LITMIR.BIZ

Скачать книгу

noci probděla. Terpve za prvního světla měla dojem, že ví, co musí udělat. Jakmile se tak rozhodla, ucítila Eliza, jak jí padá kámen ze srdce.

      Poslala Penny zprávu, v níž jí oznamovala, že měla za tu dlouhou noc spoustu času na přemýšlení a přehodnocení, zda se s ukončením jejich přátelství příliš neunáhlila. Měly by na tu lekci jógy přece jen zajít. A pak, až jejich cvičitelka Beth odejde, můžou se pokusit najít způsob, jak to mezi sebou urovnat.

      Penny neodpověděla, to však Elize nebránilo se za ní stejně vydat. Sotva dorazila ke dveřím, uviděla, jak po dlouhé vinuté cestě přijíždí Beth a zamávala na ni.

      „Penny!“ zakřičela a zaklepala na dveře. „Je tady Beth. Platí pořád naše jóga?“

      Nedostalo se jí žádné odpovědi, a tak zazvonila na zvonek a zamávala rukama před kamerou.

      „Penny, můžu dál? Měly bychom si na vteřinku promluvit, než se objeví Beth.“

      Stále se neozývala žádná odpověď a Beth už od domu dělilo posledních sto metrů, rozhodla se proto jít dovnitř. Věděla, kde je schovaný záložní klíč, stejně však nejdřív zkusila dveře otevřít. Byly odemčené. Vešla do domu a dveře nechala otevřené pro Beth.

      „Penny,“ zavolala. „Nechalas odemknuté dveře. Beth už parkuje. Dostalas moji textovku? Mohly bychom si na chvilku promluvit v soukromí, než začneme?“

      Vešla do vstupní haly a čekala. Pořád ani slovo. Přešla do obývacího pokoje, kde obvykle cvičily jógu. I zde bylo prázdno. Zrovna se chystala zkontrolovat kuchyň, když vtom dorazila Beth.

      „Dámy, jsem tady!“ ohlásila se od vchodových dveří.

      „Ahoj, Beth,“ pozdravila se Eliza a otočila se, aby ji přivítala. „Dveře byly odemčené, ale Penny neodpovídá. Nevím, co se děje. Možná zaspala nebo je v koupelně nebo tak něco. Zajdu se podívat nahoru, jestli si mezitím chceš dát něco k pití. Určitě to bude jen minutka.“

      „Žádný problém,“ prohlásila Beth. „Zákaznice, u které jsem měla být v devět třicet, stejně odřekla, tak nikam nespěchám. Klidně jí řekni, ať si dá na čas.“

      „Dobře,“ přikývla Eliza a vydala se po schodech nahoru. „Za chvilku budem zpátky.“

      Došlo zhruba do poloviny prvního schodiště, když ji napadlo, jestli neměla jet výtahem. Hlavní ložnice se nacházela ve třetím patře a takové dlouhé šplhání ji nijak nelákalo. Než si to stihla pořádně rozmyslet, uslyšla z přízemí jekot.

      „Co se stalo?“ zakřičela a přitom už se otáčela a spěšně se vracela dolů.

      „Rychle!“ volala Beth. „Dobrý Bože, pospěš si!“

      Její hlas přicházel z kuchyně. Jen co dorazila na konec schodiště, Eliza se rozběhla, prohnala se obývacím pokojem a zabočila za roh.

      Na kuchyňské podlaze ze španělských dlaždic ležela v obrovské kaluži krve Penny. Oči měla ztuhle otevřené vyděšením a tělo zkroucené v jakési hrůzné smrtelné křeči.

      Eliza se hrnula ke své nejstarší a nejmilejší kamarádce a jak se k ní blížila, na husté tekutině jí to klouzalo. Podjela jí noha a ona tvrdě přistála na zemi, přičemž se celým tělem rozplácla v krvi.

      S úpornou snahou se nepozvracet se doplazila k Penny a položila jí ruce na hruď. I přes oblečení cítila, jak je studená. Eliza jí však přesto zatřásla, jako by ji tím mohla probudit.

      „Penny,“ žadonila, „probuď se.“

      Její kamarádka nereagovala. Eliza pohlédla na Beth.

      „Umíš první pomoc?“ zeptala se.

      „Ne,“ odpověděla mladší žena roztřeseným hlasem a zavrtěla hlavou. „Ale myslím, že na tu je příliš pozdě.“

      Eliza si jejího komentáře nevšímala a místo toho se snažila rozpomenout na kurz resuscitace, na který se před lety přihlásila. Zaměřoval se sice na pomoc dětem, princip by ale měl být stejný. Otevřela Penny ústa, zaklonila jí hlavu, zacpala nos a zhluboka vydechla do kamarádčina hrdla.

      Poté se Penny vyšplhala kolem pasu, jednu ruku položila na druhou, obě dlaněmi dolů, a bříškem spodní dlaně prudce stlačila Pennin hrudník. Zopakovala to ještě podruhé a potřetí a pokoušela se dostat do nějakého rytmu.

      „Ach bože,“ zaslechla zamumlat Beth a vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

      „Co je?“ zeptala se hrubě.

      „Když na ni tlačíš, vytéká jí z hrudi krev.“

      Eliza sklopila zrak. Byla to pravda. Při každém stlačení se objevil pomalý potůček krve, který vytékal z něčeho, co vypadalo jako široké tržné rány v její hrudní dutině. Znovu zrak zvedla.

      „Zavolej na sto dvanáct!“ zakřičela, i když věděla, že to nemá cenu.

      *

      Jessie, která pociťovala nečekanou nervozitu, dorazila do práce brzy.

      Se všemi těmi dodatečnými bezpečnostními opatřeními, jež zavedla, se rozhodla vyrazit do práce první den po třech měsících s dvacetiminutovým předstihem, aby měla jistotu, že tam bude před devátou, jak po ní chtěl kapitán Decker. Patrně se však v kličkování nespočetnými tajnými odbočkami a schodišti zlepšovala, protože jí cesta na centrální stanici netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak čekala.

      Zatímco kráčela z parkoviště k hlavnímu vchodu stanice, přejížděla očima tam a zpátky ve snaze odhalit cokoliv neobvyklého. Pak si však vzpomněla na to, co si včera těsně před tím, než usnula, slíbila. Nedovolí, aby ji hrozba jejího otce pohltila.

      Neměla potuchy, jak obecné nebo přesné informace předal Bolton Crutchfield jejímu otci. Nemohla si ani být jistá, jestli Crutchfield mluví pravdu. Tak či tak s tím nemohla udělat o moc víc, než už dělala. Kat Gentryová prohlížela nahrávky Crutchfieldových návštěvníků. Jessie bydlela v podstatě v bunkru. Dnes dostane svou oficiální zbraň. A kromě toho musí žít vlastní život. Jinak se zblázní.

      Do hlavní místnosti stanice se vracela s nemalými obavami, jak ji po tak dlouhé absenci přivítají. O to víc, když vzala v úvahu, že naposled tu byla ještě jako pouhá prozatímní pomocná profilující konzultantka.

      Nyní se přívlastku „prozatímní“ zbavila a, i když byla technicky vzato stále konzultantka, dostávala zaplaceno od LAPD a těžila ze stejných výhod jako všichni ostatní příslušníci. To zahrnovalo i zdravotní pojištění, což, má-li to soudit na základě nedávných událostí, nepochybně hojně využije.

      Vešla do rozlehlého hlavního pracovního prostoru, který tvořily desítky stolů, jež od sebe nedělilo nic víc, než korkové přepážky, nadechla se a čekala. Nic se ale nestalo. Nikdo nic neřekl.

      Popravdě řečeno se zdálo, že si jejího příchodu nikdo ani nevšiml. Některé hlavy se skláněly nad policejními spisy. Jiné upíraly zrak na osoby na opačné straně stolu, ve vetšině případů svědky nebo podezřelé v želízkách.

      Připadala si trochu zklamaná. Ještě víc se ale cítila hloupě.

      Co jsem čekala—průvod?

      Nevyhrála přece žádnou bájnou Nobelovu

Скачать книгу