně nejnutnějším. Dveře domků byly otevřené, slepice se volně potulovaly kolem a v kotlích se nad ohništi už připravovala večeře. Pomyslel si, jak velké škody je tímhle MacGilům schopen napáchat, jakou kořist tu může získat, a všechny ty ženy, jichž se bude moci zmocnit – a jeho úsměv se rozšířil. Na jazyku už téměř cítil krev, kterou se chystal prolít.

      Pokračovali v jízdě, kopyta jejich koní hřměla jako přicházející bouře, připraveni rozlít se jako přílivová vlna po údolí, když tu si jich konečně někdo všimnul. Vesnický strážný. Žalostná náhražka vojáka, náctiletý chlapec s kopím, který stál na stráži a právě otočil hlavu směrem k nim, když zaslechl dusot kopyt. McCloud zahlédl bělma jeho očí a četl v nich paniku, která chlapce zachvátila. V téhle ospalé osadě se ten vojáček pravděpodobně nikdy nedostal do opravdové šarvátky. Byl očividně žalostně nepřipraven.

      McCloud neplýtval časem: přál si první krev prolít sám, tak jako to dělával v každé bitvě. Jeho muži o něm věděli dost na to, aby mu to dopřáli.

      Přetáhl koně znovu tak silně až zaržál, ještě přidal do kroku a dostal se daleko před ostatní. Král pozvedl kopí, které se v jeho rodu předávalo po generace, byla to těžká železná zbraň, a vrhnul na cíl.

      Jeho muška byla jako vždycky přesná. Chlapec se ještě ani nestačil celý otočit, když už se kopí zakouslo do jeho zad, prošlo tělem na druhou stranu a silou své váhy jej přišpendlilo k nedalekému stromu. Ze strážcových zad se vyhrnula krev a bylo jí dost na to, aby byl McCloud spokojený.

      Radostně vykřikl a spolu s ostatními pokračoval napříč bohatými pozemky MacGilů, poli plnými obilí, jehož zlatá stébla se vlnila ve větru, směrem k vesnické bráně. Skoro by se dalo říct, že byl až příliš krásný den, příliš krásný obrázek vesnické krajiny, na to, jakou zkázu se tu právě chystali rozpoutat.

      Přiharcovali k nechráněné bráně a jako příval proudili dovnitř. Tahle vesnice, umístěná tak blízko sporné hranice na Vysočině, si o něco podobného sama říkala. Dostanou, o co si koledují, pomyslel si McCloud s despektem, když jedinou ranou své sekery přerazil kůl, na kterém byla připevněná cedule, oznamující jméno osady. Brzy ji sám dá jiné.

      Jakmile se jeho muži rozlili po vesnici, začal se odevšad ozývat vyděšený křik žen, dětí, starých mužů a všech dalších, kteří byli na tomto prokletém místě zrovna doma. Byla tu asi tak stovka nešťastných duší, které se McCloud chystal přimět zaplatit jenom za to, že nepatřili k jeho klanu.

      Zvedl svou sekyru nad hlavu a sledoval ženu, která zády k němu utíkala pryč a snažila se spasit holý život tím, že se schová ve svém domě. To se jí nemělo podařit.

      McCloudova sekyra ji trefila doprostřed lýtka, přesně jak to zamýšlel, a ona se s výkřikem zhroutila k zemi. Nechtěl ji zabít. Stačilo ji jenom zmrzačit. Koneckonců, hodilo se mu udržet ji naživu, aby si s ní mohl později užít. Vybral si ji schválně: žena měla dlouhé, rozpuštěné blond vlasy, úzké boky a stěží vypadala starší než osmnáctiletá. Ta bude jeho. Zabije jí nejspíše až poté, co s ní bude hotov. Anebo možná ne. Třeba si ji ponechá jako otrokyni.

      Zařval radostí, dojel k ní a seskočil ze sedla, i když byl jeho kůň stále ještě uprostřed kroku. Přistál rovnou na ní a přišpendlil ji k zemi. Obrátil ji na záda a divoce se rozesmál v záchvatu radosti, že se jeho tažení konečně daří.

      Život zase jednou chutnal sladce.