LITMIR.BIZ

Скачать книгу

to provedla?

      Otupěle šla Domem nechtěných a nemohla uvěřit tomu, že skutečně odešla z dílny. Proč se jeptišky neobtěžovaly se zamykáním mělo svůj důvod. Město tam venku, těsně za branami, bylo drsné – a ještě drsnější pro ty, kteří začali jako sirotci. Ashton měl, stejně jako ostatní města, zloděje a pobudy – ale také lovce, kteří pronásledovali uprchlé ohodnocené a svobodné občany, kteří by ji poplivali jen proto, kým byla.

      A pak tu byla její sestra. Kate bylo teprve patnáct. Sophia ji nechtěla zatáhnout do ještě větší bídy. Kate byla tvrdá, dokonce tvrdší než Sophia, ale pořád to byla mladší sestřička.

      Sophia zamířila k podloubí a nádvořím, kde se setkávaly s chlapci z vedlejšího sirotčince a snažila se přijít na to, kde by mohla být její sestra. Bez ní odejít nemohla.

      Byla už téměř na místě, když zaslechla dívčí výkřik.

      Vyrazila za zvukem a byla si téměř jistá, že se její mladší sestra dostala do další potyčky. Když dorazila na dvůr, nenašla Kate uprostřed skupiny bojujících děvčat. Byla tam jiná dívka. Tahle byla dokonce mladší, mohlo jí být tak třináct a pošťuchovali a bili ji chlapci, kteří už byli téměř ve věku, kdy by mohli projít ohodnocením a nastoupit do armády.

      „Nechte toho!“ vykřikla Sophia a překvapila stejnou měrou sebe i chlapce. Obvyklou zásadou bylo, že si v sirotčinci nevšímal nikdo ničeho, pokud nešlo o něco, co by se ho přímo týkalo. Člověk prostě mlčel a hleděl si svého. Teď ale vystoupila z řady.

      „Nechte ji být.“

      Chlapci přestali a zadívali se na Sophii.

      Nejstarší se na ni ošklivě usmál.

      „Tedy, pánové,“ řekl, „zdá se, že tu máme další, která neví, kde je její místo.“

      Měl tupý nos a v očích mrtvý pohled, který člověk získal jen dlouhým pobytem v Domě nechtěných.

      Vykročil a než stihla Sophia zareagovat, chytil ji za paži. Chtěla mu vrazit facku, ale byl příliš rychlý. Smýkl jí na zem. V podobných chvílích si Sophia přála, aby se dovedla prát jako její mladší sestra. Její schopnost se vybičovat k brutalitě, které ale Sophia přes veškerou chytrost nebyla schopná.

      Stejně z ní nakonec bude děvka… se můžu taky trochu pobavit.

      Sophia zaslechla jeho myšlenky. Měla dojem, jako by byly celé slizké a mastné. Věděla, že jsou jeho. Narůstala v ní panika.

      Snažila se mu vykroutit, ale bez problémů jí sevřel ruce.

      Mohla udělat jen jedinou věc. Začala se ze všech sil soustředit na své nadání, doufala, že jí pomůže.

      Kate, pomyslela si, na dvoře! Pomoz mi!

      *

      „Elegantněji, Kate!“ vykřikla jeptiška. „Elegantněji!“

      Kate se o eleganci vůbec nezajímala. Přesto se ale při nalévání vody do poháru, který Sestra držela, snažila. Sestra Yvaine kriticky hodnotila její úsilí zpoza své masky.

      „Ne, pořád to není ono. Vím, že nejsi nešikovné děvče. Viděla jsem tě s vozíky na dvoře.“

      Protože Kate nepotrestala, bylo jasné, že Sestra Yvaine nepatří k těm nejhorším. Kate se roztřesenou rukou pokusila znovu nalít vodu.

      Ona i ostatní dívky se měly naučit elegantně obsluhovat u stolů šlechty. Pravdou ale bylo, že Kate na podobné věci nebyla. Byla nevysoká a svalnatá. Rozhodně v sobě neměla ladnou ženskost, kterou se jeptišky snažily vyvolat. To, proč si své rudé vlasy stříhala na krátko, mělo svůj význam. V dokonalém světě, ve světě, kde by měla možnost volby, by se přidala k některé z hereckých či zápasnických skupin, které se pohybovaly ve městě. Nebo by možná dokonce vstoupila do armády, jako to dělali chlapci. Tohle ladné nalévání se hodilo spíš pro její starší sestru, která snila o princeznách a princích. Ne pro ni.

      Jako kdyby to přivolala vlastní myšlenkou, zaslechla náhle v hlavě sestřin hlas. Tedy, nejprve si tím nebyla jistá, protože jejich nadání nebylo zrovna spolehlivé.

      Pak se ale ozval znovu a současně přitom měla ten divný pocit.

      Kate, na dvoře! Pomoz mi!

      Kate v těch slovech cítila strach.

      Aniž by přesně věděla proč, ustoupila prudce od jeptišky. Rozlila přitom vodu po kamenné podlaze.

      „Omlouvám se,“ řekla. „Musím jít.“

      Sestra Yvaine jen překvapeně zírala na rozlitou vodu.

      „Kate, okamžitě to ukliď!“

      Kate už ale utíkala pryč. Pravděpodobně za to později dostane výprask, ale to už zažila a dalo se to vydržet. Pomoc jediné osobě, na které jí na světě záleželo, byla důležitější.

      Utíkala sirotčincem. Znala směr, protože za všechny roky od té příšerné noci, kdy ji tu odložili, prozkoumala všechna jeho zákoutí. Často se také za bezesných nocí vyplížila z ložnice a zkoumala sirotčinec za tmy. Poslouchala zvuky zvonů z města a procházela se kolem. Věděla, že se jí to jednoho dne bude hodit.

      Ten den nadešel.

      Kate už slyšela svoji sestru, jak se pere a volá o pomoc. Bezmyšlenkovitě se vrhla do jedné z místností, od ohniště sebrala pohrabáč a pak běžela dál. K čemu jí bude, to zatím nevěděla.

      Vrazila na dvůr a když uviděla svoji sestru, jak ji dva kluci drží na zemi a třetí se pere s jejími šaty, málem se jí zastavilo srdce.

      Přesně věděla, co musí udělat.

      Zmocnila se jí slepá zuřivost. Taková, kterou by nedokázala ovládnout, ani kdyby chtěla. Vyrazila kupředu s divokým zařváním. Pohrabáčem mířila prvnímu chlapci na hlavu. Těsně před tím, než ho zasáhla, se ohlédl, takže ho netrefila, tak jak chtěla. Přesto chlapec odletěl stranou a chytil se za hlavu.

      Zaútočila na dalšího, ten zrovna vstal a ona ho zasáhla do kolene. Padl k zemi. Třetího zasáhla do žaludku, takže se předklonil, jako by se chystal zvracet.

      Bušila do chlapců stále znovu a znovu, nehodlala jim dát čas se sebrat. Za dobu svého pobytu v sirotčinci už zažila spoustu potyček a věděla, že se nemůže spoléhat na sílu ani velikost. Mohla přežít jen, když popustila uzdu své zuřivosti. Té naštěstí měla stále dost.

      Bila je a tloukla, až se nakonec chlapci stáhli. Možná že už byli dost staří pro vstup do armády, ale Maskovaní bratři je neučili bojovat. Kdyby chlapci uměli bojovat, mohli by se vymknout kontrole. Kate udeřila jednoho z nich do obličeje, pak se prudce otočila a zasáhla druhého do předloktí. Ozvalo se hlasité prasknutí.

      „Vstávej,“ vyzvala sestru, když jí podávala ruku. „Vstávej!“

      Její sestra přijala nabízenou ruku a neohrabaně vstala. Pro jednou působila jako mladší sestra ona.

      Kate se dala na útěk a Sophia ji následovala. Cestou se trochu vzpamatovala. Když probíhaly chodbami sirotčince, jako by se jí vrátila část staré sebejistoty.

      Kate zaslechla výkřiky. Možná od Sester, možná od chlapců, ale bylo jí to jedno. Věděla, že nemá jinou možnost než utéct.

      „Nemůžeme se vrátit,“

Скачать книгу