LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Teď Kate viděla vnitřní prostor Haxiny chalupy, posetý rytinami run a postav. Runová čarodějnice seděla na židli a pozorovala Katino nehybné tělo. Očividně ho vytáhla nebo vynesla z hlubin jeskyně.

      „Moje fontána mě udržovala naživu,“ pronesla Siobhan. „Teď potřebuji něco, do čeho bych mohla vstoupit. A zdá se, že tu je jedna prázdná nádoba.“

      „Ne!“ vykřikla Kate a znovu udeřila do bubliny.

      „Ach, neboj se,“ uklidňovala ji Siobhan. „Nebudu tam dlouho. Asi jen tak dlouho, než zabiju tvoji sestru.“

      Kate při těch slovech ztuhla krev v žilách. „Proč? Proč chceš, aby Sophia zemřela? To mi tak moc chceš ublížit? Zabij raději mě. Prosím.“

      Siobhan se na ni pozorně zadívala. „Ty bys za sestru opravdu položila život, že ano? Zabíjela bys kvůli ní. Zemřela bys pro ni. Ale teď nic z toho nestačí.“

      „Prosím, Siobhan, na kolenou tě prosím!“ vykřikla Kate.

      „Pokud jsi tohle nechtěla, měla jsi dělat, co jsem ti řekla,“ nedala se Siobhan. „S tvojí pomocí jsem mohla změnit osud tak, aby byl můj domov už navždy v bezpečí. Měla bych moc. Teď jsi mě o tuhle možnost připravila a já potřebuji žít.“

      Kate přesto nechápala, proč by měla Sophia zemřít.

      „Pak žij v mém těle,“ řekla. „Ale neubližuj Sophii. K tomu nemáš důvod.“

      „Mám spoustu důvodů,“ pronesla Siobhan. „Myslíš si, že převlek za mladší sestru vládkyně mi stačí? Myslíš si, že zemřít za jediný lidský život stačí? Tvoje sestra čeká dítě. Dítě, které bude vládnout. Ještě jako nenarozenou věc ho zformuji podle sebe. Zabiju ji a dítě z ní vyrvu. Zmocním se ho a vyrostu s ním. Stanu se tím, čím se potřebuju stát.“

      „Ne!“ vykřikla Kate, když si uvědomila, co to znamená. „Ne.“

      Siobhan se zasmála krutým smíchem. „Tvé tělo zabíjí ve chvíli, kdy já zabiju Sophii,“ pronesla. „A ty zůstaneš tady, zachycená mezi světy. Doufám, že si užíváš, že už mi nemusíš sloužit, učednice.“

      Začala něco mumlat a zdálo se, jako by se rozplývala. Obraz Haxiny chalupy ale zůstával stále zřetelný. Když si Kate všimla, jak se její tělo nadechuje, rozkřičela se.

      „Haxo, ne, to nejsem já!“ křičela. Snažila se stejné sdělení vyslat i pomocí myšlenky, ale nic se nestalo.

      Na druhé straně energetické bubliny se toho dělo hodně. Siobhan lapala po dechu, otevřela oči a posadila Katino tělo.

      „Pomalu, Kate,“ uklidňovala ji Haxa, aniž by vstala. „Hodně jsi toho prožila.“

      Kate sledovala vlastní tělo, jak se nejistě protahuje. Jako by si jeho obyvatel chtěl připomenout, kde má všechny končetiny. Haxe se muselo zdát, že je stále dezorientovaná z toho, co měla za sebou. Kate ale věděla, že si Siobhan zvyká na nové tělo a zkouší, co umí a neumí.

      Nakonec rozechvěle vstala. První krok byl vratký, ale v druhém už bylo znát sebevědomí. Tasila Katin meč a několikrát jím švihla vzduchem, jako kdyby zkoušela jeho vyvážení. Haxa se zatvářila poněkud vyděšeně, ale ani se nehnula. Nejspíš si myslela, že právě tak by si Kate ověřovala koordinaci pohybů.

      „Víš, kde jsi?“ zeptala se Haxa.

      Siobhan se na ni zadívala Katinýma očima. „Ano, vím.“

      „A víš, kdo jsem já?“

      „Jsi ta, která si říká Haxa a snaží se skrýt své pravé jméno. Staráš se o runy. Nic jsem proti tobě neměla až do doby, kdy ses rozhodla pomoct mé učednici.“

      Kate ze svého místa sledovala, jak se v Haxině obličeji objevila čistá hrůza.

      „Ty nejsi Kate.“

      „Ne,“ pronesla Siobhan. „Nejsem.“

      Pohnula se tak rychle a prudce, jak jí jen Katino tělo dovolilo. Rychle bodla lehkým mečem, takže se zdálo, jako by Haxu do hrudi zasáhl blesk. Hrot meče vyjel Haxe ze zad.

      „Jména mají jednu potíž,“ prohlásila Siobhan. „Dají se použít jen, když máš hlas, kterým bys je řekla. Neměla ses mi stavět do cesty, runová čarodějnice.“

      Nechala Haxu padnout k zemi a pak vzhlédla, jako by věděla, odkud je Kate sleduje.

      „Zemřela kvůli tobě. Sophia zemře kvůli tobě. Její dítě a tohle království budou mé. Jen kvůli tobě. Chci, abys nad tím přemýšlela, Kate. Přemýšlej nad tím, až bublina splaskne a přijdou si pro tebe tvé děsy.“

      Mávla rukou a obraz vybledl. Kate se vrhla proti bublině. Chtěla se dostat ven. Chtěla najít způsob, jak Siobhan zastavit.

      Když se svět kolem změnil v šeď, zarazila se. Siobhan už se ji nesnažila oblouznit. Okolí teď bylo šedivé, převalovaly se v něm chuchvalce mlhy a v dálce se třpytil stříbřitý odlesk. Byl tak daleko, až měla Kate pocit, že si ho možná jen představuje.

      Z mlhy se začaly vynořovat postavy. Kate poznávala tváře lidí, které zabila: Maskovaných sester, vojáků, několika mužů lorda Cranstona i muže Pána vran. Věděla, že jde jen o jejich obrazy, a ne o skutečné duchy, ale to nijak nemírnilo děs, který se jí zmocňoval. Roztřásly se jí ruce a Kate měla pocit, že meč, který má u sebe, je vlastně k ničemu.

      Objevila se Gertrude Illiard a v ruce svírala polštář.

      „Já půjdu jako první,“ kývla na ni. „Budu tě dusit tak, jako jsi dusila ty mě, ale nezemřeš. Tady ne. Nezáleží na tom, co ti provedeme, stejně nezemřeš, i když o to budeš škemrat.“

      Kate se rozhlédla a všimla si, že každý z nich něco nese. Ať už to byl nůž nebo bič, meč nebo škrtidlo. Každý z nich jako by toužil jen po tom, aby jí ublížil. Kate věděla, že jakmile budou moct, hned se na ni vrhnou.

      Bublina kolem slábla, byla stále průsvitnější. Kate sevřela meč a v duchu se připravovala na to, co ji čekalo.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Emeline následovala Ashu, Vincenta a ostatní vřesovišti za Pramenem. Pevně svírala Coru za předloktí, aby se v mlze, která z vřesovišť stoupala, vzájemně neztratily.

      „Dokázaly jsme to,“ vydechla Emeline. „Našly jsme Kamenov.“

      „To spíš Kamenov našel nás,“ podotkla Cora.

      Na tom něco bylo, vzhledem k tomu, že je obyvatelé Kamenova zachránili před popravou. Když Emeline zavřela oči, měla pocit, že stále cítí oheň hranice, na které měla uhořet. Štiplavý dým, který se jí dral do nosu. Nelíbilo se jí to ani trochu.

      „A navíc,“ pokračovala Cora, „myslím, že abychom něco našly, musely bychom to nejdřív vidět.“

      Líbí se mi tvoje zvířátko, ucítila Emeline Ashinu myšlenku. Vždycky tolik mluví?

      Žena, která působila dojmem jednoho z kamenovských velitelů nezastavovala. Její dlouhý kabát klouzal po vřesu, široký klobouk ji chránil před padající vlhkostí.

      Ona není žádné zvířátko, odpověděla Emeline. Původně

Скачать книгу