LITMIR.BIZ

Скачать книгу

zbytek svého života.“

      Pak byla řada na Sebastianovi, jenže on si žádnou řeč nepřipravil. Předpokládal, že až nastane ten správný čas, napadne ho, co říct. A opravdu se to stalo.

      „Máme toho za sebou hodně,“ pronesl Sebastian. „Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Byly chvíle, kdy jsem věděl, že si tě nezasloužím. Snažil jsem se dostat k tobě, pryč z království, ale nakonec jsi to byla ty, kdo mě tu našel. Miluji tě, Sophie.“ Na okamžik se odmlčel a usmál se. „Nikdy bych si nemyslel, že to já se přižením do královské rodiny.“

      Nejvyšší kněžka je vzala za ruce a vložila Sophiinu dlaň do Sebastianovy. Tomu bušilo srdce očekáváním. Za normálních okolností by tohle byla chvíle, kdy by je prohlásili za muže a ženu, ale Sophia to chtěla jinak.

      Místo toho znovu zazněly trumpety.

      ***

      Kate pohlédla směrem ke vstupu do chrámu Maskované bohyně. Věděla, že své nadšení už moc dlouho skrývat nedokáže. Její sestra se stala královnou a ještě se vdala – díky tomuhle by to za jiných okolností byl jeden z nejlepších dní v Katině životě. Teď ale měla pocit, že čekala už dost dlouho. Teď s dychtivým očekáváním sledovala Willa, jak vykročil na cestu.

      Ani jeden z nich nevypadal tak vznešeně jako Sophia se Sebastianem, ale Kate to nijak nevadilo. Byli přeci vojáci, ne vládci. Stačilo jí, že je Will stále stejně nádherný kluk, jako když ho viděla poprvé – v kovárně jeho otce.

      Will pochodoval směrem k pódiu. Když byl na půli cesty, tasil lord Cranston a jeho muži meče. Zvedli je do vzduchu a vytvořili tak oblouk, pod kterým musel Will projít. Kate ten pohled udělal radost. Navíc pomyslela na to, jak je ráda, že přežili všechny boje.

      Will dorazil k pódiu a Kate ho vzala za ruku. Rozhodně nehodlala čekat, až nějaká seschlá stará kněžka řekne, že je vhodná chvíle.

      „Když jsem tě poprvé uviděl,“ řekl Will, „myslel jsem si, že jsi umíněná, tvrdohlavá a nejspíš kvůli tobě oba zemřeme. Přemýšlel jsem, co za divošku to dorazilo do kovárny mého otce. Teď už vím, že jsi umíněná, tvrdohlavá, ale ještě mnohem víc, Kate. I kvůli tomu jsi tak úžasná. Chci být tvým manželem až do chvíle, kdy světlo hvězd zeslábne natolik, že už na tebe neuvidím, nebo do chvíle, kdy já zeslábnu natolik, že tě začnu zpomalovat.“

      „Ty mě nezpomaluješ,“ odpověděla Kate. „Stačí mi se na tebe podívat a srdce mi buší rychleji, to zaprvé. Ráda bych ti slíbila, že se usadíme a budeme žít v míru, ale oba víme, že takhle to na světě nechodí. Válka může přerušit i ty nejšťastnější časy a já nemám v povaze jen tak přihlížet. Přesto ale, dokud nás neskolí čepel, luk nebo staroba, chci, abys byl se mnou.“

      Nebyl to zrovna tradiční slib, ale takhle to Kate cítila a předpokládala, že hlavně na tom záleží. Nejvyšší kněžka nevypadala nadšeně, ale podle Katina názoru to bylo jedině dobře.

      „Teď, když jsme vyslechli své vlastní sliby, ptám se tě, Sophie z rodu Dansů, bereš si Sebastiana z rodu Flambergů za svého manžela?“

      „Ano,“ odpověděla Sophia stojící vedle Kate.

      „A ty, Kate z rodu Dansů, bereš si Willa… syna kováře Thomase za svého manžela?“

      „Neřekla jsem to snad zrovna?“ zeptala se Kate a snažila se nesmát při pohledu na starou ženu, která se očividně nedokázala vyrovnat s tím, že když se někdo narodí v rodině kováře, nemá rodové jméno. „Dobrá, dobrá, ano, beru.“

      „Bereš si, Sebastiane z rodu Flambergů, Sophii z rodu Dansů za svoji manželku?“

      „Ano,“ odpověděl Sebastian.

      „A ty, Wille, bereš si Kate z rodu Dansů za svoji manželku?“

      „Ano,“ odpověděl Will a zněl přitom nadšeněji než, by podle Katina názoru měl znít někdo, kdo s ní má strávit zbytek života.

      „Pak vás s radostí prohlašuji za jedno tělo, jste spojeni před zraky Bohyně,“ pronesla kněžka.

      Kate ji ale už nevnímala. V tu chvíli se totiž plně soustředila na líbání s Willem.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Pán vran spokojeně sledoval svoji flotilu plující k severnímu pobřeží toho, co kdysi bylo vdoviným královstvím. Invazní flotila byla jako krvavá skvrna na vodě. Na nebi kroužila obrovská hejna vran připomínající bouřkové mraky.

      Na pobřeží se nacházel malý rybářský přístav. Nepříliš uspokojivý první cíl nového tažení. Po době strávené na moři to ale bude vítaná změna. Lodě se držely zpátky a čekaly na jeho signál. Pán vran se chvíli jen tak kochal a vychutnával si krásu toho všeho. I klidného pobřeží zalitého slunečními paprsky.

      Nepřítomně mávl rukou a zašeptal – protože věděl, že stovky ptáků zakrákají jeho rozkaz kapitánům lodí: „Začněte.“

      Lodě se daly do pohybu jako jednotlivé komponenty nějakého překrásného stroje smrti. Každá cestou k pobřeží plula na přesně určeném místě. Pán vran předpokládal, že se kapitáni budou předhánět v tom, kdo splní svoji povinnost k jeho největší spokojenosti. Budou se ho snažit potěšit poslušností jejich posádek. Zdálo se, že si nikdy neuvědomili, jak je mu tohle všechno jedno. Zajímala ho jen blížící se smrt a krveprolití.

      „Umírání bude dost,“ zamumlal, když mu jeden z jeho mazlíčků přistál na rameno. „Bude dost krve, že by se v ní utopil svět.“

      Vrána souhlasně zakrákala, přesně tak, jak měla. Jeho zvířata se v posledních týdnech nakrmila opravdu dobře. Smrti z bitvy o Ashton stále ještě plnily jeho zásobárny moci. Současně umírali další lidé po celém území zabraném Novou armádou.

      „Dnes toho bude víc,“ pronesl s krutým úsměvem, když viděl, jak se na pobřeží shromažďují vojáci i rádoby vojáci, kteří se chystali bránit svůj domov.

      Zaduněla děla. Zvuk prvních výstřelů se nesl nad vodou, vzduchem zněla jejich ozvěna. Brzy bude všude kolem tolik kouře, že pouze Pán vran uvidí, co se kde děje – díky svým ptákům. Jeho muži budou muset brzy slepě důvěřovat jeho rozkazům.

      „Řekni třetí kumpanii, aby se roztáhla do šířky,“ řekl jednomu ze svých pobočníků. „Zabráníme tak případnému ústupu dál po pobřeží.“

      „Ano, můj pane,“ odpověděl mladík.

      „Připravte jeden člun i pro mě.“

      „Ano, můj pane.“

      „A připomeň mužům mé rozkazy: kdokoli bude vzdorovat, musí být bez milosti zabit.“

      „Ano, můj pane,“ přikyvoval pobočník.

      Jako kdyby to kapitánům Pána vran bylo nutné připomínat. Dávno dobře znali jeho pravidla i jeho přání. Pán vran seděl na palubě své vlajkové lodi a sledoval, jak dělové koule zasahují lidi na pobřeží, jak obránci umírají pod palbou kulí z mušket. Nakonec se rozhodl, že už nastal správný čas a vyrazil ke svému člunu, který právě spouštěli na vodu. Kontroloval přitom své zbraně.

      „Veslujte,“

Скачать книгу