LITMIR.BIZ

Скачать книгу

řadě zkontrolovat zuby. Zběžná prohlídka jí prozradila, že jí mezi nimi neuvízlo nic viditelného. Rychle si lokla ústní vody, párkrát ji převalila v ústech a vyplivla do umyvadla. Zrovna se chystala přidat na oči lehkou vrstvu kouřových stínů, když vtom si všimla, že za ní z okraje vany visí ruka.

      Překvapeně se otočila. Nebylo zvykem, že by se Claire v tuhle hodinu koupala. Většinou usnula, jen co došla domů, někdy dokonce ještě předtím, než se stihla převléct. Jestli tady leží po tmě ve vaně, musí být nalitá pod obraz.

      Gabby se k ní po špičkách vydala a v duchu se modlila, aby tam našla jen opilou spolubydlící a žádnou záplavu zvratků. Opatrně nahlédla přes okraj vany a spatřila něco mnohem horšího.

      Claire měla na sobě stále tu samou minisukni, ve které si před pár hodinami vyrazila ven. Ležela ve vaně obličejem vzhůru, skelné oči doširoka rozevřené, tělo potřísněné krví. Rudá tekutina jí zmáčela celý obličej a srážela se jí ve vlasech do husté, lepivé hmoty. Byla všude, zdálo se ale, že nejvíc jí proudí z dívčina hrdla, kam zřejmě utržila několik hlubokých bodných ran.

      Gabby na ni zhrozeně zírala a ani si neuvědomila, že křičí, dokud se vedle ní neobjevil Carter. Popadl ji za ramena, zatřásl s ní a dožadoval se vysvětlení, co se děje. K pochopení mu stačil jediný pohled do zakrvácené vany. Ohromeně se zapotácel dozadu a vzápětí už z kapsy horečně lovil telefon.

      „Pojď odtamtud pryč,“ řekl jí, chytil ji za zápěstí a silou ji odtáhl od hrůzného výjevu, který se před ní rozkládal. „Běž si sednout na postel. Volám na policii.“

      Gabby přestala křičet a vděčně uposlechla jeho pokynů. Malátně se došourala k posteli, kde se posadila a zabodla oči do země, ačkoli ani nevnímala, na co se dívá. Někde za sebou slyšela Carterův hlas. Zněl vzdáleně a jakoby ozvěnou.

      „Chci nahlásit vraždu. Našli jsme ve vaně mrtvou ženu. Vypadá to, že ji někdo pobodal.“

      Gabby vší silou sevřela víčka, nic to však nepomohlo. Pořád před sebou viděla bezvládnou a ochablou Claire, jak leží v koupelně jen několik metrů od ní. Měla pocit, že má ten obraz vypálený v mysli.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Maršál před ní se choval jako blbec. Jessie nechtěla nic víc, než se jít proběhnout. On však ustavičně opakoval, že by to „nedoporučoval“, což ve skutečnosti znamenalo „nedovolil“. Místo toho prstem ukázal na běžecký pás v rohu obývacího pokoje, jako kdyby se tím měly vyřešit všechny její problémy.

      „Já ale potřebuju trochu čerstvého vzduchu,“ protestovala, i když si uvědomovala, že začíná znít jako ukňourané dítě.

      Murph, jak jí maršála představili, nebyl zrovna nejupovídanější člověk na světě, což ji občas pěkně rozčilovalo, protože to byl hlavní agent její ochranky. Měl malou, štíhlou postavu a světle hnědé vlasy, jež vypadaly, jako by si je nechával stříhat aspoň jednou za týden. Zdálo se, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se mluvení mohl vyhnout úplně. Jessie se tato domněnka jen potvrdila, když i nyní místo odpovědi pokynul rukou k zadnímu dvorku. Zatápala v paměti, zda patřil k maršálům, které ve včerejší noční můře našla zavražděné, a na okamžik zadoufala, že ano.

      Pravdou bylo, že se Jessie nepotřebovala jen proběhnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Chtěla také znovu navštívit místní nemocnice a poptat se, zda tam nepřijali někoho, kdo by odpovídal popisu jejího otce. Naposledy tam byla ještě předtím, než ji zavřeli do jejího pečlivě střeženého úkrytu. Od té chvíle to po ní měl převzít její někdejší policejní partner, detektiv Ryan Hernandez, Jessie se však poslední dobou nedařilo zastihnout ani ho ani nikoho jiného, takže neměla tušení, jestli objevil něco zajímavého.

      Jessie měla podezření, že maršál moc dobře ví, jaké má úmysly, nicméně to její otrávení nijak nezmenšovalo. Začínala z toho neustálého vysedávání v baráku šílet. Přestože si uvědomovala, že ji tu drží pro její vlastní dobro, docházela jí trpělivost, zvlášť po včerejším zlém snu. Rozhodla se, že je čas na změnu. A té mohla dosáhnout jen jediným způsobem.

      „Chci mluvit s kapitánem Deckerem,“ prohlásila neústupně.

      Maršál se k odpovědi příliš neměl. Zřejmě doufal, že se mu podaří ignorovat tuto žádost stejně jako všechny předchozí. To ale samozřejmě nebylo možné. Jessie ho sice nemohla přinutit, aby ji pustil na procházku nebo do obchodu, měla však právo požádat o setkání se svým nadřízeným. A pokud jí šlo bezpečně vyhovět, měla maršálská služba povinnost to zařídit.

      Maršál tedy pomalu a zamračeně zvedl ruku a promluvil do komunikačního zařízení, které měl připnuté k zápěstí.

      „Reprozob požaduje autorizované setkání. Čekám na povely.“

      Jessie mlčky čekala na odpověď a raději se nevyjadřovala k nepříliš lichotivému krycímu jménu, jež jí patrně přidělili.

*

      O devadesát minut později seděla v malé konferenční místnosti v tichém koutku centrální komunitní policejní stanice v centru Los Angeles a čekala, až se k ní přidá kapitán Decker. Z domu ji sem doprovodil maršál Murph, který nyní stál v zadní části místnosti a nijak se nesnažil předstírat radost z toho, že tady musí být.

      Dostat se z Jessiina úkrytu na centrální stanici, jak se jí běžně říkalo, bylo neskutečně komplikované. Poté, co jim Corcoran udělil formální povolení cestu podniknout, museli nejprve shromáždit tým a vybrat trasu. Velká část již sice byla naplánovaná předem, stále však zbývalo učinit několik konečných rozhodnutí.

      Jessie si měla nasadit paruku a stáhnout si do očí kšiltovku. Pak ji posadili do auta, které řídil maršál Toomey, vedle něhož seděl na místě spolujezdce maršál Murph. Kousek za nimi následovalo druhé auto s dalšími dvěma agenty. A poslední dva agenti zůstali v domě, aby ho hlídali.

      Ačkoli vyjeli uprostřed dopoledne, kdy ještě doprava tak nezhoustla, trvala jim cesta dobrých pětačtyřicet minut, a to hlavně proto, že během ní udělali nespočet prudkých zatáček a několikrát se vraceli po vlastních stopách, aby setřásli případné pronásledovatele. Jakmile dorazili na stanici, zajeli s autem do garáže, načež museli čekat, než ji formálně prověří dva uniformovaní policisté, kteří ani nevěděli, proč to dělají, kromě toho, že „přišly rozkazy seshora“.

      Teprve pak Jessie spěšně provedli bočním vchodem, přičemž na sobě stále musela mít paruku, čepici a tlustou bundu zapnutou až ke krku, aby se zkreslil tvar její postavy a zakryl krk, podle něhož by někdo mohl poznat její pohlaví. Po cestě ji ještě několikrát zastavili, dokud se chodby dostatečně nevyprázdnily, aby mohla nepozorovaně projít.

      Když se konečně probojovali až ke konferenční místnosti, Murph vešel dovnitř s ní, zatímco Toomey držel stráž u dveří. Jelikož Toomey s holou hlavou a permanentně zamračeným výrazem měřil přes sto devadesát a nevážil míň jak sto kilo, nebála se Jessie, že by se někdo odvážil vejít bez jeho svolení. Jeden ze zbývajících maršálů čekal venku v průchodu z garáže do budovy a čtvrtý v autě pomalu objížděl celý blok a dával pozor, jestli neuvidí něco neobvyklého.

      Jessie se přinutila potlačit pocit viny, který se v ní vzdouval kvůli tomu, že všechen tenhle rozruch zapříčinila. Moc dobře si uvědomovala, že s největší pravděpodobností utratila tisíce dolarů z kapes daňových

Скачать книгу