LITMIR.BIZ

Скачать книгу

se, aby to byla správná volba. No tak. Prosím!

      Její srdce se málem zastavilo, když zatočila doleva a po pár metrech zjistila, že ulička je slepá.

      Špatný tah.

      Cesta před ní končila zdí. Běžela přímo k ní a neustále se rozhlížela po nějaké možnosti úniku, ale žádnou neviděla. Otočila se, aby čelila útočníkům.

      Bez dechu sledovala, jak se objevili na rohu a mířili k ní. Za jejich zády mohla vidět, že pokud by bývala zatočila doprava, už by teď byla pravděpodobně volná. No jistě. To je prostě její štěstí.

      „Tak jo, ty mrcho,“ řekl jeden z nich, „teď si to vychutnáš.“

      Došlo jim, že už nemá kam uniknout a tak zpomalili do kroku a s těžkým oddechováním a úšklebky se přibližovali.

      Caitlin zavřela oči a zhluboka dýchala. V duchu prosila Jonaha, aby se vzbudil, kdesi nabral všechnu sílu světa a přispěchal jí na pomoc. Když ale oči znovu otevřela, nikde ho samozřejmě neviděla. Byli tam jenom ti hrubiáni, kteří se neustále přibližovali.

      Myslela na svou matku, na to jak jí nenávidí za to, že už musela zkoušet žít na tolika různých místech. Myslela taky na bratra Sama. Myslela na to, jaký ji asi čeká život až dnešek skončí.

      Myslela na celý svůj dosavadní život, jak se k ní choval a jak jí nikdy nikdo nerozuměl, a jak nikdy nic pořádně nešlo tak, jak by to byla potřebovala. A potom se něco stalo. Najednou měla všech těch nekonečných problémů po krk.

      Já si tohle nezasloužím. Já si tohle NEZASLOUŽÍM!

      A potom to najednou ucítila.

      Bylo to jako vlna něčeho, co nikdy předtím nepocítila. Jako vlna zuřivosti, která se rozproudila v jejích žilách a začala téměř vařit její krev. Mělo to epicentrum někde v břiše a odtud to proudilo dále do celého těla. Najednou měla pocit, že se její chodidla pevně zakořenila v zemi, jako kdyby se ona a asfalt pod ní stali jedním. Také cítila, že jí naplňuje surová síla a usazuje se v zápěstích a přes lokty dále rozlévá až do ramen.

      Caitlin najednou živočišně zavrčela, což překvapilo a zároveň vyděsilo i ji samotnou. Když se první kluk přiblížil a chytil jí svou svalnatou rukou za zápěstí, sledovala, jak její ruka sama od sebe reagovala, když se okamžitě vymanila ze sevření, chytila naopak útočníkovu ruku a zkroutila ji dozadu do velmi nepřirozeného úhlu. Klukova tvář se svraštěla šokem, v ruce potom ošklivě škublo a ozvalo se zapraštění.

      Kluk klesl na kolena a řval bolestí.

      Zbylí tři vykulili oči překvapením.

      Ten největší se na ni okamžitě vrhl.

      „Ty zkur….“

      Než mohl dokončit, Caitlin vyskočila do vzduchu a oběma nohama zároveň jej kopla do hrudi, čímž jej poslala na pětimetrový let zpět, kde tvrdě přistál do kovových popelnic.

      Zůstal tam ležet a nehýbal se.

      Zbylí dva, dosud nezranění, se na sebe šokovaně podívali. Teď vypadali opravdu vystrašeně.

      Caitlin postoupila kupředu. Cítila nelidskou sílu, která jí proudila tělem, a slyšela sama sebe jak vrčí, když chytila oba výrostky (každý z nich byl dvakrát tak velký jak ona), zvedla je několik centimetrů nad zem, každého jednou rukou.

      Jak tak viseli ve vzduchu a snažili se vymanit, Caitlin s nimi nejdříve cukla směrem kupředu, a potom neskutečnou silou rovnou jednoho proti druhému. Oba dva se potom zřítili na zem.

      Caitlin stála nad nimi, těžce dýchala a pěnila zlostí.

      Ani jeden ze čtyř hromotluků se nehýbal.

      Ale ona necítila pražádnou úlevu. Naopak, chtěla víc. Víc soupeřů, které by mohla zničit. Víc těl, se kterými by si mohla házet.

      A také chtěla ještě něco dalšího.

      Najednou viděla všechno kolem sebe v křišťálově zářivé čistotě a byla schopná silně zaostřit na jejich odhalené krky. Z místa, kde stála, viděla každičký detail na jejich pokožce, ba co víc, viděla tepny, které pulsovaly pod kůží. Měla ohromnou chuť se zakousnout a napít.

      Vůbec nechápala co se to s ní děje. Zatřepala hlavou a potom zakřičela tak děsivě, že to muselo být slyšet až na hlavní ulici. V tom výkřiku byla zuřivost, vítězství a nenaplněná divokost.

      Byl to výkřik zvířete, které chce víc.

      Kapitola druhá

      Caitlin stála před dveřmi jejich nového bytu a zírala do prázdna. Najednou se probrala a uvědomila si, kde se nachází. Neměla však nejmenší tušení, jak se sem dostala. Poslední věc, kterou si pamatovala bylo, jak byla v té uličce. Nějak se potom musela dostat zpátky domů.

      To, co se v uličce stalo, si však pamatovala do nejmenších detailů. Snažila se to ale vymazat z paměti, nicméně vůbec se to nedařilo. Podívala se na své paže a ruce a čekala, že budou vypadat jinak – ale byly naprosto normální. Takové, jako byly vždycky předtím. Zuřivost, která do ní vjela a úplně ji proměnila, byla najednou zase pryč.

      Něco ale přece jenom zůstalo. Cítila se najednou jakoby prázdná. Strnulá. A cítila ještě něco dalšího. Nebyla si úplně jistá, co to je. Hlavou se jí neustále míhaly obrazy. Obrazy těch kluků a jejich odhalených krků. A jejich pulzu. A stále ještě cítila ten hlad. A touhu.

      Caitlin se teď opravdu nechtěla vrátit domů. Nechtěla se vidět s matkou, obzvláště ne dnes, a nechtěla vidět ani celé to nové místo, které bylo pořád ještě zaskládané nevybalenými krabicemi s jejich věcmi. Kdyby tam nebyl Sam, možná by se prostě otočila a šla někam pryč. Kam by to mělo být, o tom neměla ponětí – ale aspoň by se prostě pořádně prošla.

      Zhluboka se nadechla a vzala za kliku na dveřích. Opravdu ta klika hřála, anebo je její ruka jenom tak strašně studená?

      Caitlin vstoupila do příliš prosvětleného bytu. Cítila jídlo, které se připravovalo na sporáku – nebo spíše v mikrovlnce. Sam. Vždycky byl doma brzy a dělal si sám večeři. Matka nebude doma ještě několik hodin.

      „To nevypadá na dobrý první den.“

      Caitlin se v šoku otočila za matčiným hlasem. Seděla tam na gauči, kouřila cigaretu a pohrdavě si Caitlin prohlížela.

      „To už jsi musela ten svetr hned takhle ušpinit?“

      Caitlin se na sebe podívala a teprve teď si všimla tmavých skrvn, nejspíš od toho, jak spadla na ten chodník.

      „Jaktože jsi doma tak brzo?“ zeptala se Caitlin.

      „Pro mě je to taky první den, víš jak,“ vyštěkla matka. „Nejseš jediná origoš. Postupný zapřažení do fochu. Šéfík mě poslal domů brzo.“

      Caitlin nebyla na matčin tón vůbec zvědavá. Ne dneska. Vždycky s ní mluvila s despektem, ale toho večera měla Caitlin všeho nad hlavu. Rozhodla se, že nechá matku ochutnat její vlastní polívčičku.

      „Supr,“ vyštěkla Caitlin odpověď. „ Znamená to, že se zase stěhujem?“

      Matka okamžitě vyskočila na nohy. „Koukej si dávat pozor na pusu!“ zakřičela.

      Caitlin

Скачать книгу