Aréna Jedna: Otrokáři - Морган Райс Trilogie Přežití

Скачать книгу

druhém. Je příliš tma na to, abych viděla, co je uvnitř, tak jejich vnitřek prozkoumávám rukou. V prvním nic není. Ani ve druhém. Rychle je všechny otevřu a stejně rychle klesají mé naděje – když v tom se zastavím u pátého šuplíku. Vzadu něco je. Pomalu to vyndám.

      Držím to na světle a zprvu nemůžu rozeznat, co to je, ale potom cítím staniol, který mi prozradí, co to je: tabulka čokolády. Někdo už ji nakousl, ale je stále zabalená v původním obalu a z velké části je zachovalá. Kousek rozbalím a přivoním si k němu. Nemůžu uvě- řit, že je to skutečné: opravdová čokoláda. Čokoládu jsme neměli už od války.

      S vůní přichází ostrá bolest hladu a jen s vypětím všech sil se do- kážu ovládnout, abych na místě neroztrhla obal a celou ji nezhltla. Nutím se si dodávat sílu, opatrně ji zase zabalím a schovám do kapsy. Počkám, až budu s Bree a pak si ji vychutnám. Při pomyšlení na její výraz, až ji ochutná, se mi na tváři objeví úsměv. To bude k nezaplacení.

      Rychle projdu zbývající šuplíky, s novou nadějí, že objevím ně- jaký poklad. Všechno ostatní je ale prázdné. Otočím se zpět do míst- nosti a projdu si ji ode zdi ke zdi, kolem zdí, všechny kouty ve snaze najít cokoli. Je to tu však opuštěné.

      Vtom šlápnu na něco měkkého. Kleknu si, zvednu to a podržím to na světle. Jsem ohromená: je to medvídek. Je ošuntělý a chybí mu jedno oko, ale Bree medvídky miluje a ten, kterého nechala doma, když jsme odjeli, jí hrozně chybí. Až tohle uvidí, bude mít ne- skutečnou radost. Vypadá to, že dnes bude mít šťastný den.

      Nacpu si medvídka za opasek a jak se zvedám, moje ruka přejede po něčem měkkém. Zvednu to a podívám se na to lépe, k mé radosti v ruce držím šálu. Je černá a zaprášená, ale jak si ji přiložím k tělu, ihned cítím, jak je teplá. Jdu k oknu a šálu opráším. Podívám se na ni na světle: je dlouhá a tlustá – dokonce bez děr. Jako bych našla čisté zlato. Okamžitě si ji obtáčím kolem krku a schovám pod triko a hned je mi mnohem větší teplo. A kýchnu.

      Slunce zapadá a zdá se, že jsem našla vše, co se dá, takže se dávám k odchodu. Cestou ke dveřím ale zakopnu o něco tvrdého a kovového. Zastavím se, opět si kleknu a opatrně se snažím na- hmatat, jestli to není nějaká zbraň. Není. Je to kulaté držadlo při- pevněné k dřevěné podlaze. Jako klepadlo. Nebo klika.

      Škubu s ním doleva a doprava. Nic se nestalo. Zkouším s ním otáčet. Nic. Zkusím štěstí. Postavím se stranou a ze všech sil za něj zatáhnu přímo vzhůru.

      Otevřely se padací dveře a vznesl se oblak prachu.

      Nakouknu dolů, kde mě uvítal další prostor, s hliněnou podla- hou, vysoký něco přes metr. Srdce se mi rozbušilo z pomyšlení na možnosti, které se nám tím otevřely. Kdybychom tu bydlely a obje- vily by se problémy, mohla bych Bree schovat tady dole. Tahle chatka získává na hodnotě čím dál víc.

      A nejen to. Když se podívám, jak to dole vypadá, něco se tam leskne. Ty těžké dřevěné dveře úplně odklopím a rychle lezu po žeb-říku dolů. Je tu úplná tma, takže rukama šmátrám před sebou. Něco jsem nahmatala. Sklo. Ve stěnách jsou zabudované police a na nich jsou sklenice. Zavařovací.

      Jednu beru do ruky a vynesu ji na světlo. Uvnitř je něco červe- ného a měkkého. Vypadá to jako marmeláda. Rychle odšroubuju ko- vové víčko a ke sklenici si přivoním. Štiplavá vůně malin mě uhodí jako mořská vlna. Strčím dovnitř prst a váhavě ho dávám na svůj jazyk. Nemůžu tomu uvěřit: malinový džem. A chutná jako by ho někdo udělal včera.

      Rychle zašroubuju víčko, nacpu si sklenici do kapsy a spěchám zpátky k policím. Nahmatávám desítky sklenic. Beru tu nejbližší a podívám se na ni na světle. Tahle vypadá jako okurky.

      Jsem v úžasu. Tohle místo je zlatý důl.

      Přála bych si je s sebou vzít všechny, ale nemám je v čem odnést a ruce mi mrznou, venku se navíc už stmívá. Sklenici s okurkami tedy dávám zpět na své místo, rychle po žebříku vyšplhám nahoru a pořádně za sebou zavírám padací dveře. Chtěla bych je zamknout a jsem nervózní z toho, že to tam dole všechno nechávám bez do- zoru. Připomenu si ale, že tu nikdo už roky nebyl – a že ani já bych si ho asi nevšimla, kdyby ten strom nespadl.

      Když odcházím, zavírám za sebou dveře až nadoraz a cítím touhu to tu chránit, jako by to už byl náš domov.

      S plnými kapsami pospíchám zpět k jezírku – ale vtom se oka- mžitě zastavím, protože jsem si všimla pohybu a slyšela nějaký zvuk. Zprvu mě přepadl strach z toho, že mě někdo sledoval – když se však pomalu otočím, vidím něco jiného. Tři metry ode mě stojí jelen a zírá na mě. Je to první jelen, kterého jsem za ty roky viděla. Jeho velké černé oči hledí do mých, pak se znenadání otočí a uteče pryč.

      Nemám slov. Měsíc co měsíc se snažím nějakého jelena najít v naději, že se k němu budu moci dostat tak blízko, abych na něj mohla vrhnout nůž. Nikdy jsem však nikde žádného neviděla. Možná jsem nelovila dost často. Možná tady nahoře žijí celou dobu.

      Rozhodnu se sem hned ráno vrátit a když budu muset, budu čekattřeba celý den. Když tu byl jednou, možná se vrátí. Až ho příště uvi- dím, zabiju ho. Ten jelen by nás mohl nakrmit na několik týdnů.

      Plná nové naděje spěchám k jezírku. Když se přiblížím k prutu a podívám se na něj, srdce se mi rozbuší, protože je ohnutý skoro do půli. Třesu se nedočkavostí a peláším k díře v ledu a je mi jedno, že mi to klouže. Pevně uchopím vlasec a modlím se, aby vydržel.

      Natáhnu se a silně škubnu. Cítím, jak opačným směrem škube velká ryba a tiše nabádám vlasec k tomu, aby se nepřetrhl a háček, aby se neulomil. Jedno poslední škubnutí a ryba letí z ledu. Je to ob- rovský losos, velký jako moje paže. Dopadl na led a plácá se a klouže všemi směry. Přiběhnu k němu, abych ho zvedla, ale vy- klouzl mi a znovu se plácá na ledu. Ruce mám pokryté slizem a pří- liš kluzké na to, abych ho mohla uchopit, takže rozbalím své rukávy a znovu ho uchopím, tentokrát pevněji. Vrtí se mi v náručí a dobrých třicet vteřin sebou mrská, teprve pak konečně nepřestane. Je mrtvý.

      Jsem v úžasu. Je to můj první úlovek za několik měsíců.

      Kloužu po ledu plná nadšení, pokládám ho na břeh a zabalím ho do sněhu ve strachu, aby nějakým způsobem znovu nepřišel k ži- votu a neskočil zpět do jezera. Beru si prut a vlasec do jedné ruky a rybu do druhé. Cítím sklenici s džemem v jedné kapse, termosku s mízou v druhé kapse spolu s čokoládou a medvídka za pasem. Bree bude dnes večer bohatá.

      Zbývá mi vzít už jen jedno. Jdu ke hromádce suchého dřeva, prut chytím pod paží a volnou rukou se snažím nabrat tolik dřeva, kolik unesu. Pár kousků mi spadne a nemůžu vzít tolik, kolik bych chtěla, ale nestěžuju si. Pro zbytek se sem můžu vrátit ráno.

      S plnýma rukama se za posledních paprsků denního světla kloužu dolů po strmém svahu, opatrně, abych žádný ze svých pokladů ne- upustila. Celou cestu nemůžu pustit z hlavy tu chatku. Je dokonalá a skrývá takové možnosti, až se mi z toho znovu rozbuší srdce. Je to přesně to, co potřebujeme. Tátova chata je příliš nápadná, posta- vená u hlavní silnice. Už měsíce mám obavy z toho, že jsme tam příliš zranitelné. Stačilo by, aby kolem projel jeden zbloudilý otro- kář, a měly bychom problémy. Už dlouho nás chci přestěhovat, ale doteď jsem nevěděla kam. Koneckonců tady nahoře žádné další domy nejsou.

      Ta malá chatka je tak vysoko, tak daleko od nejbližší silnicenavíc doslova postavená

Скачать книгу