LITMIR.BIZ

Скачать книгу

      “Ne,” řekla rozhodně, její hlas zněl autoritativně. Cítila, jak v ní roste zlá předtucha, mravenčení mezi očima. Říkalo jí, že Thurn je někde tam dole naživu, někde mezi troskami, mezi tisícem plovoucích těl.

      Lorna si prohlédla vodu, čekala, doufala, poslouchala. To mu dluží a neotočí se ke svému příteli zády. Zátoka Smrti byla děsivě tichá, všichni skřítkové byli mrtví, draci byli pryč; a přesto stále zněl svým zvukem, nepřetržitým naříkáním větru, cákáním tisíců bílých čepiček, sténáním jejich lodi, jak se neustále pohupovala. Poslouchala, jak poryvy větru zesílily.

      “Blíží se bouřka, mylady,” řekl konečně Sovos. “Musíme odplout. Potřebujeme pokyny.”

      Věděla, že mají pravdu, ale ani tak nemohla přestat.

      Právě když Sovos otevřel ústa, aby promluvil, najednou Lorna pocítila nával vzrušení. Naklonila se a něčeho si všimla v dáli, co se pohupovalo na vodě, unášeno proudy směrem k lodi. Pocítila zamrazení v žaludku a věděla, že je to on.

      “TÁMHLE!” vykřikla.

      Muži přispěchali k zábradlí, pohlédli přes okraj a potom to také spatřili: byl to Thurn, plovoucí na vodě. Lorna neztrácela čas. Udělala dva velké kroky, skočila přes zábradlí a hlavou napřed se vrhla dvacet stop do ledových vod zátoky.

      “Lorno!” vykřikl za ní Merk s obavami ve hlase.

      Lorna spatřila rudé žraloky, kteří se pod ní hemžili a pochopila, proč se o ni obává. Kroužili kolem Thurna a zatímco do něj dloubali, viděla, že nejsou schopni prokousnout jeho brnění. Thurn měl štěstí, uvědomila si, že má na sobě své brnění, jedinou věc, která mu zachránila život – a ještě větší štěstí, že se drží kusu klády, který ho udržuje nad hladinou. Ale žraloci se nyní hemžili divočeji, byli drzejší a ona věděla, že už nezbývá mnoho času.

      Také věděla, že mohou žraloci připlavat k ní, ale ani tak nezaváhala, dokonce i když byl její život v nebezpečí. Dlužila mu to.

      Lorna byla v šoku z toho, jak je voda ledová a bez zaváhání kopala a plavala pod hladinou, až k němu doplavala, využila svou sílu, aby plavala rychleji, než žraloci. Objala ho, uchopila ho, cítila, jež je naživu, i když je v bezvědomí. Žraloci začali plavat k ní a ona se připravila udělat cokoli, aby je udržela naživu.

      Lorna najednou uviděla, jak kolem ní začaly padat provazy, pevně se chytila a cítila, jak je rychle tažena vpřed, letěla vzduchem. Bylo to právě včas: jeden rudý žralok vyskočil z vody a ohnal se po jejích nohou, ale minul.

      Lorna držela Thurna, byla tažena vzduchem, stoupala v mrznoucím větru, divoce se houpala a pak narazili na trup lodi. Za okamžik byli vytaženi posádkou a předtím, než se dostala zpět na palubu, zahlédla jednoho žraloka, který plaval pod nimi, rozzuřený z toho, že ztratil svou kořist.

      Lorna s žuchnutím přistála na palubě, Thurn byl v jejím objetí a hned se k němu otočila a prohlédla ho. Polovina jeho tváře byla znetvořená, spálená plameny, ale alespoň přežil. Oči měl zavřené. Alespoň nebyly zvrácené k nebi; to bylo dobré znamení. Položila své ruce na jeho srdce a něco pocítila. I když to bylo slabé, bylo to bušení.

      Lorna přiložila dlaně na jeho srdce a okamžitě pocítila nával energie, intenzivní horkost se řinula jejími dlaněmi přímo do něj. Povolala své síly a pobízela Thurna, aby se vrátil k životu.

      Thurn najednou otevřel oči, posadil se zpříma, zalapal po vzduchu, zhluboka dýchal, plival vodu. Kašlal a ostatní muži přispěchali a zabalili ho do kožešin, aby se zahřál. Lorna byla bez sebe. Sledovala, jak se mu vrací do tváře barva a věděla, že bude žít.

      Lorna náhle pocítila teplou kožešinu, která jí byla přehozena přes ramena, otočila se a spatřila, jak nad ní stojí Merk, usmívá se a pomáhá jí na nohy.

      Muži se kolem nich brzy shromáždili a hleděli na ni s úctou.

      “A nyní?” zeptal se upřímně, přistoupil vedle ní. Musel téměř křičet, aby překřičel vítr a sténání jejich pohupující se lodi.

      Lorna věděla, že mají málo času. Zavřela oči, natáhla své dlaně k nebi a pomalu cítila samotný vesmír. Ohnivý Meč byl zničený, Knossos byl ten tam, draci uprchli, potřebovala vědět, kde jsou v Escalonu nejvíce potřeba v tento čas krize.

      Náhle pocítila, jak vedle ní vibruje Nedokončený Meč a hned to věděla. Otočila se a podívala se na Aleca a ten se na ni díval a čekal.

      Cítila, jak se v ní rodí jeho zvláštní osud.

      “Už nebudeš pronásledovat draky,” řekla. “Ti, kteří uprchli, se k tobě už nevrátí – nyní se tě bojí. A jestli je budeš hledat, nenajdeš je. Vrátili se bojovat do jiné části Escalonu. Mise zničit je nyní náleží někomu jinému.”

      “Tak co teď, mylady?” zeptal se překvapeně.

      Ona zavřela oči a cítila, jak k ní přichází odpověď.

      “Plameny,” odpověděla Lorna a byla si odpovědí jistá. “Musí být obnoveny. Je to jediný způsob, jak zabránit Mardě, aby zničila Escalon. Na tom teď nejvíce záleží.”

      Zdálo se, že je Alec zmatený.

      “A co to má co do činění se mnou?” zeptal se.

      Ona na něj hleděla.

      “Nedokončený Meč,” odpověděla. “To je poslední naděje. Jen on může obnovit zeď z Plamenů. Musí být vrácen do svého původního domova. Do té doby nebude Escalon v bezpečí.”

      Hleděl na ni s překvapeným obličejem.

      “A kde je jeho domov?” zeptal se, zatímco se kolem shromáždili muži, aby poslouchali.

      “Na severu,” odpověděla. “Ve Věži v Ur.”

      “V Uru?” zeptal se Alec zmateně. “Cožpak ta věž nebyla zničena?”

      Lorna pokývala.

      “Ano, to byla,” odpověděla. “Ale ne to, co je pod ní.”

      Zhluboka se nadechla, zatímco se na ni všichni ohromeně podívali.

      “Ve věži je tajná místnost, hluboko pod zemí. Samotná věž nikdy nebyla důležitá – to bylo jen k odvedení pozornosti. Bylo to to, co leží pod ní. Tam najde Nedokončený Meč svůj domov. Až ho vrátíš, země bude v bezpečí, Plameny budou navždy obnoveny.”

      Alec se zhluboka nadechl, snažil se vše pochopit.

      “Ty chceš, abych se vydal na sever?” zeptal se. “Do věže?”

      Ona pokývala.

      “Bude to proradná cesta,” odpověděla. “Budeš obklopen nepřáteli. Vezmi si sebou muže ze Ztracených Ostrovů. Pluj po Smutku a nezastavuj se, dokud se nedostaneš do Uru.”

      Vykročila vpřed a položila mu ruku na rameno.

      “Vrať meč,” přikázala mu. “A zachraň nás.”

      “A ty, mylady?” zeptal se Alec.

      Zavřela oči a pocítila příšernou bolest a okamžitě věděla, kam se musí vydat.

      “Zatímco hovoříme, Duncan umírá,” řekla. “A mohu ho zachránit jen já.”

      KAPITOLA

Скачать книгу