LITMIR.BIZ

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Lacey nahlížela prázdnou výlohou do obchodu a pátrala v paměti, jaké vzpomínky to v ní jen mohlo rozvířit. Nedařilo se jí však přijít na nic konkrétního. Spíš to v ní probudilo jakýsi pocit; byl hlubší než nostalgie a trochu připomínal zamilování.

      Skrze sklo viděla, že potemnělý obchod zeje prázdnotou. Podlahu tvořila bledá dřevěná prkna. V četných výklencích se rýsovaly řady vestavěných polic a regálů a u jedné zdi stál velký dřevěný stůl. Ze stropu visel starožitný mosazný lustr. Drahý, soudila Lacey. Ten tu musel určitě zůstat omylem.

      Lacey si v tu chvíli všimla, že dveře obchodu nejsou zamčené. Nedokázala se zastavit. Vešla dovnitř.

      Přivítal ji kovový pach s příměsí prachu a plísně. Lacey okamžitě přepadla další vlna nostalgie. Přesně takový pach znala ze starožitnictví svého otce.

      Naprosto jeho obchod milovala. Jako dítě tam trávila celé hodiny; proplétala se bludištěm různorodých pokladů, hrála si se starými, strašidelnými panenkami z porcelánu, četla všechny možné sběratelské komiksy pro děti, od Buntyho přes Beana až po nesmírně vzácná a cenná původní vydání Medvídka Rudíka. Ze všeho nejraději si ale prohlížela jednotlivé tretky a představovala si, jaký život a jakou povahu asi měli jejich někdejší majitelé. Byla to nekonečná zásoba krámů a harampádí, nejrůznějších věciček a udělátek a z každého z nich se vznášelo úplně stejné aroma kovu, prachu a plísně, jaké jí vnikalo do chřípí právě teď.

      Přesně, jako když se v ní při prvním pohledu na přímořskou Crag Cottage znovu probudil dětský sen bydlet u moře, ji nyní opět zaplavila dětská touha otevřít si vlastní podnik.

      Dokonce i uspořádáním se obchod podobal bývalé prodejně jejího otce. Zatímco se rozhlížela kolem, vyvstávaly z nejhlubších zákoutí její paměti dávno zapomenuté výjevy a překrývaly vše, co měla před očima, jako kdyby na obraz položila průsvitný papír. Najednou viděla, jak se police prohýbají pod překrásnými památkami—zejména kuchyňskými potřebami z viktoriánského období, o něž se její otec obzvláště zajímal—a na pultu si dokázala přesně vybavit velkou mosaznou pokladnu; takovou tu neforemnou, staromódní kasu se ztuhlými klávesami, na jejímž používání její otec trval, protože „pomáhá udržovat bystrou mysl“ a člověk si „zdokonalí své mentální matematické schopnosti“. Nepřítomně se usmála otcovu hlasu, který jí zněl v uších, a obrázkům a vzpomínkám, jež se jí promítaly před očima.

      Lacey se natolik ztratila ve vlastním snění, že ani nezaslechla, jak se k ní ze zadní místnosti blíží kroky. Stejně tak si nevšimla ani muže, jemuž kroky patřily a jenž se nyní—se zamračeným obličejem—vynořil ze dveří a zastavil se vedle ní. Až když ucítila poklepání na rameno, uvědomila si, že není sama.

      Srdce jí v hrudi poskočilo. Lacey překvapením málem zakřičela a vyletěla z kůže, místo toho se ale otočila a pohlédla cizinci do tváře. Postarší muž, řídnoucí bílé vlasy, pod zářivě modrýma očima napuchlé fialové kruhy.

      „Můžu vám nějak pomoct?“ obořil se na ni muž nepřátelsky a nevrle.

      Lacey se rukou chytila za hruď. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že jí na rameno nepoklepal duch jejího otce a že už není dítě a nestojí v jeho starožitnictví, ale že je dospělá žena na dovolené v Anglii. Dospělá žena, která se právě dopustila neoprávněného vstupu na cizí pozemek.

      „Ach můj bože, já se tak strašně omlouvám!“ zvolala. „Nevěděla jsem, že tu někdo je. Dveře byly odemčené.“

      Muž na ni zíral s nepokrytým skepticismem. „Copak nevidíte, že je obchod prázdný? Není tu co nakupovat.“

      „Já vím,“ pokračovala Lacey o překot v zoufalé snaze očistit své jméno a zbavit starého pána toho zamračeného výrazu. „Když já si nemohla pomoct. Tolik mi to tady připomínalo obchod mého otce.“ Laceyiny oči se k jejímu vlastnímu údivu zalily slzami. „Od malička jsem ho neviděla.“

      Mužovo chování se rázem zcela změnilo. Jeho mrzutý, podezřívavý tón byl náhle tentam a vystřídal ho milý, laskavý hlas.

      „Ale ale, no tak,“ řekl vlídně a potřásl hlavou, zatímco si Lacey spěšně utírala slzy. „To je v pořádku, děvenko. Váš otec vlastnil podobný obchod?“

      Lacey rychle upadla do rozpaků; neměla v úmyslu si před tímto mužem vylívat své emoce. Navíc si také připadala nesmírně provinile, protože místo aby zavolal policii a vykopl ji ze svého soukromého pozemku, zareagoval jako zkušený terapeut a aniž by ji soudil, nabídl jí soucit, podporu a zájem. Nedokázala se však ovládnout. Dala průchod svým pocitům a nic neskrývala.

      „Prodával starožitnosti,“ vysvětlovala a při té vzpomínce se jí na rtech znovu rozehrál úsměv, přestože jí po tvářích dál kanuly slzy. „Když jsem ucítila, jak to tady voní, přemohla mě nostalgie a všechno se mi to začalo vracet. Jeho obchod byl dokonce i podobně rozvržený.“ Ukázala směrem ke dveřím do zadní místnosti, odkud musel muž přijít. „Tu zadní místnost jsme používali jako sklad, vždycky z ní ale chtěl udělat aukční síň. Byla hrozně dlouhá a vzadu se z ní vycházelo na zahradu.“

      Muž se rozesmál. „Pojďte

Скачать книгу