LITMIR.BIZ

Скачать книгу

se chopil sýrového sendviče a s těžkým srdcem zamířil k záchodkům. Věděl, že kabinka je jediné místo, kde si bude připadat v bezpečí.

      *

      Po obědě čekaly Olivera přírodní vědy. Procházel chodbami a hledal učebnu. Žaludek se mu svíral pocitem, že to určitě bude stejně špatné, jako první dvě hodiny.

      Když našel správnou třídu, zaklepal na skleněné okénko. Překvapilo ho, když mu otevřela učitelka. Přírodní vědy totiž většinou učili staří a lehce podivínští učitelé. Paní Belfryová ale působila naprosto normálně. Měla dlouhé, rovné světle hnědé vlasy, které barvou odpovídaly jejím bavlněným šatům. Oliver si všiml, že má učitelka ve tvářích dolíčky.

      „Ahoj,“ přivítala ho paní Belfryová. „Ty jsi Oliver?“

      Oliver přikývl. I když byl ve třídě první, styděl se. Alespoň ho ale tahle učitelka očekávala, to byla dobrá zpráva.

      „Ráda tě poznávám,“ pronesla paní Belfryová a natáhla k němu ruku.

      Bylo to velice formální a Oliver nic podobného nečekal. Vzhledem k tomu, co zatím na Campbellově juniorské střední zažil, ho to opravdu překvapilo. Přesto učitelce rukou potřásl. Měla teplou kůži a její přátelské, ale přesto zdvořilé vystupování Olivera uklidnilo.

      „Zvládl sis už něco načíst?“ zeptala se paní Belfryová.

      Oliver vykulil oči a cítil, jak se ho zmocňuje panika. „Netušil jsem, že si mám něco načíst.“

      „To nevadí,“ ujistila ho paní Belfryová a usmála se. „Nedělej si s tím starosti. Právě se učíme o vědcích a důležitých historických osobnostech.“ Ukázala na černobílý portrét na zdi. „Tohle je Charles Babbage, vynálezce…“

      „…kalkulačky,“ dokončil Oliver.

      Paní Belfryová spráskla ruce. „Tak ty ho znáš?“

      Oliver přikývl. „Ano. Také je často považován za otce počítačů, protože právě jeho návrhy vedly k jejich vynalezení.“ Zadíval se na další obraz na zdi. „A tohle je James Watt,“ řekl. „Vynálezce parního stroje.“

      Paní Belfryová přikývla. Zdálo se, že je nadšená. „Olivere, už teď můžu říct, že spolu budeme báječně vycházet.“

      V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli Oliverovi spolužáci. Oliver polkl a cítil, jak se ho znovu zmocňuje úzkost.

      „Možná by ses měl posadit?“ navrhla paní Belfryová.

      Přikývl a zamířil na místo nejblíž oknu. Kdyby toho na něj bylo moc, může se alespoň dívat ven a představovat si sám sebe na jiném místě. Měl odsud výhled na celé sousedství a na vítr prohánějící různé odpadky a listí všude kolem. Mraky na nebi byly ještě temnější než ráno. Oliverovi to od nepříjemných pocitů nijak nepomohlo.

      Zbytek dětí ve třídě se choval hlučně a neohleduplně. Paní Belfryové trvalo dost dlouho, než je trochu zklidnila a začala s vyučováním.

      „Dnes budeme pokračovat v tom, co jsme začali minulý týden,“ řekla a Oliver si všiml, jak zvýšila hlas, aby ji všichni dobře slyšeli. „Půjde o několik skvělých vynálezců z druhé světové války. Ví někdo, kdo je tohle?“

      Pozvedla černobílou fotografii ženy, o které Oliver četl ve své knize vynálezců. Katharine Blodgett – vynalezla plynovou masku, kouřovou clonu a nereflexní sklo, které se používalo na periskopy ponorek. Po Armandu Illstromovi byla Katharine Blodgett jednou z nejoblíbenějších Oliverových vynálezkyň. Její objevy za druhé světové války mu totiž připadaly fascinující.

      V tu chvíli si všiml, že se na něj paní Belfryová dívá, jako by něco očekávala. Nejspíš z jeho pohledu vyčetla, že přesně ví, kdo je na fotografii. Po dnešních zkušenostech se ale Oliver bál něco říct. Celá třída nakonec zjistí, že je šprt, on jim to ale nehodlal nijak usnadnit.

      Paní Belfryová z něj ale nespouštěla pohled. Povzbudivě na něj kývla. Oliver věděl, že by to neměl dělat, ale přesto promluvil.

      „To je Katharine Blodgett,“ řekl nakonec.

      Paní Belfryová se zářivě usmála a na tvářích se jí přitom objevily dolíčky. „Přesně tak, Olivere. Můžeš třídě říct, co je zač? Co vynalezla?“

      Oliver za sebou zaslechl uchechtnutí. Děti ho opravdu začaly považovat za šprta.

      „Vynalézala během druhé světové války,“ řekl. „Vytvořila spoustu užitečných a důležitých vynálezů – například periskopy. A plynové masky, které zachránily spoustu životů.“

      Paní Belfryová byla z Olivera nadšená.

      „CVOKU!“ vykřikl někdo zezadu.

      „Tohle si odpusť, Paule,“ pronesla paní Belfryová ostře k chlapci, který vykřikl. Obrátila se k tabuli a začala psát o Katharine Blodgett.

      Oliver se usmál. Po knihovníkovi, který mu daroval jeho knihu byla paní Belfryová nejlaskavějším dospělým, kterého kdy potkal. Její nadšení bylo jako neprůstřelný štít, kterým se Oliver chránil a nemusel si tak všímat úsměšků zbytku třídy. Zavrtěl se na židli a připadal si tak dobře, jako už několik dní ne.

      *

      Dřív, než by to čekal, oznámil zvonek konec vyučování. Všichni spěchali ven, předbíhali se a pokřikovali. Oliver sesbíral své věci a zamířil k východu.

      „Olivere, jsem velice překvapena tvými znalostmi,“ pronesla paní Belfryová, když na něj narazila v hale. „Kde ses o vynálezcích tolik dozvěděl?“

      „Mám takovou knihu,“ vysvětlil. „Vynálezci mě baví. Chtěl bych se stát jedním z nich.“

      „Vynalézáš i ty sám?“ zeptala se ho a vypadala, že ji to opravdu zajímá.

      Oliver přikývl, o neviditelném plášti jí ale nic neřekl. Co kdyby si myslela, že je to hloupost? Rozhodně by nesnesl, kdyby v jejím obličeji uviděl něco, co by připomínalo úsměšek.

      „Tak to je skvělé, Olivere,“ řekla a pokývala hlavou. „Je důležité mít své sny. Kdo je tvůj nejoblíbenější vynálezce?“

      Oliver si vybavil portrét Armanda Illstroma na zašlém obrázku v knížce.

      „Armando Illstrom,“ řekl. „Není moc slavný, ale vynalezl spoustu super věcí. Dokonce se pokoušel sestavit stroj času.“

      „Stroj času?“ zeptala se paní Belfryová a pozvedla obočí. „To je zajímavé.“

      Oliver znovu přikývl, cítil, že se může víc otevřít. „Jeho továrna je nedaleko. Přemýšlel jsem, že bych za ním zašel.“

      „To bys měl,“ pronesla paní Belfryová a obdarovala Olivera vřelým úsměvem. „Víš, když jsem byla v tvém věku, milovala jsem fyziku. Všechny děti se mi posmívaly, nechápaly, proč mě baví stavět obvody, místo hraní si s panenkami. Jednoho dne se ale ve městě zastavil můj nejoblíbenější fyzik. Točil tam jeden díl svého televizního pořadu. Zašla jsem se podívat a promluvila si s ním. Řekl mi, že se nesmím vzdát. Ani když

Скачать книгу