LITMIR.BIZ

Скачать книгу

uvažovat o událostech, které se staly na univerzitě, jako o „zkušenostech z terénu“. Spíš by se hodil výraz noční můra. Nikdy se jí nepodaří zbavit se vzpomínky na své blízké kamarádky, jak leží s prořízlými hrdly ve svých ložnicích a vše je nasáklé krví.

      To poslední, o čem tehdy uvažovala, byl výcvik u FBI. Nebyla to její volba, že se připletla k případu a pomohla ho vyřešit, a kvůli tomu ji tady skoro všichni už od prvního dne znali.

      A když už byl program v plném proudu a ostatní studenti se učili o počítačích a forenzních vědách a dalších zdaleka ne tak vzrušujících věcech, Riley vystopovala zabijáka klauna. Oba tyto případy pro ni byly traumatizující a uvedly ji do smrtelného nebezpečí.

      Tento „náskok“ v podobě „zkušeností z terénu“ jí sotva přidal v očích ostatních stážistů na oblíbenosti. Celou dobu bylo zřejmé, že je to popuzuje.

      Někteří jí teď zase záviděli, že pokračuje dále na akademii.

      Kdyby tak věděli, co mám za sebou, pomyslela si.

      To už by jí nejspíš nezáviděli.

      Vzpomínka na její dvě kamarádky, které byly zavražděné v Lantonu, ji naplňovala děsem a jejich smrt si dávala za vinu. Přála by si, aby mohla vrátit čas zpátky a zabránit tomu. Obě kamarádky by byly stále naživu a její život by teď vypadal naprosto odlišně. Měla by diplom z psychologie, chodila do nějaké nezáživné práce a neměla by ani trochu jasno v tom, jak naložit se zbytkem svého života.

      A Ryan by se mnou byl naprosto dokonale šťastný.

      Ale ona by nejspíš šťastná nebyla. Dokud se jí neotevřela možnost služby u FBI, tak ji představa žádné jiné kariéry tak nenadchla. Ačkoli měla pocit, že tato životní dráha si spíš vybrala ji, než že by tomu bylo naopak.

      Když už všichni stážisti správně pózovali ve třech řadách, Hoke Gilmer prohodil vtip, aby všechny rozesmál a fotograf je přitom vyfotil. Riley neměla náladu na vtipy, takže v ní to smích nevyvolalo. Byla si jistá, že na fotografii bude mít nucený a neupřímný úsměv.

      Také si nebyla příliš jistá kalhotovým kostýmkem, který měla na sobě a který koupila před pár měsíci v dobročinném bazaru. Většina ostatních stážistů pocházela z bohatších poměrů a měla na sobě o dost lepší oblečení. Na právě pořízenou fotografii tak vůbec nebyla zvědavá.

      Skupinka se rozpadla, jak se všichni začali přemisťovat k jinému stolu uprostřed místnosti, kde bylo přichystané občerstvení. Každý byl obklopený hloučkem kamarádů a Riley se opět cítila osamocená.

      Všimla si Natalie Embry, jak je zavěšená do Rollina Sloana, stážisty, který míří rovnou na dobře placenou pozici jako data analytik do velké pobočky na Středozápadě.

      Po svém boku najednou uslyšela hlas: „No, Natalie určitě dostala to, pro co si sem přišla, že jo?“

      Riley se otočila a zjistila, že vedle ní stojí John Welch.

      Usmála se a řekla: „Ale no tak, Johne, nebuď cynik.“

      John pokrčil rameny a odvětil: „Myslíš, že se pletu?“

      Riley se znovu otočila na Natalii, která se zrovna chlubila svým zásnubním prstenem.

      „Ne, nepleteš,“ odpověděla Riley Johnovi.

      Od té doby, co Rollin požádal Natalii před pár dny o ruku, ukazovala Natalie každému na potkání zásnubní prsten. Do vztahu skočili po hlavě – ještě před letním programem se s Rollinem vůbec neznali.

      John si povzdechl s předstíraným soucitem.

      „Chudák Rollin,“ řekl. „Ale bylo to o fous.“

      Riley vyprskla smíchy. Věděla přesně, na co John naráží. Od prvního dne programu, byla Natalie na lovu perspektivního snoubence. V hledáčku měla i Johna, ale ten jí dal najevo, že o ni nemá zájem.

      Riley uvažovala, jestli vůbec Natalii zajímal program sám o sobě. Přeci jen byla dost chytrá i nadaná na to, aby byla přijatá na tuto prestižní stáž.

      Nejspíš ne, odtušila.

      Natalie se na tuto stáž přihlásila ze stejného důvodu, z jakého studovaly některé Rileyiny kamarádky na univerzitě – aby si našly úspěšného manžela.

      Riley si zkoušela představit, jaký by byl život, kdyby měla stejné priority jako Natalie. Všechno by bylo jednodušší, důležitá rozhodnutí by byla zcela jasná.

      Najít si muže, nastěhovat se do hezkého domu, pořídit si několik dětí…

      Riley si nemohla pomoci, ale přinejmenším tuhle jistotu Natalii záviděla.

      Nicméně Riley věděla, že takovýto život by ji unudil k smrti – a to byl přesně ten důvod, proč jim to teď s Ryanem neklape.

      John řekl: „Předpokládám, že až to tu skončí, tak jedeš rovnou do Quantica.“

      „Jo. Ty asi taky, viď?“ odpověděla Riley.

      John přikývl. Bylo to vzrušující, že ona a John jsou mezi tou hrstkou studentů, kteří pokračují na akademii.

      Většina ostatních se mohla těšit na jiné možnosti. Někteří z nich se vrátí na své školy, aby absolvovali obory, ve kterých se teď v létě zhlédli. Další nastoupí rovnou na pracovní pozice v laboratořích nebo kancelářích přímo zde v budově Hoover nebo v pobočkách v jiných městech. Mohli tak odstartovat kariéru jako počítačoví experti, data analytici, technici – zaměstnání s jistou osmihodinovou pracovní dobou, které nevedlo k ohrožení života.

      Zaměstnání, které by se zamlouvalo Ryanovi, posteskla si Riley.

      Riley se málem Johna zeptala, jak má v plánu dostat se do Quantica. Ale ono nebylo těžké uhodnout, jak bude cestovat – pojede svým drahým autem. Na okamžik ji napadlo, že se ho zeptá, jestli může jet s ním. Konec konců by jí to ušetřilo peníze za taxi i vlak.

      Nedokázala se ale zeptat. Nechtěla mu přiznat, že ji Ryan ani neodveze na nádraží. John je dost všímavý na to, aby odtušil, že jim to s Ryanem neklape. A ona by byla raději, kdyby to nevěděl – alespoň prozatím.

      S Johnem si dál povídali a Rileyině pozornosti nemohlo (už opět) uniknout to, jak je John atraktivní – atletická postava, mužný vzhled, krátké kudrnaté vlasy a milý úsměv.

      Pocházel z bohaté rodiny a byl oblečený v drahém obleku. Riley mu jeho bohatství a privilegia nezazlívala. Oba jeho rodiče byli vyhlášení právníci v DC, kteří byli značně zapleteni i do politiky, a Riley obdivovala, že si John vybral skromnější život, ve kterém se chce věnovat prosazování práva.

      Byl to hodný kluk se spoustou ideálů a měla ho moc ráda. Společně se snažili rozlousknout případ zabijáka klauna, tím, že s ním potají komunikovali v hádankách, aby ho vylákali ze svého úkrytu.

      Jak tak vedle sebe stáli a Riley si užívala společný rozhovor a jeho úsměv, přistihla se, jak přemýšlí, jak se jejich přátelství prohloubí na akademii.

      Spoustu času budou určitě trávit spolu.

      A budu daleko od Ryana…

      Dala si pozor, aby už příliš nepouštěla uzdu své představivosti. Problémy, které mají s Ryanem, jsou určitě jen dočasné. Možná jen potřebují nějakou dobu

Скачать книгу