LITMIR.BIZ

Скачать книгу

matka natáhla ruku, byla téměř průsvitná, a Kyra se natáhla a uchopila ji. Dotyk její kůže byl uchvacující, a jak ji Kyra držela, cítila, jako by se jí uzdravila část její duše.

      “Pozorovala jsem tě,” řekla. “A jsem na tebe pyšná. Ještě pyšnější, než si dokážeš představit.”

      Kyra se snažila se soustředit, ale jak pocítila teplo ze sevření její matky, cítila, jako by odcházela z tohoto světa.

      “Umírám, matko?”

      Její matka se na ni podívala zářivýma očima a ještě pevněji sevřela její ruku.

      “Přišel tvůj čas, Kyro,” řekla. “Tvá kuráž změnila tvůj osud. Tvá kuráž – a má láska.”

      Kyra zmateně zamrkala.

      “Cožpak nyní nebudeme spolu?”

      Její matka se na ni usmála a Kyra cítila, jak ji její matka pomalu pouští a odplouvá pryč. Kyra pocítila nával strachu, protože věděla, že její matka odejde a bude navždy pryč. Kyra se jí snažila udržet, ale ona pustila její ruku a místo toho položila dlaň Kyře na břicho. Kyra pocítila teplo a lásku, která jí začala proudit a hojit ji. Pomalu cítila, jak se uzdravuje.

      “Já tě nenechám zemřít,” odpověděla její matka. “Má láska k tobě je silnější, než osud.”

      Její matka najednou zmizela.

      Na jejím místě stál krásný chlapec a hleděl na ni zářivýma očima, měl dlouhé, rovné vlasy a uchvátil ji. V jeho pohledu cítila lásku.

      “Já tě také nenechám zemřít, Kyro,” zopakoval.

      Naklonil se, položil dlaň na její břicho, na stejné místo, jako její matka, a ona pocítila ještě intenzivnější horko, které jí začalo proudit tělem. Uviděla bílé světlo a cítila, jak jí proudí teplo, cítila, jak znovu ožívá, nemohla ani dýchat.

      “Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl nic než šepot.

      Topila se v horku a ve světle, nemohla si pomoci, musela zavřít oči.

      Kdo jsi? ozývalo se jí v hlavě.

      Kyra pomalu otevřela oči, pocítila intenzivní vlnu míru a klidu. Podívala se kolem sebe, čekala, že bude stále na oceánu a uvidí vodu a nebe.

      Místo toho uslyšela všudypřítomné cvrlikání hmyzu. Zmateně se otočila a zjistila, že je v lese. Ležela na mýtině a cítila, jak jí břichem prostupuje intenzivní horko v místě, kam byla bodnuta a podívala se dolů a uviděla tam ruku. Byla to krásná, bledá ruka, která se dotýkala jejího břicha, jako v jejím snu. Hlava se jí točila, podívala se vzhůru a uviděla ty krásné šedé oči, které na ni hleděly tak intenzivně, zdálo se, jako by zářily.

      Kyle.

      Klekl si vedle ní, jednu ruku jí dal na čelo a jak se jí dotkl, Kyra pomalu cítila, jak se její zranění hojí, pomalu cítila, jak se vrací zpět do tohoto světa, jako by ji sem lákal. Opravdu spatřila svou matku? Bylo to skutečné? Cítila se, jako by měla zemřít a přesto se její osud nějakým způsobem změnil. Bylo to, jako by její matka zakročila. A Kyle. Jejich láska ji vrátila zpět. Ta, a jak její matka řekla, její vlastní kuráž.

      Kyra si olízla rty, byla příliš slabá na to, aby se posadila. Chtěla poděkovat Kylovi, ale v krku měla příliš vyprahlo a slova nechtěla ven.

      “Ššš,” řekl, když viděl, jak s tím bojuje, naklonil se a políbil ji na čelo.

      “Zemřela jsem?” podařilo se jí konečně zeptat.

      Po dlouhém tichu odpověděl, jeho hlas byl jemný, ale silný.

      “Vrátila ses zpět,” řekl. “Nenechal bych tě jít.”

      Byl to zvláštní pocit; hledět mu do očí, cítila se, jako by ho vždy znala. Natáhla se a uchopila ho za zápěstí, vděčně ho zmáčkla. Tolik mu toho chtěla říci. Chtěla se ho zeptat, proč by kvůli ní riskoval život; proč o ni měl takovou starost; proč by se obětoval, aby ji vrátil zpět. Cítila, že se pro ni velmi obětoval takovým způsobem, který jemu samotnému ublíží.

      Ze všeho nejvíce si přála, aby věděl, co právě nyní cítí.

      Miluji tě, chtěla říci.

      Ale slova nešla ven. Místo toho ji přemohla únava a jak zavřela oči, neměla na výběr a musela se tomu podvolit. Cítila, jak usíná, celý svět se kolem ní prohnal, a ona přemýšlela, jestli znovu umírá. Byla přivedena zpět jen na okamžik? Přišla naposledy zpět, aby se rozloučila s Kylem?

      A jak ji nakonec přemohl spánek, mohla přísahat, že uslyšela posledních pár slov ještě předtím, než navždy odešla:

      “Také tě miluji.”

      KAPITOLA PÁTÁ

      Dráček letěl v bolestném utrpení, každé mávnutí křídly byl boj, snažil se udržet se ve vzduchu. Letěl už celé hodiny, letěl přes escalonskou krajinu, cítil se ztracen a sám v tomto krutém světě, do kterého se narodil. Jeho hlavou probleskly vidiny jeho umírajícího otce, který tam ležel, jeho velké oči se zavíraly, byl ubodán k smrti všemi těmi lidskými vojáky. Jeho otec, kterého nikdy neměl šanci poznat, kromě toho jediného okamžiku velkolepé bitvy; jeho otec, který zemřel, aby ho zachránil.

      Dráček prožíval smrt svého otce, jako by to byla jeho vlastní smrt a s každým mávnutím křídly cítil stále větší vinu. Kdyby nebylo něj, jeho otec by právě teď mohl být na živu.

      Drak letěl, byl rozerván smutkem a výčitkami svědomí nad tou myšlenkou, že už nikdy nebude mít příležitost poznat svého otce, poděkovat mu za jeho nesobecký, ctnostný čin, za záchranu svého života. Část z něj už také nechtěla žít.

      Ale druhá část hořela zlostí, chtěla zoufale zabít ty lidi, pomstít svého otce a zničit zem pod sebou. Nevěděl, kde je, a přesto intuitivně cítil, že byl několik oceánů vzdálený od své domoviny. Instinkt ho hnal zpět domů; a přesto nevěděl, kde je jeho domov.

      Dráček letěl bez cíle, tak ztracen v tomto světě, plival plameny na vrcholky stromů, na cokoli, co našel. Brzy mu oheň došel a brzy potom se ocitl, jak s každým mávnutím křídly klesá níž a níž. Zkusil vystoupat nahoru, ale v panice zjistil, že už nemá tu sílu. Pokusil se vyhnout vrcholku stromu, ale jeho křídla už ho nezvedla a narazil přímo do něj, trpěl ze všech starých zranění, která se nezahojila.

      Bolestně se od něj odrazil a pokračoval v letu, jak ztrácel sílu, pomalu ztrácel výšku. Kapala z něj krev a padala dolů jako kapky deště. Byl zesláblý z hladu, ze svých zranění, z tisíce bodnutí kopím, která dostal. Chtěl letět dál a najít něco, co mohl zničit, ale cítil, jak se mu zavírají oči, víčka byla příliš těžká. Cítil, jak pomalu upadá do bezvědomí.

      Drak věděl, že umírá. Určitým způsobem to byla úleva; brzy se setká se svým otcem.

      Vzbudil ho zvuk šustícího listí a praskání větví a brzy se ocitl, jak naráží do vrcholků stromů a pak konečně otevřel oči. Jeho výhled byl zastřen světem zeleně. Už nebyl schopen se ovládnout, cítil, jak se motá, láme větve, každé prasknutí ho více bolelo.

      Konečně se náhle zastavil na vrcholku stromu, uvízl mezi větvemi, příliš slabý, aby se vymanil. Visel tam bez hnutí, příliš ho bolelo, aby se mohl pohnout, každý dech ho bolel

Скачать книгу